1. kapitola - Proutěné sny

1. kapitola

Proutěné sny

Ten sen se vracel. Objevoval se, jak se mu zachtělo. Někdy co pár měsíců, jindy se kdesi schovával a za půl roku si vzpomněl, že má jako sen jistou práci. Vtahoval Šárku už odmalička. Nevzpomínala si, kde se vzal, ale teď tu byl zase. Její stín se zdál vysoký v zářivém koberci, který jí za zády na podlaze rozvinulo slunce. Opět se dívala na schodiště zalité světlem. Paprsky, jež cítila v zádech jako teplou ruku, ji pobízely: „Jen dál. Pojď.“ Každý její krok měl váhu. Byla to dost zvláštní představa, protože samozřejmě že kroky mají váhu. Měly ji o to větší teď, když rostla jako z vody a co chvíli potřebovala nové šaty.
Znovu obrátila pozornost k tomu prosvětlenému prostoru. Vzduch byl prodchnutý vůní dřeva a prkna na podlaze důvěrně zavrzala, když se Šárka vydala ke schodišti kolem zákoutí vykroužených ze dřeva a z proutí, se sedačkami a nízkými stolky, na nichž ležely otevřené knihy. Vítr, který se za ní prosmýkl dovnitř, jimi namátkou zalistoval a rozpohyboval kolem ní nákresy květin, mapy, na nichž se střídala hnědá, modrá a zelená, průřezy lidským tělem, ze kterých by ji jindy možná zamrazilo, ale tady ne.
Znala to místo po všech návštěvách natolik dobře, že věděla, který schod skřípe a překročila ho. Jindy, když měla zlost, ve snu i mimo něj, na něj šlápla vší silou. Rukou se zachytila zábradlí a to ji navedlo hadovitými oblouky do mezipatra. Někdo tu nechal polštáře, aby se návštěvníkům knihovny dobře sedělo. Uprostřed stropu visela socha ryby spletená z proutí. „Je to vůbec socha, když není z kamene? Rybáři je někdy chytají do košíků, ne? Tak proto je taková?“ napadlo Šárku. V okolním tichu zbylo. místo jen pro šelestění papíru, kradmé kroky a snad i pro škrabání pera. „Nebo pro klení nad kaňkami,“ pomyslela si Šárka. Její učitel nad nimi jenom významně vzdychal. Kdyby uhodl, že je někdy dělá schválně, asi by jí něco řekl. Uklidňovala se, že na její malou zlomyslnost ještě nepřišel. Měla slabost pro inkoust, který si dělal, co se mu zlíbilo. Rozpíjel písmena, měnil slova a ke všemu se drze leskl jako stračí peří.
Ráda by se tu uvelebila, vzala si papír a zkusila opsat podivné znaky z některého z obřích svazků. Vždycky měla pocit, že když to udělá, něco se stane, ať už v dobrém, nebo ve zlém. A skvrny tomu třeba ještě napomůžou.
„Nebo když se posadím sem do křesla – z proutí, jak jinak – a chvíli počkám, někdo přijde,“ zašeptala a ve snu vždycky dobře věděla, koho tím někým myslí. Trochu se na sebe rozzlobila, že to nevyslovila nahlas. Jako kdyby to bylo nějaké přání, které by pokazila, kdyby ho vyslovila. Ke všemu tady. Kdo by ji tu mohl asi tak slyšet?
Zastavila se u křesla vedle police s knihami, na níž stála malá barevná lucerna. Šárka ji nikdy nezkusila rozsvítit. Světla tu bylo dost a ona sem ještě nikdy nepřišla za soumraku ani v noci. Při všem proutí okolo se mohlo jednat o nebezpečnou záležitost. Vlas světla, který proklouzl dovnitř skrz spletené stěny, přesto vrhal do strany barevné skvrny. Šárka lucernou pootočila a barvy jí poskočily na ruce.“
„V noci by se tu určitě líbilo netopýrům,“ napadlo ji při pohledu na síť prutů a štíhlých trámů, které podpíraly strop knihovny. „Klára by byla taky nadšená,“ dodala v duchu a vyprskla nad tím, kam ji úvahy o netopýrech dovedly. Jenže to byla pravda, tohle zákoutí bylo ohromně klárovské – zářivé a měkké, útulné hnízdo, kde se dá tančit spolu se třpytkami prachu. Klára a netopýři k sobě příliš nešli. Skrz skuliny ve stěnách zahlédla větve stromů. Občas se za nimi mihl ptačí stín. Po levé straně, kterou Šárka určila jako západní, i když pro to neměla sebemenší důkaz, bylo vidět vzdálené pruhy modře.
Měla sto chutí tu zůstat, zalézt a schoulit se do klubka.
Vzít z police velkou nádherně ilustrovanou knihu a zkrátit si čekání čtením.
Bylo nebylo.
Jedno bylo nebylo za druhým.
Na to, jaké to bylo příjemné místo, v ní probouzelo podivný smutek.
Najednou se změnil v jehlici, kterou neuvěřitelným nedopatřením spolkla jako rybí kost, a nyní jí provrtával břicho.
Stejně na vyčkávání neměla čas. Musela udělat jednu věc. Naprosto naléhavou a nezbytnou. Stál na ní celý tenhle dům a sen.
Tentokrát to dokáže. Nebude bloudit knihovnou, která se dokázala rozvíjet donekonečna jako šnečí ulita se stále novými a novými zákrutami, zábradlími, zámotky a zápisníky.
Poslední schodiště doprava. Pozor na čtvrtý schod. Z nějakého důvodu mu nedůvěřovala. Ta hřejivá sluneční dlaň už ji nepostrkovala. Musela si poradit sama. Zhluboka se nadechla a stoupala.
Na horním poschodí ji uvítala řada polic upletených z větví, z nichž ještě visely srdčité lístky, kočičky se žlutými tečkami pylu a jehnědy.
Šárka si pamatovala suk v třetí skříni, který připomínal kočičí oko. Minule tam nebyl. Prostě na něj zapomněla. „Nebo se knihovna potají přestavuje, když tu nejsem,“ řekla si. „Ještěže necháváš knížky tam, kde jsou,“ pochválila knihovnu nahlas.
I když třeba by nějaká změna pomohla. Protože Šárka už věděla, že má jít ke čtvrté knihovničce, kleknout si a přejet prsty po zásuvce vlevo. Kdysi mívala i kovové madlo, za které se dalo zatáhnout, ale bezvýsledně. Ve snech z poslední doby na ní vypučela klíčová dírka.
Šárka po probuzení nemohla uvěřit, že se nikdy nevydala hledat klíč. V posledních pár snech si to připomněla, ale byla to jen bezděčná myšlenka, kterou zachytil průvan a odnesl ji skulinou ve zdi. Jako jméno toho, kdo do ní měl ve snu přijít.
Šárce se zdálo, že zásuvka zůstala od minula maličko popostrčená. Zatnula prsty do okrajů a zatáhla za ně. Něco zaručeně klouzalo. Otázka byla, jestli to byly její prsty nebo ta zatracená zásuvka.
Nehty rozrývala povrch dřeva.
„Vážně, co ten klíč?“ zkusila to její hlava znovu.
Jenže vtom se pohnula celá skříň. Trhla Šárkou vpřed. Větve jí ovinuly zápěstí a natáhly se k loktům. Šárka překvapeně sykla. Na březových proutcích a výhoncích jív se naježily ostny. Skříň se nahnula a najednou na ni pršely knihy. Větve ji vtahovaly do prázdné police. Zadní stěna chyběla. Místo ní byla jen tma a v ní kočičí oči suků.
„To je nějaká novinka,“ stihla si ještě pomyslet Šárka, když s ní větve trhly vpřed.

„To je nějaká novinka,“ zopakovala šeptem, když se probrala na posteli. Oknem dovnitř dopadalo chabé měsíční světlo, ale stačilo na to, aby si prohlédla ruce. Žádné šlahouny, to se ví. Přejela prsty po kůži. Ani škrábance. Malátně je spustila na peřinu. Žádné lesní plody rozeseté kolem, když nepočítala borůvku na prstě.
Sen se vytrácel a zanechal ji s pocitem prázdnoty.
Na snech upletených z proutí bylo nejhorší ten příslib příště. Příště se to třeba podaří. Příště otevře tajnou schránku a tu báječnou věc, jež v ní najde, podá tomu, kdo na ni už čeká v křesle v mezipatře a vybírá pro ni pohádku, kterou jí přečte.
Nebo co když ji příště potká něco horšího než ostružiní?
Ležela a poslouchala ticho spícího hradu. Někdy ho protnulo tlumené zaštěkání, tiché kroky a hlasy na nádvoří nebo soví volání. Šárka měla pocit, že si dokáže vybavit i křik, třesk zbraní a troubení, jenže možná si pouze namlouvala, že by si něco takového měla pamatovat.
Bylo nebylo. Žila byla. Konec zvonec.