4. Průzkumníci

V malém městečku kolují drby rychle.
Nějaká ženská přijela, v obytném vozu, a zajímá se o Eaglesův dům.
Je to příbuzná?
Je to dědička?
Dlužil jí peníze?
Je to jeho dávná milenka (fuj, na to by byl starej) nebo třeba milenka jeho syna?
Mstitelka dávných křivd?
Chce ten dům koupit, opravit nejhorší škody, vesele natřít a prodat nějakým idiotům za letní byt?
Je to developerka, která dům strhne a na tom místě postaví apartmánový komplex oplocený kolem dokola, s bazénem a hlídací agenturou?
„Já myslím, že potřebuje místo pro svoje kočičky.“
„Mlč, Blue,“ okřikla Amber svého mladšího sourozence, který dosud neměl vyvinutý žádný filtr, a tak světu přímo oznamoval, co ho zrovna napadlo. Někdy to bylo roztomilé, ale většinou spíš jen zdrojem trapnosti.
Teď ho měla hlídat, což bylo lepší než vyndávání nádobí z myčky a nekonečně lepší než vysávání, což byly běžné alternativy k této činnosti. Jenže měla dost co dělat svého, zvlášť teď, s novou příchozí. A nechtěla si to rozházet s mámou. Ne teď, už jen pár kondičních jízd, zkouška na řidičák a nezávislost klepou na dveře. Pak musí někde sehnat nebo vyžmuntrat starší auto, ale to už bude detail. Za posledních několik prázdnin si díky brigádám našetřila slušnou sumu.
Ne, bude nejlepší se na povinnosti nevykašlat, ale přehodit je na dalšího sourozence v pořadí.
„Nemůžeš na chvíli hodit oko na prcka, třeba si s ním skládat lego nebo tak?“ prohodila ke svému mladšímu bratrovi.
K místu, kde ještě před chvílí její mladší bratr byl.
Zvuk otvíraných dveří garáže...
„Ten parchant...“
Z kuchyňského okna zahlédla vzdalujícího se cyklistu.
Asi jí četl myšlenky.
„Pavchant,“ s tichou radostí zopakoval Blue.
A pak si vytáhl lego.
Jo, asi se zabaví sám.

Red šlapal co mu síly stačily. Tak rychle, aby mohl přesvědčivě tvrdit, že neslyšel sestru, když ho volala.
Pokud by ho volala.
Nemohl by ji slyšet, tak, protože měl na hlavě helmu. Tak.
Když jedete na kole, musíte mít na hlavě helmu.
I když nejedete daleko.
Jen z jejich slepé ulice, rozšlapat to po široké cyklostezce, na které nikdy nikdo nejezdí, minout poslední bílé plůtky sousedů, přejet na odbočku přes potok a schovat kolo v křoví.
Proplést se stromy lesíku, prosmyknout se podrostem na jeho okraji a u rozoraného pole, prašně hnědého podzimem, vyšplhat na starý dub.
Jeho pozorovatelnu.
Eaglesův dům odtud nebyl vidět celý, ale jeho podstatná část ano. Příjezdová cesta taky.
„Tak je to pravda,“ zašeptal.
Dole, kam až jen se dá vyjet autem, stála Bradleyho fordka.
Tak a je to tady.
Tušil to. Ne, věděl to. Musí to přijít.
Eaglesův dům byl Zlo. To věděl odmalička, vlastně co pamatoval. A jako oficiální Zlý Dům přece musel být součástí Příběhu.
Všichni víte, jak to chodí. V městečku (zřídka na vesnici a skoro nikdy ve městě) je Zlý Dům. Kolem něj se dějí Zlé Věci, ale lidi si na to víceméně zvyknou, nebo to vlastně ani nevnímají.
A neříká se, že lidi si nevšimnou toho, co nečekají?
Takže, najednou přijede Tajemný Cizinec. Ten si Dům pronajme nebo koupí nebo tak něco; někdy je Tajemných Cizinců víc, aby v Příběhu nastala nejistota a napětí. No a pak ho to Zlo prostoupí... nebo ho to Zlo k sobě volá... nebo o tom Zlu sám ví, protože si dlouze dopisoval s původním obyvatelem... a začnou se dít věci. Zlé, samozřejmě.
Tedy, ještě zlejší než obvykle.
A v městečku je vždycky skupinka dětí, z nich většina umře, ale některé ne a bojují se Zlem, protože to dospělí nevidí nebo v něj nevěří. Jo, a taky tam bývá kněz a spisovatel a učitel a doktor nebo nějaká jejich kombinace a pak s těmi dětmi nebo zvlášť Zlo porazí a všechno skoro dobře dopadne, až na ty mrtvé děti samozřejmě, sourozence, rodiče a tak.
A to se stane když je vám dvanáct nebo třináct, protože když jste starší, tak už přijdete o ten zvláštní způsob vidění, který vám dovolí přežít.
Chudák Amber.
No, vloni se nic nestalo, ale teď... je mu třináct.
Zlý Dům si někoho zavolal.
Je to osud.
Polkl.
Bylo hezké si to představovat a tak krásně se bát; jak on a skupina kamarádů porazí... ano, určitě upíra, takové doby přece přitahují upíry, kteří mluví s britským nebo jiným cizozemským přízvukem, nosí saka a kabáty, někdy i vesty, a pak všechno dobře dopadne. Teda skoro všechno. Ale doopravdy by se to dít nemělo.
Vždyť sakra neví, kde by měl vlastně začít!
A taky mu chybí ta skupina kamarádů.
Kluci ve škole jsou oukej, ale z žádným se pořádně neskamarádil. Jo, můžou si spolu dělat legraci z učitelů nebo si zahrát odpoledne počítačovou hru. Ale to sedí každý doma, kouká do placky monitoru, sluchátka na uších a křičí na obrazovku.
Nikdy nic nezažili. Žádné dobrodružství.
Tak je teda nějaké čeká.
Jen uvidí. Jen až začnou tajemně mizet děti...
Přeběhl mu mráz po zádech.
Zlo vždycky chytí nějaké dítě, které je samo.
Ale ne to, které o něm ví! To ne!
Dveře domu se otevřely a Red sebou škubl. S hrůzou si uvědomil, že se začalo šeřit.
Sakra!
A už letěl, podrost, lesík, křoví, kolo, pryč.
Když dojel k prvnímu bílému plůtku, rozsvítily se lampy. Svět najednou vypadal naprosto normálně a Red se trochu zastyděl tím, jak se vyplašil.
Asi měli rodiče pravdu, že jsem na ty hororové knížky ještě malý.

Amber pospíchala do kopce; rychle, ale opatrně. Rychle, protože musela počkat, až se máma vrátí a věděla, že Bradleyovic po šesté nepracují. Opatrně, aby včas dokázala uhnout autu, které se po téhle rozbité silničce mělo vracet.
Do uší jí tiše proudila povzbuzující muzika ze sluchátek, nohy v běžeckých botách se pravidelně zvedaly a dopadaly.
Co, já? Já jsem si šla zaběhat.
U starého transformátoru se vnořila mezi stromy a vypnula přehrávač. Teď bude potřebovat všechny své smysly.
Měla štěstí. Ještě vloni by ji pod nohama praskaly suché klacky a zamotávala by se do podrostu. Ale po těch požárech v Kalifornii to tu město dalo minulou zemi vyčistit. Podrost byl pryč, případný požár by se pořádně nerozhořel.
Rostlinný chaos začínal až na Eaglesově pozemku.
Na ostružiní ještě zůstaly nějaké bobule, seschlé a k jídlu neatraktivní. Výhled nebyl nijak zvlášť dobrý, ale aspoň byla dobře schovaná.
Celé město říkalo, že Eaglesův dům je prokletý. Starší děti jím strašily mladší.
Ona to ale věděla. Cítila to. Jakoby z něj vytékal černý, mazlavý proud.
Dveře se prudce rozlétly a z domu vyrazil pan Bradley, rychle a jakoby na nejistých nohách.
Ale takhle on chodil vždycky.
A pak... na tohle byla zvědavá.
Pomenší paní s šedými vlasy, tmavé manšestráky a pletený svetr, moc víc toho vidět nebylo. Nijak zvlášť nepospíchala.
Zastavila se a pomalu ohlédla.
Amber sebou cukla.
Nemohla ji vidět, ne tady, za ostružiním. Stejně ale měla dojem, že o ní ví. Pohled, který nezkoumá jen očima.
V hrdle se jí zadrhl dech. Vzduch zapraskal pocitem nebezpečí.
A pak se ta paní zase obrátila a pokračovala v chůzi. U vylomené branky se zastavila a nakrátko sehnula k zemi. Když se narovnala, pocit nebezpečí povolil. Amber se dýchalo lépe. Vytáhla notýsek a špaček tužky.
K večeři přijde pozdě.
Red příběhy četl.
Amber je psala.