Hrad z písku

„Žárlím,“ svěří se Daniel Šťastný-Neduha Vilémovi krátce poté, co se z novo- stává už jen manželem, „přirozeně. Vzhledem k mé indispozici mě může akorát tak pohladit po hlavě. Rád se dívám, což o to, i ruku k dílu bych přiložil, vrací se však domů unavená a uspokojená.“
„Myslíš jako…“
„Nemyslím, vím,“ mávne rukou muž na vozíčku, „čert to vem. Počítal jsem s tím, nejsem padlý na hlavu. Ale když cítím, jak jí překážím, přemýšlím, proč si mě vlastně vzala.“
„Protože tě miluje, příteli!“ povzbuzuje Vilém.
„Anebo taky ne,“ tká trpce trpící, „zjistil jsem, že se přihlásila do programu Dahua Serpense.“