Troubení pohlcené tichem

Ticho v podzimním lese je těžké a vlhké.
Stromy střásají kapky z posledních listů do nasáklého mechu. Šedavá mlha ovíjí kmeny. Z veliké dálky se ozve zařičení srnce či troubení jelena, někde blíž nesměle zapípá pták, ale všechny zvuky nakonec utonou v hloubce mlčení.
Ticho.
Ticho a nehybnost.
Jediné, co se uprostřed lesa pohybuje, je hnízdo.
Kdysi pečlivě spletené větve černého topolu, starého tři sta let, se jedna po druhé osvobozují.
Uvolní veliké černé vejce a znehybní jako všechno okolo.
Vejce padá.
Dopadne.
Obejme ho mokré listí, těžká hlína, chlad.
Kdo se postará o drobné stvoření uvnitř?
Mráz, tma, samota.