DMD č. 1. pro 1. 4. 2023. Téma: Už troubějí

Byla jedna holčička jménem Mahulenka a chlapeček Mahulen. Nebyli oblíbení, takže nechodili do školy. Jednou si vyrobili autíčko z krabic a jeli na výlet. Nekoukali na cestu a narazili do popelnice. Zničené auto je motivovalo k výrobě nového, modernějšího. Tak si vzali tu popelnici a sestrojili vybavenější autíčko s volantem, airbagem, sirénou a rádiem. Pak se Mahulenka rozhodla, že vyrazí zase někam na výlet. Tentokrát jeli do Tresek. V Treskách potkali kamarádky Péťu a Papíka, Mařenku a Marfušku, ale všichni se do auta nevešli, tak začali troubit na celé kolo, aby jim někdo přišel na pomoc. Nepřišel, tak troubí dodnes.

You don't need the twin paradox to know that time is relative. Minutes and hours drag slowly when there's no work at work. Every second seems like five when you're waiting for a family member who you had to take shopping because you're the only one with a driving licence. Planck time is very possibly the shortest unit of time possible. Yet when the traffic lights turn green, the amount of time elapsed between that and the first driver behind you starting to angrily honk their horn seems to be less than half that. And time before midnight just FLIES.

Projíždějí městem, troubějí už z daleka, auta zdobená květinami.
„Pojď se podívat!“ Matka skrčená za ibišky jako chrlič. „To by mě nenapadlo, že se Petr bude ženit tady u nás.“
To ani mě.
Minulé léto jsme spolu trávili v Řecku a v hotelových pokojících se milovali jako muži ze starodávných amfor. A on, had, si teď bere nezávislou moderní ženu z Prahy.
Bydlíme naproti radnici, není se před tím neštěstím kam schovat. Radši vrazit hlavu pod polštář a představovat si, že to mě svalí večer do peřin.
Troubějí, drásají a ohlašují, že na návštěvu domova jsem si vybral nemilosrdný víkend.

Jsem městská holka. Teď jsem často na vesnici (dobrovolně) kvůli chlapovi. Větší důkaz lásky jsem nikdy nedala. Doslova tu poletují ty kotouče ze sena, a pokud si nepřivezete jídlo z Prahy, umřete ve sklepě a sežerou vás vlastní kočky (nepřivezli jste jim jídlo).
Vesnice mají svoje kouzlo, nepochybně, ale musíte si zvyknout na divné věci. V neděli sedíte u oběda (přesně ve 12:00) a najednou šílené troubení, houkání, něco takového. První reakce: skok pod stůl, zakrytí hlavy, totální panika. Nálet, bombardování, ruské ponorky?
Bylo to hlášení rozhlasu. V neděli bude fotbal, to je informace, která mi způsobila životná trauma.

Dobře, jedna věc je, že kdovíkdo, kdovíkde vyhrabal starou trumpetu. A úplně jiná, že se rozhodnou tím budit celej tábor na rozcvičku.
„To si dělají prdel,“ zavrčel Petr a přetočil se na druhý bok. Radek už byl dávno převlečený a zrovna si „stlal“ spacák. Všude kolem nich bylo slyšet dupání, šustění stanů a smích.
„Víš, žes měl bejt už dávno vzhůru,“ řekl Radek a Petr jen podrážděně zaskučel. „Tvůj problém,“ pokračoval jeho spolubydlící. „Já dělat za trest kolečka kolem tábora nebudu.“
Odpovědí mu bylo nespokojené mručení. Následoval hod polštářem směr Radek. Minul.
Teda, jezdit sem, to byl fakt nápad století.

Usedla na židli ve světlé uniformní konferenční místnosti, jakých bylo v múzovém světě plno. Ostatní úředníci a úřednice z jejího oboru si posedali kolem.
“Tušíš, proč tu jsme?” zeptala se šeptem vedle sedící kolegyně.
“Asi se to týká toho skandálu s Múzou a mladým spisovatelem. Porušuje to múzové zásady. Vedení troubí na poplach, prý mobilizují celá oddělení a chtějí vymazat všechny zmínky o těch dvou.”
“Opravdu? A co se s nimi stane?” zeptala se a pečlivě neutrálním tónem.
“Těžko říct, ale vedení jistě ví, co dělá,” odvětila kolegyně.
“Ano, to jistě ano.” Přikývla s mnohem větším přesvědčením, než jaké cítila.

Vyzvánění mobilu.
„Vstávej, Kowalski! Máme výjezd. Hoď sebou."

Tak toto bude vážné, samotný šéf by ji tohle jindy nevolal.

Rychle se převlékla, skočila do "fáfi" a vyrazila na stanici. Město stále ještě tvrdě spalo.

„Tak jak jsi se vyspala kočičko?" přivítal ji Alex přátelským poplácáním po rameni. Spustil houkačky služební Octavie a vyrazili.
Ihned se jí vybavila vzpomínka na dědu. „Už troubějí," povídal ji jako malé, když slyšeli houkání policejních aut nebo i sanitek. „Copak myslíš, že se stalo Ellie?" povídali si spolu smyšlené příběhy plné pohádkových bytostí a záchrany světa.
A když byla ještě menší, „táta, táta," říkala jen.

Štyry jelení guláše s chlebem, dva prasečí s knedlikem, dvě vepřovky, osm piv! A tři kafe a jeden ovocnej čaj! Šest stejků, štyry vepřovky, dva bavoráky, dvě kafe a třikrát červený víno! Lahev šardoné, pět skleniček, jeden grog, dvakrát horká griotka! Konec objednávek, bude tombola! Hlavně si kupte lístky!“ Každý chce šestou cenu. Tašku hotového masa. Nikdo nechce první. Co budete dělat s celým muflonem? Sakra, vyhrála jsem. První cena. To je trapas! Hlavně sundat zástěru, ať nikdo nevidí, že to personál. A když se někdo bude ptát, jakej byl muflon, tak smradlavej! Nezapomeň! A bylo s tím peklo práce!

Ráno se mu obvykle vstává těžce. Oči slepené, tričko propocené. Dřív si rád přispal, zahrabaný v duchnách v dětském pokojíčku. Ty časy jsou pryč, stejně jako finanční jistota. Tohle je dospělost. Nezávislost na rodičích.
Do práce se musí.
I když je to vaše druhá práce a před třemi hodinami jste se vrátili z noční v té první.
Něco nesedí. Ten hluk. Nevzbudil ho budík, ale troubení auta pod oknem.
Najednou se mu oči otevřou samy.
Hurá! První den v novém zaměstnání.
Ode dneška bude pomáhat tomu podivnému cizinci hledat nějakou ztracenou bednu, či co.
Vystřelí z postele jako namydlený blesk

Na tribunách hučel dav. Brzy to bude.
„Ehm, Herolde, nějaká poslední slova?"
Podíval se na Montyho. „Nejsem kapitán."
„Prosím. Moc by to pro ně znamenalo."
Podíval se na tým, který poslední měsíc cepoval do padnutí. Pořád na ně měl vztek.
„No tak. Prosím."
Podvedli ho. Nechtěl hrát!
Napnutě ho sledovali.
Usmál se.
„Neumřete.”
Zbledli. Fanfáry zatroubili ale nikdo se ani nehnul.
„No… tak díky. Už troubějí! Jdeme na to!" křikl Monty.
Harry vystřelil ven.
„Co jsme to provedli?!” zaslechl ještě Meredith.
„Hlavně ho, Merline, všichni poslechněte.”
Ne, ani trochu se nebavil naléhavostí v Montyho hlase. Ani trochu.
Dobře jim tak.

TARDIS troubila na poplach.

Rory panikařil.

Amy si nevzrušeně lakovala nehty.

A Doktor? Ten spal jako nemluvně.

Aspoň dokud ho Rory neprobudil. "Doktore!" zatřásl jím. "Co se to děje?"

"Alarm! Varovné troubení!" prohlásil Doktor, rázem čilý jako rybička. "Ale jaké, hm...?" Shýbl se a olízl konzoli. "Á, už to mám!" rozzářil se. "Harkness Alert!"

"Cože to?" Rory zůstal zírat.

"No, dobrá zpráva je, že v příštích třiceti vteřinách neumřeme. Špatná zpráva pro tebe, Rory, je, že Amy bude mít dalšího krasavce - kromě mě - s nímž bude moct flirtovat."

"Hej!" zaprotestovali Amy a Rory ve stejnou dobu.

Doktor se jen zakřenil.

Stejně jako existují motoristé alergičtí na tramvajový zvonec, i mezi tramvajáky se najdou lidé, kterým se před očima rozprostře rudá mlha, jakmile uslyší klakson.
Pokud ji zrovna neřídí psychopat, pak tramvaj zvoní, protože je k tomu důvod. A tím nemyslím vylévání vzteku na frajera, co zablokoval křižovatku. Nejčastěji používáme zvonek, abychom varovali chodce, z jejichž chování je patrné, že by ze sebe rádi nechali udělat karbanátek, nebo auta, o kterých předpokládáme, že od nás chtějí dostat pusinku.
„Co na mě troubíš, ty chobote?“ zařve Jarmil.
„Co zvoníš, ty pííííííííííííp?“ zazní z černého Audi.
Kluk přebíhající na červenou je dávno fuč.

To je dnes ale krásný den! Sobota, nemusím do práce, slunce svítí, a jedu na výlet. Táta mi konečně půjčil auto. Něco sice říkal, ale má zbytečné obavy, jako ostatně vždycky. Vždyť už mám celý dva týdny řidičák!
Ale ne, přes půl města mám zelenou vlnu a teď červená! Brzdím.
Škyt, brrrm, škyt. Co to je? Ono mi to chcíplo! Aha, zapomněla jsem vyhodit kvalt.
Startuju. Nechce chytit. Znova otáčím klíčkem v zapalování. Nic. Co to ten táta říkal o vlažném motoru?
Žlutá. Auto nechytá. Za mnou stojí pár dalších aut.
Padá zelená a za mnou se rozezní symfonie klaksonů.

Nebyla jen příslušnicí rasy Togrutů, ne. Její citlivost k Síle ji nasměrovala k řádu Jedi. Absolvovala výcvik, aby se stala padawankou Anakina Skywalkera. Po celou dobu zlepšovala své schopnosti, spřátelila se i s některými klony, hlavně kapitánem Rexem, a účastnila se mnoha bitev napříč galaxií. S nástupem Impéria k moci se vše změnilo. Pro Jedie nebylo nikde bezpečno, stali se lovnou zvěří.
„Ashlo, vstávej!“ klepání na dveře ji vytrhlo ze spánku.
Už troubějí, zaslechla zvuk rohu i přes silné zdi ubytovny. Vyhrabala se zpod slabé přikrývky.
Čekala ji práce na poli. To byl její život. Byla Ashlou, Ahsoka Tano neexistovala.

Jeho otec měl sedm žen a deset konkubín.
Bohatství královského domu pro třináct princů stačilo, ale trůn, o který hráli, byl jen jeden.
Dva soupeře (jednoho favorizovaného) už vyřadila ruka osudu svírající meč.
Král se sice nechystal umřít, ale moc živě už taky nevypadal.
Chvíle se zdála příznivá, měl podporu kněze i velitele vojska, bylo na čase jednat.
Na korunovační hostinu pozval všechny svoje bratry, kromě toho, který se držel sukní svojí poběhlé matky.
Že to byla strategická chyba oznámila polnice, která právě jej provolávala následníkem trůnu podle přání jejich otce.
Pretendentovi nezbylo, než drže rohy oltáře škemrat o milost.