DMD č. 19. pro 19. 4. 2020. Téma: Rekonstrukce

Nejprve Persefona trucovala. Co si o sobě ten morous Hádes myslí? Unést ji do téhle hnusné díry?

Po týdnu se ale začala nudit a rozhodla se vydat na obhlídku svého nového panství.

Nejprve se skamarádila s Kerberem a pomocí bylinek, které dostala jako svatební dar od své matky, ho odblešila.

Zajistila převozníku Cháronovi přestávku na oběd.

Po dalším týdnu se opatrně zeptala Háda, jestli by nemohla někdy duše rozřazovat ona.

Hádes, potěšen představou, že bude moct trávit více času v Tartaru, jí s radostí vyhověl a tak začala Persefona na Elysijská pole kromě hrdinů pouštět také filozofy a další myslitele.

Jezevčí baseballisté po vyrovnaném zápase zvítězili nad favorizovanými liškami. Oslavy nečekané výhry byly bujaré a trvaly do pozdních nočních hodin. Jezevcům se nechtělo spát ani po uzavření hotelového baru. Rozhodli se proto vloupat se do skladu a v oslavách pokračovat.

Kvůli své společenské únavě však v podzemí poněkud zabloudili a při své pouti za dalším alkoholem pod hotelem vybudovali celou síť chodeb.

Trestu za nevyžádanou přestavbu hotelových sklepení se však nejspíš vyhnou. Majitel hotelu ji totiž vítá.

„Rozšíření sklepů jsme měli v plánu,“ vysvětluje. „A tito gentlemani se nám o rekonstrukci postarali pouze za byt a stravu… přesněji řečeno nápoje.“

"Manny! Zameť střepy z lahve, co jsi mi neodnesl ze stolu. Jestli se pořežeš, vytři po sobě, krvavé šmouhy smí končit jen u tvé mrtvoly!"

"Už letím!"

Vrzly dveře.

"Ksakru, zákazník... ne, Fran, to je snad ještě horší, dva idioty najednou nesnesu, jdu koupit cigarety. Manny, víš co máš dělat, Fran, dej na něj pozor, žádné tlachání!"

Bernard odešel.

"Ahoj Manny, mám plakát a za rohem připravené falešné lešení, jdeme na to?"

Následujících dvacet minut Bernard strávil zmateným obcházením bloku, kde si matně pamatoval svůj obchod, avšak nacházel stále jen jiné povědomé obchody, z nichž jeden se zřejmě právě rekonstruoval.

“Vrah využil rekonstrukce a vnikl dovnitř touto dírou.”
Inspektor Trachta poukázal na stopy zřetelně viditelné v cementovém prachu.
“Prošel tímto pokojem. Za mnou, Hlaváčku!”
Inspektor proběhl dveřmi.
“Došel až sem, do obrazárny. Jeho cílem byla loupež obrazů, ale netušil, že tu potká naši oběť.”
Inspektor naznačil plíživý pohyb a zastavil se nad křídovým obrysem.
“Připlížil se za oběť a bacil ji do hlavy půlkou cihly v ponožce.”
Rozhlédl se a spatřil čerstvě zazděný výklenek.
“Ale, co to tady máme? Dláto, Hlaváčku!”
O chvilku později inspektor vyndal pár cihel a odhalil dutinu.
“A tady máme inspektora Klečku. Chlapci, odneste si ho!”

Vzpomínka byla stále živá: Lauře stačilo zavřít oči a vše si za víčky přehrát.
Slyšela pana Klobouka říkat „Tady jsme v bezpečí“, a hned nato upadla. Do cesty se jí postavil objekt; když se zvedala, jako by pod sebou cítila tvary lidského těla, ale bez masa a kůže. Sáhla po prvním záchytném bodu.
„Au!“
Něco jí skouslo prsty a strhlo prsten. Byl od Pána z Prahy, zdobený pravou perlou.
Klobouk škrtl zapalovačem.
Pod Laurou se objevil hliněný obr s mužskými rysy. Prsten se jedinkrát zaleskl v otvoru představujícím ústa a zapalovač zase zhasl.
Neviděli puklinky, které zformovaly nemotorná oční víčka.

Ze všech měst je zemětřesením nejvíc poničené to největší - Lugbúrz. Rozsypaly se i valy a hradby vnějšího opevnění. Uvnitř není ani znát, kde byly budovy a kde náměstí. Ubytovny úředníků, kasárna pro vojsko, pekárny, archivy stavebních plánů, lázně, kanceláře i paláce lidských šlechticů - všechno je pryč. Zasvé vzaly rozsáhlé knihovny místních škol, tisíce spisů o technice, diplomacii, zemědělství, medicíně. V samém středu města namísto pevnosti Oka zeje v zemi obrovitý kráter.
Jen málo obyvatel uniklo se životem. Země mezi sutinami stále hrozí propadnutím. Obnova potrvá snad století.

„Nevymlouvejte se a vraťte palantír," trvají Gondořané na svém. „Jinak žádný mír nebude."

The man frantically looked through the pages of the book and swore.
“Should we try again?” Risa decided to act on her hunch.
It seems like some kind of controlled amnesia.
She extended her had.
“Samantha. Nice to meet you...”
“Arne.”
That was yet another name.
“Good. Arne. Now as I asked before, where is the hidden artefact?”
“Where are we?”
“Let me get the map...”
It took him just a short time to pinpoint the location.
“Alright, let’s go there. Retrace your steps. So you will remember.”
Then she realized something.
“Though it’ll be one heck of a climb.”

A Vesmír došel do svého konce. Dalo by se říct, že už nebylo kam dál se rozpínat, co dalšího tvořit, ale to by samozřejmě byla lež. Vždycky toho bude tolik a moc dalšího co se dá udělat. Ale už to nešlo tak jak to doposud bylo. Něco muselo se změnit. A tak se Vesmír zarazil, chvilinku setrval, aby si uchoval vzpomínku jaké to bylo, než se celý stáhl do toho nejmenšího možného kousku bytí jaký může vůbec existovat, jen aby v zářné explozi znovu expandoval. Jen tentokrát trochu jinak. Nově. Ale přesto s pamětí na staré základy. Rekonstruoval staronové dění.

Letos nevím, jestli to dotáhnu do konce. Těšil jsem se na DMD jako Welšan na vypuštění ovcí na pastvu, měl jsem energii, chuť, všechno. Ale vůle se mi nějak roztříštila, najednou zas všechno nechávám na poslední chvíli, jako to dělám s prací a povinnostmi. Neúpím pro téma, nezaraduju se, když mi téma padne do noty, nenadávám, když nepadne. Píšu víceméně BJB, lidem se líbí, co mně se nelíbí a někdy se i stydím, že něco určitého napíšu. A to jsem tu jen druhou sezónou.
Poraďte mi, veteráni, jak zrekonstruovat rozbitou chuť psát, jak dosáhnout toho, aby to zase byla zábava?

„Co to vidím, René? Vy máte dneska zavřeno?“ zeptal se poručík Gruber, který Reného zastihl, právě když vyvěšoval patřičnou ceduli.
„Jen menší rekonstrukce, poručíku,“ zasmál se nervózně René.
„Nechcete s tím pomoci?“
„V žádném případě!“ vyhrkl René. V jeho kavárně totiž právě probíhala schůze odbojářských velitelů. „Tedy… přece si neumažete uniformu.“
„René, kde jsou mapy?!“ ozvalo se náhle zevnitř.
„Mapy?“ podivil se poručík.
„Na zdi jsou mapy, budeme to muset přetřít ještě jednou,“ vymyslel si narychlo René.
„Už se těším, až uvidím výsledek.“
Teď abych kvůli těm zatraceným odbojářům ještě maloval, pomyslel si René, když za odcházejícím Němcem zamykal dveře.