31. kapitola – Byť tma háje by tě pohltila

31. kapitola – Byť tma háje by tě pohltila

Věci začaly dávat smysl, ale přitom se zamotaly ještě víc.
Šárka utíkala svou osvědčenou, napůl tajnou cestou, do níž se dnes ovšem pletli sluhové.
„Prchejte, než se z vás stanou housky nebo vanilkové rohlíčky. Myši by měly pré,“ varovala je Šárka v duchu. Jistě, získala by tím nové pokusné pečivo k ověření své teorie, ale riziko bylo příliš velké.
Velké vědecké dilema.
Když zahlédla vysokou postavu v šatech, přitiskla se za roh a odplížila se opačným směrem. Plížení jí stěžovaly služebné, které zdobily chodbu květinami.
A naprosto jí ho znemožnila Klára, která stála za dalším rohem. Šárka si připadala jako na bojové výpravě – v každém koutě číhá protivník. Tenhle ovšem místo palcátu drží v ruce košík s květinovým aranžmá.
Temná a světlá princezna tam zůstaly stát a hleděly na sebe jako dvě sochy – jedna ověnčená a jedna s mazanci v ruce.
Šárce v uších hlasitě odtikával čas.
„Hlavně je po ní neházej,“ stihla si pomyslete, než Šárka zajásala: „Chceš si dát svačinu? Řeknu Katce, ať nám uvěří ča–“ Rozhlédla se.
„Čau, teda promiň, musím jít!“
„Půjdu s tebou!“ nabídla se Klára pohotově.
Šárka měla neblahý pocit, že se k nim Blanka pomalu blíží chodbou. Dvojité palbě už by neunikla.
I když by se mohla podívat, které kadeře Blance chybí, nebo nakolik si zkrátila vlasy.
„Promiň, tohle je něco, co musím udělat sama,“ zašeptala a snažila se mezi klapotem střevíců služebných zachytit královniny kroky.
„O co jde?“ zeptala se tiše Klára a naklonila se blíž.
„Měla jsem chuť na sladké, tak jsem si ty mazance vzala v kuchyni. Ale nezeptala jsem se Marie ani nikoho z kuchařů. Vezmu ty bochánky zpátky a omluvím se.“
Klára zatajila dech a tiše spojila ruce.
Nějaké barevné býlí se jí zapletlo mezi prsty.
„To je od tebe tak čestné. Jsi obdivuhodná!“
„Ona to myslí vážně,“ uvědomila si Šárka. Nemělo by ji to u sestry překvapovat, ale kdyby to řekl kdokoli jiný, vážně by ho podezírala, že si z ní tropí šprýmy. Že je jako pochybná princezna od zmizelé královny snadným terčem vtipů.
„Klárko?“ zavolala královna a Šárka schovala mazance pod plášť.
„Utíkej! Běž!“ Klára si začala postrkovat k postrannímu schodišti, odkud se dostane do kuchyně.
„Nikomu nic neříkej!“
„Za koho mě máš?“ pohoršovala se Klára. „Jsi můj vzor.“
Šárku to upřímně vyděsilo. Jenže to už ji sestřička vystrčila ven ze dveří a kryla ji vlastním tělem. „Ano, maminko? Volala jsi mě?“
Šárka upalovala jako o život a ohlédla se, jen aby se ujistila, jestli jí za patami nehoří. Pálily ji tváře a uši měla v jednom ohni, ale vypálení hradu nehrozilo.
A jí upálení?
Proč ji to jenom napadlo?
Přitiskla si mazance a mazancovou k tělu a zaplašila vtíravé myšlenky na svou matku. Tu první.
Místo toho se soustředila na síť. Blanka ji inspirovala. Znepokojila, ale inspirovala.
Potřebovala kouzla propojit.
Ve váčku schovaném pod rukávem měla napěchované lístky těch slibnějších kouzel, která si opsala nebo která na ni vypadal z Knihy.
Zkusí improvizovat. A vrátit se na místo činu.

Musela přinutit ruce, aby se přestaly třást. Znesnadňovalo jí to čtení kouzla z papírků, které narychlo slepila slinami. Nebyl to nejlepší nápad, protože se inkoust začal na spojích rozpouštět.
Slepené kouzlo obsahovalo záludný návod na proměnu matérií, na němž si vylámala zuby posledně. Tohle rčení ji donutilo přidat do kroku a lehce zmáčknout mazancovou i mazance. „Vydržte!“ povzbuzovala v duchu je a dost i sebe.
Záludný návod na změnu matérií by mohla zkusit vzít pozpátku. Při tom prvním hrozném pokusu měla pocit, že něco rozplétá. Musí to zkusit naopak. Jako když pavouk spřádá síť a královna ji uvíjí z vlasů a krve kolem zámku.
V nose ji pálilo a zabrnělo ji v zátylku, když teď překročila hranici, kterou Blanka vytyčila.
Dala do hromady taky část kouzla k přivolání ztracence z lesa či lánu opravdu vzrostlého obilí (důsledek jiného nepovedeného kouzla předků) a přihodila k ní zaklínadlo k nalákání milého či vyvolené. Zaklínadlo vyžadovalo použití devatera bylin, jenže předkové se opět neshodli na přísadách kromě laskavce, polajky (Šárka od mistříčka zjistila, že jde o druh máty, a tak si dala pro nějakou poslat do kuchyně; čajem se dají omluvit všelijaké úmysly), libečku, o majoránku se vedly vášnivé badatelské spory, a tak Šárka nakonec sebrala v kuchyni po hrsti ode všeho a pořádně tím v pytlíku zatřásla. Cestou sem rychle utrhla nějaké macešky, žluté cosi a sebrala šišku.
Svírala pytlík s tou směsí a chystala se ji vrhnout na mazance naaranžované na zídce.
Naposledy se rozhlédla, jestli ji někdo nesleduje. Neměla moc času. V druhé ruce zvedla nesourodou skládanku zaříkadel.
Něco z toho prostě muselo vyjít.
Jen co vychrlila první větu a vzduchem se rozletěla vůně bylin a šiška, Šárka ucítila tu změnu.
A co teprve, když došla ke spojnici papírků.
„… byť tma háje by tě pohltila…
… vůně opojí tě, duše milá…“
… kéž napravím, co jsem způsobila.

Síť z královniných vlasů v zahradě se chvěla jako živá. Zahradníkům v okolí se zježil každý chlup. Citlivější veverky padaly k zemi.