O obrazech a lidech

„Babička říkala…“ Věta, kterou to začalo. Páter Vladimír si dobrou křesťanku paní Adámkovou považoval – vyslechne vnuka.
„...že na faře visí nějaké renesanční obrazy. Mohl bych je někdy vidět?“
Kněz se tomu nebránil. Byl mladý a jeho ideálem byla církev vstřícná a pokroková.

Ondřej šmejdil, obdivoval, vyzvídal.
„Jak se žije na faře?“
Sympatická zvědavost.
„Kolik vám vlastně je, otče? Jen sedmatřicet? A nějaké víno tu nemáte? Teda promiňte, že se ptám, jen mě tak napadlo…“

I popili vína; pak chtěl Ondřej ochutnat hostii, a najednou prohodil, že chtěl vždy ochutnat i kněze, a přesně tam někde se to celé úplně zvrtlo.