DMD č. 19. pro 19. 4. 2020. Téma: Rekonstrukce

Jezevčí baseballisté po vyrovnaném zápase zvítězili nad favorizovanými liškami. Oslavy nečekané výhry byly bujaré a trvaly do pozdních nočních hodin. Jezevcům se nechtělo spát ani po uzavření hotelového baru. Rozhodli se proto vloupat se do skladu a v oslavách pokračovat.

Kvůli své společenské únavě však v podzemí poněkud zabloudili a při své pouti za dalším alkoholem pod hotelem vybudovali celou síť chodeb.

Trestu za nevyžádanou přestavbu hotelových sklepení se však nejspíš vyhnou. Majitel hotelu ji totiž vítá.

„Rozšíření sklepů jsme měli v plánu,“ vysvětluje. „A tito gentlemani se nám o rekonstrukci postarali pouze za byt a stravu… přesněji řečeno nápoje.“

“Vrah využil rekonstrukce a vnikl dovnitř touto dírou.”
Inspektor Trachta poukázal na stopy zřetelně viditelné v cementovém prachu.
“Prošel tímto pokojem. Za mnou, Hlaváčku!”
Inspektor proběhl dveřmi.
“Došel až sem, do obrazárny. Jeho cílem byla loupež obrazů, ale netušil, že tu potká naši oběť.”
Inspektor naznačil plíživý pohyb a zastavil se nad křídovým obrysem.
“Připlížil se za oběť a bacil ji do hlavy půlkou cihly v ponožce.”
Rozhlédl se a spatřil čerstvě zazděný výklenek.
“Ale, co to tady máme? Dláto, Hlaváčku!”
O chvilku později inspektor vyndal pár cihel a odhalil dutinu.
“A tady máme inspektora Klečku. Chlapci, odneste si ho!”

Ze všech měst je zemětřesením nejvíc poničené to největší - Lugbúrz. Rozsypaly se i valy a hradby vnějšího opevnění. Uvnitř není ani znát, kde byly budovy a kde náměstí. Ubytovny úředníků, kasárna pro vojsko, pekárny, archivy stavebních plánů, lázně, kanceláře i paláce lidských šlechticů - všechno je pryč. Zasvé vzaly rozsáhlé knihovny místních škol, tisíce spisů o technice, diplomacii, zemědělství, medicíně. V samém středu města namísto pevnosti Oka zeje v zemi obrovitý kráter.
Jen málo obyvatel uniklo se životem. Země mezi sutinami stále hrozí propadnutím. Obnova potrvá snad století.

„Nevymlouvejte se a vraťte palantír," trvají Gondořané na svém. „Jinak žádný mír nebude."

A Vesmír došel do svého konce. Dalo by se říct, že už nebylo kam dál se rozpínat, co dalšího tvořit, ale to by samozřejmě byla lež. Vždycky toho bude tolik a moc dalšího co se dá udělat. Ale už to nešlo tak jak to doposud bylo. Něco muselo se změnit. A tak se Vesmír zarazil, chvilinku setrval, aby si uchoval vzpomínku jaké to bylo, než se celý stáhl do toho nejmenšího možného kousku bytí jaký může vůbec existovat, jen aby v zářné explozi znovu expandoval. Jen tentokrát trochu jinak. Nově. Ale přesto s pamětí na staré základy. Rekonstruoval staronové dění.

„Co to vidím, René? Vy máte dneska zavřeno?“ zeptal se poručík Gruber, který Reného zastihl, právě když vyvěšoval patřičnou ceduli.
„Jen menší rekonstrukce, poručíku,“ zasmál se nervózně René.
„Nechcete s tím pomoci?“
„V žádném případě!“ vyhrkl René. V jeho kavárně totiž právě probíhala schůze odbojářských velitelů. „Tedy… přece si neumažete uniformu.“
„René, kde jsou mapy?!“ ozvalo se náhle zevnitř.
„Mapy?“ podivil se poručík.
„Na zdi jsou mapy, budeme to muset přetřít ještě jednou,“ vymyslel si narychlo René.
„Už se těším, až uvidím výsledek.“
Teď abych kvůli těm zatraceným odbojářům ještě maloval, pomyslel si René, když za odcházejícím Němcem zamykal dveře.

Rickovu sázku slyšela i Catherine, ovšem její reakce byla poněkud jiná než ta Edvinova.
„Ale to přece nemůžete dopustit!“
„Ježiši, neřvi tolik, bolí mě hlava,“ zaskučel děda, nicméně ze zkušenosti s vlastní vnučkou tušil, že tím to neskončí. „A klídek, pokud by náhodou máničku nebo někoho z těch písečnejch hovad něco zabilo, tak mi stačí kousek DNA a můžu provést kompletní genetickou rekonstrukci na kvantový úrovni...“
„Cože?“
„Prostě ho poskládám zpátky a nebude mít ani škrábnutí.“
„A to byste dokázal?“
„Jasně, s prstem v nose.“
„To je dobře.“
Lhát patnáctileté holce ze začátku devatenáctého století bylo možná až moc snadné.

,,Ticho prosím! Takže jsme se dohodli? Potřebuje rekonstrukci od základů?" s nebezpečný výrazem se rozhlédl po shromáždění. Ostatní se po sobě zahanbeně dívali. Věděli, co si všichni myslí, ale nikdo se neodvážil nic namítnout. Vypadalo to, že nemají na výběr.

,,Otče, není to přece jen trochu krutý trest?" namítl po chvíli ticha opatrně Apollón.

,,Chci lidstvo celé zahubit. Protože jejich chování si zasluhuje trest. Ze světa zmizela poctivost a lidí se zmocnila touha po majetku. Obelhávají se a podvádí navzájem. Poznají hněv mocného Dia. Ale nebojte se. Vytvořím pokolení nové, zcela odlišné od dřívějších lidí. Svůj slib stvrzuji nejsvětější přísahou."

„...a tohle svedeme pod zem. Ušetříme za podlahový topení. Probouráme světlíky a uděláme tu skleník.“
„Ale zlato, tohle jsou moje lávový jezírka... potřebuju je pro práci.“
„Práci? Pche! Jenom si sem vodíš málo oblečený holky, zavěšuješ je tu v řetězech a chlubíš se jim svejma plánama na světovládu. A ještě tomu Anglánovi. Vždycky z něj táhne martini.“
„Udržovat nějakou míru společenskýho života je pro mě jakožto superpadoucha nezbytný! Lávový jezírka potřebuju!“
„Ne, neexistuje...“

„To je zase den,“ obrátil se jeden uniformovaný hrdlořez na druhého, když rozhádané hlasy odezněly směrem k mutantnímu zvěřinci. „Počítám, že večer minimálně odpálí vodíkovku na Washington.“

Takže čím začnu?
Tělem. Jeden postarší trup by tu byl.
Co tam mám dál?
Nějaké končetiny. Ruka. Ruka. Noha. Noha. Cajk.
Prsty?
Jeden, dva, tři… deset.
A ještě jedna sada u chodidel.
Drží to pohromadě?
No, když do toho nebude nikdo moc šťourat, mohlo by to projít.
Je to celé trochu rosolovité, ale přimhouřím oko.
Oko!
Nesmím zapomenout na hlavu!
Nezbytně s příslušenstvím. Nějaké ty oči, uši, pusa, nos? Odškrtnuto.
Vypadá to, že je to všechno.
Pro jistotu to projdu ještě jednou.
Jo, všechno tu leží.
Ten budík pořád ještě zvoní?
Asi bych už konečně měla vstát a zastavit ho.

Sekretářka položila před Hesper Gampovou, členkou Starostolce pověřenou dohledem nad kouzelnickou mládeží, útlý spis nadepsaný „Napadení sirénou“.
´Kde se vzala siréna v Anglii´, podivila se a zvědavě se vrhla na složku.

´Hm, malí kluci sami v noci v lese, z toho kouká pořádná pokuta pro jejich rodiče´, usoudila a četla dál.
´Sirény taktéž, měly sice povolení ke vstupu do Anglie udělené Odborem pro dohled nad kouzelnými tvory, ale neuhlídaly si mládě. To bude k pokutě i vyhoštění.

Zavolala sekretářku: „Galatheo, vzhledem k tomu, že je známé místo i aktéři, není třeba rekonstrukce, takže pozvěte všechny účastníky řízení na příští týden.

Chci si těch pár hodin vpálit do paměti. Chci si nesmazatelně uložit do mysli přesný záznam líného nedělního rána, abych si ho mohla přehrát kdykoli, až mi zas bude teskno.
Snažím se udržet v paměti každý detail. Skládám úlomky jeden za druhý, ještě jednou je zkouším seřadit, ale už teď se mísí a vzdalují realitě. Vosí královna na roletě. Sakurový květ ve skleničce. Dětské hřiště. Radost z možné budoucnosti. Nebo z minulosti? Světlemodré oči nad okrajem roušky. Vím, že se na mě usmívaly.
Vzpomínka není fotografie. Vždy bude pouhou rekonstrukcí.
Nezbývá než sbírat střípky. Zarýt si je hluboko pod kůži.

Jeffersonovým institutem otřásla rána.
“Hodginsi, Zacku?” vešla Camilla do laboratoře.
Celá místnost včetně obou vědců byla pokryta jakousi želatinovitou hmotou. Uprostřed laboratoře stál kovový stroj a zbytky slizu, které před výbuchem mohly mít tvar lidského těla.
“Co se tady stalo?”
Hodgins si sundal kus blemcu z čela: ”Měli jsme hypotézu, že byl hrudník oběti prostřelen nějakým dělem. Pokud bychom se dobrali ke konkrétnější podobě, mohlo by nás to dovést k vrahovi.”
“Ale tělo nebylo nalezeno rozmetané po okolí, že ne?” pozvedla šéfka obočí. Zack zabodl provinile pohled do země.
Hodgins zavrtěl hlavou: “No, asi to budeme muset ještě trochu doladit.”

Celkem jezdí čtyři týmy. Nahoru, na sever. Tam co je Zóna. Přeměněným nevadí.
Čtyři týmy jezdí na sever.
Na jihu je válka. Výpady z druhé strany Zóny, nepřátelští Přeměnění a... stvoření. Neustálé hlídkování, spaní na půl oka. Rezidenti si hlídají svůj okruh a několik set vycvičených Přeměněných je připraveno zasáhnout, kde bude potřeba. Přiběhnout, bojovat...
Umírat.
Jen čtyři týmy jezdí na sever, sbírají hledají, svážejí. Suroviny, pro silné zázemí. Nestačí to.
Ale ony nestačí ani ty stovky vojáků. Kde vzít víc Přeměněných a nekrást?
Musí vystačit s tím, co mají.
Starý svět zpátky nepostaví.
Kdo by o to taky stál.

Mokré prostěradlo se lepí na kůži. Všechna okna podkrovního bytu rozevřena. Cikády zase vržou starou známou symfonii neklidu. Závěs v balkonových dveřích se občas zlehka zachvěje. Dole z ulice se s ozvěnou rozléhají kročeje nejistých opilců, doprovázené cupitavým klapotem střevíčků.
O pár hodin později se mezi lanovkami mrouskají kočky. Dřevěné vozy pokryté graffiti připomínají milence spící v objetí. Opodál zaznívá vytí smečky toulavých psů. Měsíc je bledý. Spánek nepřichází.
K ránu, když znavená mysl konečně podlehne, dají se do práce sbíječky. Celé tohle město je jedno velké staveniště! Kdo nestaví, alespoň opravuje. Moudrá ramena jeřábů dohlíží nad osudem Bílého města.

"A jste si opravdu jistá, že výstřel vyšel z vedlejšího bytu?"

"Cožé?!"

Byl to velmi dlouhý den. Detektiv K. už nedokázal ani předstírat zájem, tím méně nadšení pro věc.

"Ptal jsem se, zda jste si opravdu jistá, že výstřel vyšel z vedlejšího bytu."

"No jo, jistá! Vám to porád povídám!"

"Ptám se proto, že v takovém případě musela ta střela projít tímto pokojem, kusem chodby za touhle zdí a ke konci ještě trochu zabočit doleva."

"A můžu já za to? Vedle bydlí tydle... černý! Kdo jinej by tady kolem asi střílel?"

Jistě, proč se obtěžovat pravdou, když nenávist poslouží dvakrát.