Nejsi to, co jíš

Nejspíš za to mohli jeho rodiče. Jak jinak vysvětlit, že byl tak úchylně citlivý, že ho každé hlasitěji pronesené slovo uvádělo v úzkost. Vůbec ho nechápali. Ale horší než zraňující slova byli šťastní lidé, ta slepá sluníčka, která si to štrádovala světem a byla tak tupě šťastná, vypravovala historky o všech těch úžasných místech, kde byli, a skvělých lidech, co potkali, a šťastně se zasnívala, když se rozpomínala na svá dětská léta. Nepocítili jeho hlad. Hlad po šťastné minulosti, kterou neměl.
Tak si ji prostě vezmu, řekl si jednou a upsal temné magii svou tvář. A černá kápě mu přirostla.