4. kapitola

Vzduch se chvěje ozvěnou té hrozné dunivé rány a Pavlovi se zdá, že i všechny nervy jeho těla rezonují ve stejném rytmu.

Holka leží pohřbená pod hromadou větví s chvojím, hlavu jen na dvě pitomé dlaně od padlého kmene. Nehýbe se. Šátek se jí svezl na stranu, do vlasů jí sněží jehličí a nehýbe se.

Pavlovi nohy vrostly do země a na jazyku cítí odpornou hořkoslanou pachuť té chvíle, kdy se strom vymrštil. Něco zařval, varování, nevzpomene si jestli česky nebo německy, a je to jedno, protože už v tu chvíli věděl, že je pozdě, příliš pozdě. Nikdy nezapomene na její pohled, na výraz v jejích očích, když se otočila a poznala to taky.

Klopýtla o dva kroky, dva malé vrávoravé krůčky tak na dlaň, na dvě, snad na ty dvě dlaně, co teď dělí její blonďatou hlavu od smrkového bedra.

Pavel dýchá zhluboka, schválně nechává mrazivý vzduch propalovat cestu do plic, je to jako jeho trest, jeho pokání, že nemohl udělat víc. Neodvažuje se přiblížit a proměnit nejistotu v beznadějnou jistotu.

Pak se najednou holka zavrtí a otočí k němu hlavu. Má pěkně prořízlou pusu tahle malá Sudeťačka, ale Pavel se usměje. Jen ať nadává, hlavně že žije!

Jenže pak mu začne vyčítat, že je to všechno jeho vina, jako kdyby snad na ni ten kmen shodil. Je to absurdní představa, ale Pavlovi z ní zatrne. Takové obvinění od Němky smrdí koncentrákem, neřkuli oprátkou.

Pitomá germánská coura! Nejspíš jí zachránil život a ona takhle?! Odplivne hořkou slinu a pevně sevře topůrko. Verbež německá!

Slina během chvíle zmrzne a na sněhové krustě vytvoří ledovou pečeť.