17. kapitola - Hora nehora

Hora se na mě sesypala. Zavalilo mě neskutečné množství třpytících se nití ve všech barvách duhy. Prodíral jsem se skrze ně vzhůru, zatímco kolem burácelo další děsivé: “Í-ha! Ha! Ha!”
Když jsem se konečně dostal ven, zjistil jsem, že ta hromada třpytivých barev sahajících až k zemi vychází ze zadku podivného bílého tvora. Narazil jsem do něj zezadu, takže jsem až teď uviděl válcovité tělo podepřené čtyřmi sloupovitými nohami. Na protějším konci z něj trčela oválná hlava na krátkém tlustém krku. Z obojího na všechny strany trčely další chuchvalce třpytivě duhových nití.
Strnul jsem, ale tvor setrvával nehybně. Nakonec jsem usoudil, že vzhledem k tomu, že dlouhý stříbrný kužel na vrcholku jeho hlavy je nejvyšší místo v okolí, vylezu na něj a obhlédnu situaci. Sklouzl jsem z barevného ocasu na bílou srst a opatrně postupoval podél hřbetu vpřed.
V polovině cesty srst pode mnou nepatrně povolila.
CVAK!
Tvor se roztřásl.