17. kapitola – Ryba ve vrši

17. kapitola
Ryba ve vrši

Ukázalo se, že Vladko ten den narozeniny skutečně nemá. „Narodil jsem se na podzim,“ odpověděl a mávl rukou, ať si s tím nedělají starosti.
„Stejně nemáme svíčky,“ řekla Klára. „Ani dárek.“
„Váš otec mě už odměnil,“ ujistil ji s úsměvem Vladko.
„Jak?“ zajímala se Šárka.
Vladko ukázal na střechu a zdi.
„Nechtěl bys psa?“ zeptala se Klára. „Mohly bychom tatínka poprosit, aby ti nějakého dal.“
„Protože jich v psinci máme málo.“ Vladko se dal do smíchu.
„Mohl by být jenom tvůj,“ dodala Klára. Šárku napadlo, jestli se za tím neskrývá něco jiného a jestli Klára nechce rozšířit svůj zvěřinec.
„Kdepak, já a ti blešivci si spolu užijeme každý den až až.“
Pak bylo chvíli ticho, během kterého Šárka stihla napočítat do osmnácti. Nakonec je zachránila Anna, když si odkašlala a prohodila: „Můžeme si ten dort dát společně. Nebo se můžeš podělit s ostatními lovci.“
„Nebo ho můžu sníst sám,“ odpověděl Vladko a zvedl obočí. „To by byla pěkná neomalenost,“ dodal rychle, jakmile uviděl, jak se princezny zatvářily.
Vstal, došel ke skříňce a vrátil se s nožem a čtyřmi talíři a lžícemi různých tvarů a velikostí. Šárce neuniklo, že na ně Anna krátce mrkla, jestli jsou čisté. Taky jí neuniklo, že Vladko krátce mrkl na Annu.
Začal rozdělovat dort. „Vůbec by mě nenapadlo, že bych mohl vylovit z jezera princeznu,“ poznamenal. „Možná se na to nabízí nějaký vtip o lovcích a rybolovcích, ale zrovna mě žádný nenapadá,“ dodal a poklepal zamyšleně špičkou nože na bradu, až mu tam zůstal bílý vous.
Klára se tomu zasmála, Šárka ho opravila, že je řeč „o rybářích, a Anna jen protočila panenky, když se k ní sklonil a postavil před ni talíř.
„Ale když před vám někdo hodí nedobrovolně šipku do vody a div na něj nespadne ještě kůň, tak nezjišťujete, jestli má korunku, nebo ne.“
„Ten kůň?“ zeptala se Klára a Šárka měla dojem, že je to nějaký jejím soukromý vtípek.
„Ne, ten nešťastný skokan,“ upřesnil Vladko.
„Král tu příhodu nelíčil tak napínavě,“ podotkla Anna a taky si vyzkoušela zvedání obočí. Nikdy jí na rozdíl od chůvy moc nešlo. Uměla zvednout jenom jedno.
Zato Kláře a Šárce ukázala, jak umí hýbat ušima a hvízdat na prsty, a to bylo daleko zajímavější.
Kdyby tehdy ostatní viděli, jak si jejich zářivá princezna slintá na ukazováček a palec, zatímco se marně snaží vyloudit hvízdnutí. Šárka si ovšem nevedla o nic lépe. Třeba šlo o nějaký dospělácký rituál, ke kterému se propracuje až za pár let. Prozatím jí to tak připadalo.
„To abych vám ji povyprávěl znovu,“ nabídl se Vladko, přičemž však měl oči jenom pro ni. „Procházím se takhle lesem a najednou mě napadne vzít to zkratkou přes skály. Někteří tvrdí, že tam straší a ztrácejí se tam lidi, ale ve dne je to nejstrašnější, co vás tam může překvapit, ukřičená sojka nebo vlhký mech, na kterém nám uklouzne noha. Jenže ten den jsem uslyšel křik a ržání a mezi stromy dole jsem zahlédl jezdce, který se žene k tomu bahňáku poblíž kraje lesa. Nevypadalo to dobře. Seběhl jsem dolů, jenomže to už jsem zaslechl to žblunknutí. Dole na pěšině mě málem srazil kůň. Jezdec nikde, zato na hladině se dělaly kruhy. Kůň uklouzl na blátě a málem spadl do vody taky. Zkusil jsem ho zachytit, ale jen jsem ho strhl zpět na pěšinu.“
„Měl jsi ho radši nechat běžet,“ řekla Anna.
„To mi došlo. Pak jsem se vrhl do jezera a…“
„Neviděl jsi tam něco?“ přerušila ho Šárka.
„Co, kromě tebe?“
„Nějaký záblesk, světlo…“
Lovec se na ni zvláštně podíval. „No, spíš pravý opak. Byl zázrak, že jsem tě v tom kalu našel, princezno.“ Pak nakrabatil čelo. „Vlastně…“
Všechny zpozorněly.
„Ale nic.“
„Nemůžeš nás takhle napínat,“ zahrozila mu Anna lžící, na které byla jahoda.
„Nejsem si tím pořádně jistý. Měl jsem co dělat, abych princeznu vytáhl, a do očí mi kapala voda.“ Povzdechl si. „Tak dobrá, ale nejspíš je to hloupost, protože to nedává smysl… Na protějším břehu stál jezdec. Nic nedělal. Jen se díval. Chtěl jsem zavolat, ať nám pomůže, ale když jsem se tam podíval znovu, byl pryč.“
„Kdo to byl?“ zeptala se Šárka a v hlavě se jí vylíhla letka mravenců.
„Nevím. Někdo z družiny tvého otce. Mohl mít zelený nebo modrý plášť.“ Vladko se zatvářil rozpačitě. „Přísahal bych, že se mi to zdálo. Protože vzápětí všichni dorazili.“
„Opravdu všichni?“ K vyšetřování se připojila i Anna a Šárka jí za to byla podivně vděčná. Každému vyšetřovateli věrný pobočník jen prospěje.
„Král byl na místě jako první a zbytek družiny se objevil chvilku po něm. To už jsem tě zkusil oživovat. Když jsem ti odhrnul vlasy z tváře, uvědomil jsem si kdo jsi.“ Vážně se Šárce zadíval do očí. „Podobáš se jí.“
Anna strnula a vrhla na Vladka pohled.
„Královně?“ zeptala se Šárka bez dechu a zleva slyšela Klářin hlas: „Co se stalo? Šárko?“ Pak sestra opatrně dodala: „Anno?“
Když se Vladko ohlédl na Annu, která tam seděla jako alegorická socha přípravy jahodové marmelády či co, Šárka málem nahlas zasténala. Vladko potřásl hlavou a zmlkl.
Její sestra měla s tím „Co se stalo?“ úplnou pravdu. Co se v tomhle hradě a okolí se všemi dělo, kdykoli to vypadalo, že se objevila zajímavá stopa?
Šárka usoudila, že si to s pasováním Anny na věrného společníka při luštění záhad ještě promyslí.

Když Šárka otevřela dveře knihovny a vdechla její vlídný, známý pach, přemítala, jestli by neměla přidat Vladkovo svědectví na svůj seznam záhad.
Jakmile za sebou zavřela dveře, pustila to z hlavy. Světlo, které pronikalo do knihovny, bylo jiné. Povědomé. Šárka měla na okamžik pocit, že slyší tiché zvuky proutí. Stůl, police, schody a zábradlí získaly světlý odstín.
Potřásla hlavou. Tohle byla knihovna na hradě. Ta, která se neproměňovala. Stálé a spolehlivé hájemství mistříčka a vlastně i její. Nemohla si dovolit míchat sny a skutečnost.
Už proto, že nestála o to, aby ji tu pronásledoval neznámý rytíř.
Ale ti papíroví ptáci a zákoutí s obrázkovými knihami… ty by docela brala.
„Tak se rozhodni,“ přikázala si. „Spíš, nebo jsi vzhůru. V budoucnu by sis tímhle mohla dost zavařit.“
Vlasy jí pohladil hřejivý vánek a popostrčil ji vpřed.
Globus a vycpaniny jí připomněly, že je stále na hradě. Jenže jestli se ty dvě knihovny nekontrolovaně prolnuly.
Točila se jí hlava. Už zase.
Šárka ji v těch otáčkách zvedla a zatajila dech. Ten starý kovaný lustr najednou nepůsobil těžce. Jako kdyby se pootočil a sluneční paprsky ho ozářily nějak nezvykle, nově. Vykreslily na něm reliéf.
„Ploutve. Teda, ryba,“ uvědomila si užasle. Rychle, a přitom pomalu, skrz všechny jezerní kaly a bahna v království, možná na světě, proplula ke schodišti a věděla, který schod zavrzá, když na něj stoupne.
V mezipatře se ohlédla na lustr. Kov se oslnivě leskl. Dala by přednost velké proutěné rybě.
Přivítala by na mezipatře ta hezká zákoutí s křesly a polštáři. I když třeba bylo dobře, že v téhle knihovně nebyly. Nemusela váhat, jestli tam na někoho nemá počkat. V tomhle světě ne. Tady byla sama.
Nesla ten pocit v břiše a tížil její kroky. Nemohl ji však zastavit. Věděla, kam míří. Minula první polici vlevo, pak druhou, třetí a se srdcem v krku se zastavila u čtvrté. Dotkla se prsty hřbetů knih a pohladila je, aby se nevyplašily. Potom sklouzla na podlahu a ucítila pod koleny tvrdá prkna.
„Vlevo dole,“ zašeptala. „Vždycky je vlevo dole, ale já nemám klíč.“
Napadlo ji, jestli ho nenajde na řetízku na tátově krku. Nebo v kachním vejci v zajíci někde na konci světa.
Až na to, že klíčová dírka chyběla. Chyběla i zásuvka.
Šárka jednou rukou uchopila kraj podstavce police a druhou přejela po rýze v jeho polovině. „No tak,“ řekla, „jsem tu.“
Kamenné zdi okolo se prohýbaly a prorůstaly je šlahouny.
„Přišla jsem na tvoje zavolání,“ přesvědčovala tu věc za dřevěným panelem i samu sebe. „Teď přijď ty na moje,“ vyklouzlo jí.
Kovové ryby se třpytily a v hejnu kroužily kolem té velké proutěné.
Panel povolil.
Police se nezřítila a nedopustila se princeznovraždy.
A v tajné přihrádce knihovničky ležela kniha a byla jen Šárčina.