DMD č. 25. pro 25. 4. 2021. Téma: Cíťa

Nejdražší Mino,

škoda, že nejsi v Králově přístavišti s námi.
Přípravy jsou v plném proudu a už teď je nad slunce jasné, že to bude nejvelkolepější svatba, jakou Západozemí zažilo za hodně dlouhou dobu. Kromě toho to Margaery s králem opravdu sluší.
Nemůžu se dočkat. Jak mě znáš, na svatbách si vždycky popláču. Jsem si jistá, že na této v tom rozhodně nebudu sama.

Zdravím Tě a líbám.

Tvá milující matka.

Olenna přeložila pergamen, na dotýkající se okraje kápla zelený vosk a otiskla do něj pečetidlo s růží.
"Levý!" přivolala strážce, "odnes to krmičům havranů, ať to pošlou do Arboru."

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či do dediny nezájdeme. Mariena sa z Anglicka vrátila, čo tam tú Au Pair robila.
- Starý môj, pamätáš sa, ako sme jej chceli pred cestou valašku venovať? Že keď budú deti príliš hlučné, nech im ňou po hlave kydne a hneď budú chvíľu ticho.
- Veruže pamätám. Ale tiež si pamätám, ako od nás s plačom utiekla a predseda nám potom vynadal, že ju musel tri dni utešovať.
- Jaj, starý môj, ale pravdu som mal, na predsedu tá valaška vtedy zabrala bezchybne.

Draco jen stál a stále šokovaně hleděl na svou ženu. Ruce od krve, nešťastníkova hlava se válela opodál v trávě.
Ginny se na něj podívala a pozvedla obočí.
"Draco? Ale no tak, nebuď cíťa, vždyť si byl ve válce."
"Tohle je jiné," prohlásil a ruce se mu klepaly. "Vždyť ono,... vždyť on byl... prostě jenom..."
"Nadbytečný, už jsme se o tom bavili," povzdechla si Ginny. "Deset vajec, šest slepic, čtyři kohouti. Z toho by nebylo nic dobrého."
Ginny vlila vařící vodu do hrnce.
"A teď se pořádně dívej. Já to pokaždé dělat nebudu."
Z následného zápachu se Dracovi zvedl žaludek.

Sirius si pro sebe smíchem zabírá víc prostoru, než by potřeboval, pečlivě se snaží odstřihnout každý náznak spojitosti s vlastní rodinou, a stejně se někdy v noci budí s úzkostnou vzpomínkou na děsivé tmavé chodby, černou magii splétající se v krajkách po stěnách, rány, které mu bratr musel ošetřovat, hlavy domácích skřítků, zlověstně rázné matčiny kroky a její jekot, že přecitlivělé princezničky ve svém domě nesnese.

Rodina Siriusovi nemůže odpustit, že ho nezlomila. Není si tím tak docela jistý.

*

"Nebuď taková cíťa, princezno," strčí do něj loktem rozesmátý James. Pak si všimne jeho strnulého výrazu. Už nikdy takovou frázi nepoužije.

Svět zešedl vlezlým, chladným mrholením. Obloha je šedivá do modra, jílovitá země šedivá do hněda, kabátce postřílených zvědů sepraně šedé. Z široké krempy Ukkova klobouku odkapává voda. Fin zpod ní znechuceně hledí na dřevěnou selskou lopatu.
"Máme zakopat půltucet zvědů tímhle?"
"A co s nimi?
"Prostě bych je tu nechal ležet... Psi taky potřebují jíst! A když už mají jít pod zem, proč jsme je nenechali vykopat tu jámu předtím, než jsme je odpravili?"
"To by bylo nelidké!"
"Ale pohodlnější. Kapitán je hrozná cíťa! Pomož mi s nima na trakař, Hans, ta studna, co otrávili, stejně už k ničemu nebude..."

Je slušností před střídáním otevřít okýnko a vyvětrat.
Taky je fajn otřít panel, na který při nadávání naprskáte hotové provazce slin. Z odkládacího pultu smést drobky chleba, setřít mastné fleky od salámu, odstranit kolečka od kafe...
Za samozřejmost se považuje, že na poslední konečné před vystřídáním odnesete do koše prázdné kelímky, obaly od sušenek, použité kapesníky a podobně.
Když Vilda střídal minule, puch sardinek v tomatě mu zahýbal pajšlem a vajgly zapíchané do kýblu s pískem nadzvedly mandle.
„Co ten chlív?!“
„Á, pán je citlivka!“
„To nevyvracím, ale ty jseš dobytek a navrch smolař, protože já s touhle tramvají nejedu.“

Skřípal zuby bolestí. Kopí jednoho z nepřátel mu projelo kolenem a roztříštilo kloub na padrť. Naštěstí ho jeden ze spolubojovníků odtáhl z boje do bezpečí a tak nyní ležel na lehátku v polní nemocnici.
“Tak co, mladej? První bitva?” uslyšel hlas.
Otočil hlavu doleva a na vedlejším lehátku spatřil zjizveného veterána, kterak mu mává rukou se zvednutým palcem. Druhý pohled mu pověděl, že veteránovi moc jiných končetin nezbývalo. Vtom mu pohled zahradila postava doktora.
“Tak budeme amputovat.”
Když se mu zařízla pilka do nohy, začal téměř nelidsky řvát. Z dálky ještě slyšel veterána: “Ti mladí dnes nic nevydrží, citlivky jedny.”

"Čumte, hrobošoust má nový kvádro! Ty vole, z jaký mumie jsi tohle stáhl?" halekal rozjařeně Vincenc. Walter zachovával důstojné mlčení. S povýšeným výrazem si rovnal krajkové manžety a límeček.
"Hele, nekro, a víš, že zrovna ty sis mohl novej vohoz v pohodě i koupit? Dětský velikosti se prodávat můžou!"
"To si vyprošuju!" zaječel Walter. "Už mě nebaví neustálé narážky na moji postavu, vkus a způsob života!"
"Tak ho pošli někam," zasáhl svojí autoritou šéfa týmu Felix.
Walter se napřímil do celé své stopětapadesáticentimetrové výšky: "Jsi nekolegiální, agresivní primitiv!"
Vincenc se rozzářil. "Díky, Nekro! Od tebe se člověk vždycky dočká uznání."

Citroslav Podnebeský, nejdrsnější obrozenec v celém Španělsku, měl jen dvě slabiny – krásné ženy a smrtelnou alergii na citrusy.
Coby majitel piniových hájů se dopustil chyby. Udělala utrum Sicilanům.
„Každý nýmand si myslí, že může hnojit! Vypadněte, nebo vás vynesu ve stoličkách!“
„To se ti vymstí, Cíťo,“ řekl mafioso smrtelným chrchlotem, takže mu nebylo vůbec rozumět. „Do roka a do dne! Mamma mia!“
Přesně za rok a den rozjímal don Citroslav nad krásami poezie a kouřil pravé české doutníky. „Co to..?“
Dým zavání po limetce. Cíťa se kácí k zemi.
Jak mohl tušit, že zhyne doutníkem baleným na stehnech krásné ženy?!

Když jí bylo pět a umřel její první křeček, samozřejmě ho obrečela. ,,Nebreč," říkali jí rodiče. ,,Byl už starej, víš? No tak, už neplakej."

Když jí bylo šestnáct, poprvé pocítila zlomené srdce. ,,Hlavně kvůli němu nebreč! To si fakt nezaslouží, debil jeden," utěšovaly ji spolužačky.

Tvářila se statečně. Před nima. Brečela pak potichu v noci do polštáře.

Občas ji dojala nějaká blbost. Romantický film, písnička. ,,No co, jsem holt trochu cíťa," hájila se. ,,Nejsi náhodou trochu přecitlivělá?" Popichovaly ji kamarádky.

Když jí bylo dvacet, zemřel jí děda.

Zpočátku vůbec nebrečela.
Nešlo to totiž.

A pak brečela dlouho. A neskrývala to.

Ačkoliv sem si elektřinu zvolil jako to, čemu se budu ve svém životě věnovat do hloubky, nikdy sem nepřišel na chuť tomu zkoumat ji dotykem a i sebemenší kopanec hrozně prožívám.

Díky vyprávění učitele jsem však zjistil, že existují i jedinci kteří nejsou ani zdaleka tak přecitlivělí na elektřinu. Popisoval nám svůj unikátní zážitek z praxe, kdy měl najít spálenou pojistku v elektrickém rozváděči. Naprosto správně si začal připravovat měřící přístroj, když v tom ho mistr přerušil.

„Přece se tímto nebudeme zdržovat.“

V tom se začal špinavými prsty dotýkat šroubů pod napětím a s poklidem hlásit která pojistka je špatná.

Byl vlahý jarní den a Vytáčkovům utekly slepice. Zuzanin manžel vyjížděl s traktorem a děti všetečné opeřence neuhlídaly.
"Kšá! Kšá!" křičely a honily drůběž po celé vsi. "Puta! Puta! Kšá!"
"Polívky jedny zatracený!" hartusila Magdalena, když kolem ní prolétly dvě slepice následované jedním vnoučetem.
"Babi, utekly nám slepičky!" hlásilo robě.
"Všimla jsem si," zabručela Magdalena. Vstala a popadla koště opřené na zápraží. "Potřebujete turbopoháneč," oznámila vnoučatům. "Jinak je nezaženete."
"Co je tulbopoháněč?!" nechápaly děti, načež babička pozvedla koště.
"Neublíží jim to?" zněla další otázka.
"Proč by mělo?! Cíťulko," nechápala Magdalena a na důkaz svých slov mrštila koště po nejbližší slepici.

Pacientovi na vyšetřovně byly čtyři roky.
Jeho hrudník nebyl větší než fotbalový míč.
Srdce uvnitř něj tiše stálo, zatímco monitor hlasitě pískal.
„Sadu na torakotomii,“ nařídil automaticky.
Před uchopením skalpelu potlačil třes v ruce tím, že ji pevně sevřel.
Slzy schoval za ochrannými brýlemi.
Při rozevírání žeber držel obsah žaludku na místě silou vůle.
Studený pot nebyl pod pláštěm vidět.
„Máme rytmus!“ vykřikla nadšeně Denisa a připravila stabilizovaného chlapce k převozu na sál.
O třicet vteřin později, v bezpečí pánských toalet, Severus vyzvracel oběd, spláchl do umyvadla všechny stopy své slabosti a plastové brýle mokré od slz vyhodil do koše.

Pouto mezi drakem a jeho jezdcem vznikalo na základě umně vytvořeného rituálu. Lidé při něm často umírali… přesto jen oni ho mohli iniciovat a ovlivnit.
Ovšem podle pradávných pověstí pouto mohlo vzniknout i jinak, přirozeněji – pokud někdo drakovi nabídl upřímný cit… a drak ho přijal.
Lidé v Království však draky nijak nemilovali. „Zlomyslní a nebezpeční parchanti...“ říkali. Nejlepší drak byl drak hodně daleko!
A pak tu byla Alžběta.
Když viděla draka zasypaného kamením, prostoupil ji upřímný soucit. Uviděla někoho, komu bylo ještě hůř než jí!
„Neboj se, pomůžu ti,“ zašeptala a něžně pohladila zlatou dračí hlavu…
A její svět vzplál.

Jedno věděl jistě: s mudly už nechce mít nikdy nic společného. Zejména ne vztahy! Začalo to slibně, ale nakonec jí byl jen pro smích. Láska se změnila v nenávist, která záhy obsáhla všechno mudlovské. Myšlenku, zda to nebyla příliš přecitlivělá reakce, vždy rychle zaplašil.
Už nedokázal vyučovat Studium mudlů, tak požádal Brumbála o jakýkoli jiný předmět. Volné bylo bohužel jen jedno místo, ale nakonec se mu to docela hodilo. Obrana proti černé magii měla k černé magii dost blízko. Už se mu nikdo vysmívat nebude!
Quirinus Quirrell si těsně před smrtí uvědomil, že se mu jeho přecitlivělá reakce stala osudnou.