14. Čekání

„Oběd?“ nakoukl Remus k Siriusovi do kanceláře.
„Dej mi minutu.“
Sirius dopsal SMS zprávu, zvedl se z křesla a hodil na sebe koženou bundu.
„Matyldo, jdu se najíst. Jsem na telefonu,“ houkl na sekretářku ve vedlejší místnosti.
„Ve 12:30 má doktor Podmore končit na sále a žádal o schůzku. Prý je to naléhavé.“
„No tak si doktor Podmore počká,“ odsekl Sirius. Vlastně to ani neznělo podrážděně. Bylo to chladné konstatování skutečnosti. „Do hodiny jsem zpátky.“
Srovnal krok s Remusem, který šel napřed, a společně čekali na výtah. Za normálních okolností chodíval Sirius zásadně po schodech – postávání na chodbě bylo otravné a navíc se ve výtahu občas mačkalo tolik lidí, že i společenský a kontaktní Sirius pociťoval diskomfort. Remusovi ale schody příliš nesvědčily.
„Ty vole, to není možný,“ zaprskal Sirius a vytáhl z kapsy vyzvánějící telefon. Jakmile na displeji spatřil číslo, tlačítkem hovor odmítl a vypnul zvonění.
„Dneska po tobě všichni touží.“
„Jo. Samí pacoši, studenti, ouřadové a potížisti. A jedinej člověk, u kterýho bych to uvítal, má tolik práce, že si se mnou nestihne ani vypít kafe.“
„Edward pije kafe? Vzpomínám si, že když se mu ještě říkalo Severus, nedokázal ho pozřít. Ačkoli možná změnil preferenci i v tomhle směru.“
„Jeho preference jsou pořád stejný. Kafe bych pil já, on by si dal čaj.“
Výtah konečně dorazil. Byl přecpaný jako poslední autobus z centra a oba se tam jen taktak vmáčkli.
„Promiňte,“ omlouval se Remus zdvořile jakési dámě, o jejíž dekolt se nechtěně otřel.
„To je v pořádku,“ ujistila ho s úsměvem a udělala mu místo vedle sebe. „Vy jste doktor Lupin, že?“
„Ano. Známe se?“
„Tak trochu. Vytahoval jste mi z nosu figurku dinosaura, ale to už si nemůžete pamatovat. Bylo mi pět.“
„Můj Bože, Mary McDonaldová! Já si vás pamatuji! Byla jste jedna z mých prvních pacientek. Teď už bych vás opravdu nepoznal.“
„Vyrostla jsem a už si do nosu nic necpu.“
„To je chvályhodné.“
„Popravdě to teď dělá moje dcerka. Doktorka Delacourová jí minulý týden tahala z levé dírky plameňáka. Máme ptačí období. Ráda jsem vás zase viděla, doktore Lupine. Přísahám Bohu, vypadáte pořád stejně!“
„Pořád stejně opotřebovaně,“ utrousil Sirius.
„Tohohle vola si nevšímejte. Opatrujte se, Mary.“
Oba vystoupili v přízemí, vydali se kolem recepce urgentního příjmu ven a zamířili do protější restaurace, která za poslední tři dekády změnila majitele i název tolikrát, že by to na prstech nespočítali, ani kdyby do toho zapojili nohy. Dnes hrdě hlásala, že je Koula’s Kitchen – jediná pravá řecká taverna v Londýně.
Než vešli dovnitř, Siriusovi dvakrát zavibroval telefon. Vyndal ho z kapsy, přečetl zprávu a zase ho schoval.
„Ty jsi vážně na roztrhání.“
„Domlouvám operaci s jedním chirurgem z Royal Hospital. A nejradši bych se na to vysral. Ten chlap je jak osina v prdeli.“
„A o co jde?“
Kyprá servírka jim přinesla jídelní lístky.
„Třiatřicetiletej pacient před dvěma měsícema indikovanej k banální cholecystektomii, kterou ovšem v Královský zvorali, což vedlo k sérii komplikací, která se hned tak nevidí. Akutní peritonitida, septickej šok, renální selhání, nekrotizující pankreatitida s následnou dysfunkcí produkce inzulinu.“
„Proboha.“
„Dostal inzulinovou pumpu, ale hladina cukru přesto pořád kolísá. Kvůli terminální nefropatii třikrát do tejdne x hodin na dialýze, extrémně zatížený játra a horší trávení už má jenom patnáctiletej baset s rakovinou žaludku.“
„Ten, kdo ho operoval, se musí cítit hrozně.“
„Jo. To je taky důvod, proč pořád vymejšlí možnosti, jak mu pomoct. Teď přišel s transplantací slinivky. Respektive ledvin a slinivky.“
„A vybral si k tomu tebe? Nikdy ses transplantacemi nezabýval.“
„To je sice fakt, ale je to operace jako každá jiná. Je při ní potřeba pohrabat se v pajšlu, něco přefiknout, něco zalátat, prostě klasika. Nepředstavuj si to jako kytarový sólo, tady to bude vypadat spíš jako vystoupení symfonickýho orchestru. Chce mě jako asistenta týmu A, kterej bude pracovat na uložení novýho pankreatu.“
„Vybrali jste něco, pánové?“ přerušila je servírka.
„Jo, já si dám jehněčí souvlaki a rybízovej džus.“
„A já bych prosil totéž, ale dám si k tomu sklenku červeného… A proč se na to nemůžeš vykašlat? Je ti toho pacienta líto?“
„A tobě by nebylo? Mladej kluk, kterýmu slíbili, že odstraněj žlučník a druhej den pomaže domů. Místo toho přišel celkem o tři orgány, má za sebou otravu krve, měsíc na JIPce, čtyři operace a trpí depresema.“
„Souhlasím, je to síla. Tohle už by se v dnešní době stávat nemělo. Ale stejně si myslím, že je v tom něco víc,“ přimhouřil Remus podezřívavě oči. „Kdo je ten kolega z Royal Hospital?“
„Hele, nezdá se ti, že čím jseš starší, tím jsi zvědavější?“
„Zvědavý jsem byl vždycky.“
„Jo, ale s věkem se to nějak zhoršuje.“
„Jako spousta jiných manýrů… Co ty a Edward?“
Sirius se zamračil, což emočně nekorespondovalo s celkovým výrazem jeho tváře, na níž se zračilo přinejmenším dětinské nadšení, v horším případě pak určitý druh slabomyslnosti.
„Co se týká fyzický stránky… Kurva, asi jsem nikdy nezažil nic lepšího. Připadám si po tom jako sjetej. Vlastně si tak připadám, kdykoli jsem blízko něj.“
„Chemická přitažlivost funguje, fajn. A nebojíš se trochu, že až tohle šílenství pomine, rozpadne se to jako domeček z karet?“
„Ty teda člověka nešetříš, fakt. Nejseš náhodou můj kamarád? Máš mě chlácholit a milosrdně mi lhát! Od toho tady jsi. Ne, abys mi předhazoval katastrofický scénáře.“
„Víš, já bych tě jen strašně nerad zase viděl na dně, Siriusi.“
„Na dně? O čem to sakra mluvíš?“
„Rozhodně nemíním zpochybňovat tvoje pocity, jenom mi to přijde zvláštní. 15 let jsi nevynechal jedinou příležitost se mu vysmívat, pak ses do něj zčistajasna zamiloval, potom se od něj nechal na 12 let odstřihnout a nakonec ses mu bezhlavě vrhl do náruče. Zvláštní.“
„Nebyla to moje vina, že jsme nezůstali v kontaktu… Dobře, částečně jo,“ uznal Sirius, když postřehl Remusův pochybovačný pohled. „Ale jak jsem měl hergot vědět, že mi píše? 10 let jsem nebyl doma!“
„A nepřesměroval sis poštu.“
„Ne, nepřesměroval. Představ si, že mě nenapadlo, že by mi do schránky mohlo přijít i něco jinýho než letáky nebo upomínky z knihovny. Nepředpokládal jsem, že mi napíše dopis. V jednadvacátým století! Čekal jsem, že třeba zavolá nebo pošle mail! Ne, on musel použít inkoust a papír!“
„Zrovna od něj bych něco takového očekával. Žádná kritika, jen konstatování,“ dodal honem Remus, když si všiml, že Sirius začíná připomínat natlakovaný papiňák.
„Navíc byl ženatej. Šťastně, pokud vím.“
„Ano. Vybral si Hermionu.“
„Řekl bych, že na výběr mu nedala.“
„Tahle námitka je irelevantní, jak by jistě poznamenal Kingsley. On měl svoji ženu a ty svoje příležitostné milenky.“
„Jo.“
„A teď jste spolu…“
„Můžeš mi laskavě říct, kam tímhle vším míříš? O co ti jde?“
„Jen o tom uvažuju. To je takový můj nešvar. Přemýšlet o věcech a snažit se je pochopit.“
Servírka přinesla jídlo. Poděkovali úsměvem, který se ihned vytratil, jakmile k sobě znovu obrátili pohled.
„Víc než 12 let jsem se pokoušel to pochopit. A víš, k čemu jsem dospěl?“
Remus zavrtěl hlavou.
„Je úplně zbytečný o tom přemejšlet. Protože tohle není rovnice, Remusi. Tohle nemá řešení. O tomhle prostě nemůžeš uvažovat racionálně. Láska nemá s rozumem nic společnýho. Sere na rozum. Přijde a neptá se tě, jestli o ni stojíš, jestli ti to takhle vyhovuje. Copak jsi to nikdy nezažil?“
„Nechci, aby sis myslel, že vám to nepřeju,“ vyhnul se Remus odpovědi. „A taky bych byl nerad, kdybys mě považoval za nějakého konzervativního homofobního sráče.“
„Neboj, od toho tu mám Zlatýho golfistu.“
„Já jen chci, abys byl v pohodě, Siriusi. A možná jsem s věkem čím dál tím větší morous, ale nemůžu se zbavit dojmu, že po tak silném feromonovém koktejlu, jaký jste vy dva namíchali, přijde kocovina apokalyptických rozměrů.“
Sirius se štěkavě rozesmál, sebral ze stolu příbor a s chutí se pustil do jídla.
„Na dojmy se vyser, budeš to mít studený.“

„Už tady čekám hodinu a půl!“ rozčilovala se u recepčního pultu pohotovosti žena v růžovém tvídovém kostýmku.
Hagrid na ni přes počítač, hromadu karet, rozebrané rádio, nedojedenou svačinu a napůl vybalenou krabici s kancelářskými potřebami vrhl podrážděný pohled.
„A co já s tim?“
„Jste recepční. Mohl byste se laskavě obtěžovat a zjistit, kde se stala chyba?“
„Co máte za číslo?“
„Jaké číslo myslíte?“
„No vaší podprsenky asi né. Pořadový číslo. Vyjela ste si lísteček?“
„76.“
Hagrid mrknul na obří displej registračního systému, který jim visel nad hlavou.
„Tak to už brzo přídete na řadu.“
„Jak brzo?“
„Až vodbavíme čísla 74 a 75.“
„A to znamená jak dlouho?“
„Vidíte tady někde křišťálovou kouli?“
„Ne. Proč?“
„To bude tim, že nejsem věštec.“
„A nezdá se vám, že jste nějaký drzý?“
„To je možný. Ale věštec vopravdu nejsem. Takže mě přestaňte zdržovat vod práce a koukejte si dát vodchod. Až se na tabuli rozsvítí 76, budete na řadě.“
Žena vypadala jako ropucha, co se snaží polknout obrovskou mouchu.
„Hagride, přišly už výsledky krve pana Selwicka?“ zajímalo doktorku Bellovou, která právě opatrně umístila další kartu na vysoký komínek s vyřízenými případy.
„Moment,“ zahučel Hagrid a podíval se do počítače. „Jo, před pěti minutama. Už ti to tisknu.“
Radiostanice vydala svou obvyklou sérii vysokých tónů a ozval se dispečer.
„CML999 nemocnici St. Phoenix, příjem.“
„Phoenix, slyšim.“
„Letecky Bleans Wood. Muž 45 let, pád z výšky. Na místě probíhá resuscitace, mnohočetné zlomeniny, zranění hlavy, suspektně vnitřní krvácení.“
Hagrid v rychlosti nahlédl do rozpisu směn, aby zjistil, kdo dnes drží leteckou pohotovost. V příslušné kolonce byla napsaná doktorka Greengrassová.
„Greengrassová je na sále,“ ozval se mu za zády doktor Lloyd. „Já to vezmu.“ Na nic dalšího už nečekal a pospíšil si ke služebnímu výtahu vedoucímu na heliport.
„Phoenix potvrzuje. Posíláme doktora. Příjem.“
„CML999 děkuje. Volám souřadnice H713. Konec.“
Digitální tabule na zdi v čekárně vyzvala pacienta č. 76, aby se dostavil na třetí vyšetřovnu.
Žena v růžovém vyskočila z plastového křesílka, jako by jí do zadku vrazili špendlík.
„Paní Umbridgeová?“ ujišťoval se doktor Krum, zatímco jí držel otevřené dveře a očima prolétával její kartu.
„Ano, to jsem já. Dolores Umbridgeová. Děkuji, jste laskav.“
„Doktor Krum, Viktor. Stálý lékař. Takže vás trápí silné bušení srdce, třes v končetinách a náhlé záchvaty neklidu, paní Umbridgeová?“
„Ano. A ráda bych podotkla, že je trestuhodné nechat mě téměř 2 hodiny čekat mezi všemi těmi špinavými, chrchlajícími individui.“
Krum odlepil zrak od její zdravotnické dokumentace a věnoval jí pohled, jehož kyselost by spolehlivě otrávila průměrný chovný rybník.
„Tohle je nemocnice. Sem chodí nemocní lidé a ti, co potřebují pomoc.“
„Měli byste pro ně mít vyhrazené nějaké speciální místo.“
„Takové místo už tu máme. Říká se mu čekárna.“
„Prostor v hlavní hale by měl sloužit lidem, kteří neohrožují svými chorobami ostatní. Infekční pacienty byste měli umisťovat do izolace. To samé platí pro ty, co obtěžují zápachem. Proč jim nevyhradíte nějakou samostatnou místnost, kde si můžou v klidu smrdět, aniž by někomu vyvolávali nutkání na zvracení?“
„Dávivý reflex je dost individuální záležitost,“ zabručel Krum. „Mně se třeba zvedá žaludek z vašeho parfému. Myslím, že vás tu na chvíli zavřu a půjdu sehnat kolegu, který se vás ujme.“
„Co – co že půjdete udělat?“ vytřeštila oči Umbridgeová.
„Zavolám k vám jiného lékaře,“ zopakoval Krum a prošel dveřmi na chodbu.
„Žertujete?!“
„Nikoli,“ ubezpečil ji s pohledem přes rameno.
„2 hodiny tu čekám na vyšetření!“ zavřískala. „2 hodiny v naprosto otřesných podmínkách!“
„Výtečně. A budete čekat dál,“ zabrblal si pod vousy, založil její kartu do přihrádky s konzultovanými případy a stiskem tlačítka na ovládacím panelu pořadového systému poslal dalšího pacienta na volnou vyšetřovnu. Z jeho objemné karty vyčetl jméno. „Á, zdravím vás, pane Fletchere. Vy ještě žijete?“
Mundungus Fletcher mu na svém invalidním vozíku vyjel vstříc. Obě nohy měl amputované nad koleny a potrhané džínsy zauzlované tak, aby netrčely ven pahýly. Co se týče tělesné hygieny, vypadal zanedbaně, jedno oko neslo známky rozvinutého šedého zákalu a na pravé ruce mu chyběl prsteníček, paradoxně však působil mnohem veseleji než kdy dřív.
„Jak se máte, doktore Krume? Přiznávám, že jsem se na vás trochu vysral, no. V Chelsea dávali čistý voblečení zdarma. Sestry mě pokaždý pěkně vydrbaly a pak mě vohákly. Hotovej ráj na zemi!“
„A proč jste se k nám vrátil?“
„Protože felčaři tam stojej za starou belu.“

Edward vystoupil z výtahu do příšerné zimy a byl vděčný leteckým záchranářům, kteří mu kromě brašny první pomoci podali zateplenou reflexní bundu. Okamžitě si ji nasadil a dopnul až k bradě. Prudké poryvy větru na střeše nemocnice mu vehnaly slzy do očí.
„Kde máte čepici?“ utahoval si z něj mladý záchranář, na jehož jmenovce bylo napsáno E. Macmillan.
„Ještě jsem si ji nekoupil,“ odpověděl Edward a nechal se E. Macmillanem vytáhnout na plošinu vrtulníku.
Záchranářka, která měla na bundě napsáno P. Macmillanová, mu do ruky vrazila sluchátka s mikrofonem a zabouchla dveře.
„Můžeme!“
Pilot nastartoval, rotory se daly do pohybu a za chvíli už stoupali vzhůru. Edward se rukama pevně zapřel do lavice pod sebou a zavřel oči.
„Letíte poprvý?“ zeptala se P. Macmillanová.
„Ne. Jen to nesnáším.“
„Ale nebudete nám tady blinkat, že ne?“ obrátil se k němu poťouchle E. Macmillan.
„Copak? Už vám to někdo vyklopil do klína?“
„Párkrát se to stalo. Mimochodem, já jsem Ernie. A tohle je moje ségra, Pippa.“
„Edward, těší mě.“
„Jste mi trochu povědomej,“ řekla Pippa. „Neviděli jsme se už někdy?“
„To nevím,“ zalhal. Dobře si tuhle ženu pamatoval. Před 15 lety od ní na střeše nemocnice přebíral chlapce, který jako zázrakem přežil srážku s vlakem. „Já jsem tu krátce.“
„A předtím jste dělal kde?“
Pilot stočil vrtulník ostře doprava a ten se naklonil tak, že Edward sklouzl ze sedačky a přistál Pippě mezi nohama. Oba sourozenci se rozchechtali.
„Jdu na přistání,“ vysvětlil pilot.
„Díky Bohu.“
„Ještě budete muset vydržet cestu zpátky.“
„Ano, ale to už se budu soustředit na pacienta.“
V okamžiku, kdy pilot začal klesat, udělalo se Edwardovi tak nevolno, že si pár kritických sekund myslel, že ztratí vědomí. Obraz po stranách začal černat. Pippa si všimla, jak zbělel a protočil oči. Naklonila se k němu blíž a pevně ho chytila za ruce. Byly ledové a mokré.
„Teď se soustřeďte na mě. Edwarde? Podívejte se na mě.“
Otevřel oči a zaostřil na její tvář.
„To je ono. Dýchejte pomalu a zhluboka. Pořád se na mě dívejte.“
Vsunula mu prsty pod rukávy bundy, na obou předloktích nahmatala místo zhruba šest centimetrů nad zápěstím, přímo mezi šlachami, a palcem ho silně zmáčkla. Téměř ihned se mu vrátilo periferní vidění a přestal mít pocit, že se pozvrací. Po deseti vteřinách tlaku na tyhle body znovu získal kontrolu nad svým tělem.
„Děkuju,“ zamumlal.
„Za málo.“ Držela ho, až do chvíle, kdy vrtulník dosedl na zem. „Akupresura. Před pěti lety jsem si na to udělala kurz. A jak vidíte, občas se to hodí.“
„Zelená!“ zařval jim do sluchátek pilot a dal jim tak pokyn k bezpečnému výstupu.
Ernie seskočil jako první, pomohl Edwardovi a pak s Pippou vytáhli ven nosítka. Na ně naložili veškeré základní vybavení a utíkali za Edwardem, který zamířil rovnou k hloučku čumilů. Ten byl pro podobná místa naprosto typický a obvykle dával tušit, že právě v jeho středu leží nějaký nebožák.
„Promiňte, dovolíte?“
Prodral se dvěma řadami okounějících lidí, klekl si za hlavu zraněného a zatímco dva mladí muži se bez ustání střídali ve stlačování hrudníku, Edward zkontroloval nejprve průchodnost dýchacích cest, pak reakci zornic a nakonec srdeční rytmus.
„Komorová fibrilace. Použijte AED!“ křikl na Ernieho. „Pippo, pojďte s ním dýchat, než si připravím intubační sadu.“
Prohrabal se brašnou první pomoci, vyndal z ní potřebné pomůcky, provedl pacientovi záklon hlavy, předsunul mu dolní čelist, do jeho úst vložil laryngoskop, pak pomocí svítilny našel epiglottis a zasunul do průdušnice tracheální rourku. Utěsnil manžetu, vytáhl z hrdla plastový zavaděč a připravil se ke kontrole správného umístění. Jakmile Pippa připojila k vývodu tracheální rourky AMBU-vak a začala profukovat pacientovy plíce, přiložil Edward membránu fonendoskopu nad bránici a ověřoval, kam vzduch proudí.
„Já jsem hotov. Ernie, jak jste na tom s tím defibrilátorem?“
„Nabito! Ustupte!“
Oba neúnavně resuscitující mladíci i Pippa s Edwardem couvli o krok dozadu.
Ernie pustil do mužova těla elektrický výboj.
Srdce naskočilo bezprostředně. Přenosný monitor životních funkcí zaznamenal sinusový rytmus a tváře všech zúčastněných zaznamenaly mocný přiliv endorfinu. Ti dva hrdinové, co až do příchodu zdravotníků prováděli kardiomasáž, se koupali ve vlastním potu a sotva stáli na nohou, přesto se nedokázali přestat smát.
„Tak dobrá, máme ho u sebe. Tachykardie 110, tlak 70/50. Ernie, nasaďte mu krční límec, zafixujte nohy k sobě a na tu pravou ruku dejte dlahu. Já zavádím infúzi a dostává ode mě desítku lidokainu bolusově a vak s fýzákem.“
„Hotovo, šéfe,“ zahlásil Ernie po čtyřech minutách.
„Výborně, taky jsem připravený. Na tři ho přemístíme. Raz, dva, tři!“
Jakmile byl pacient na nosítkách, Ernie s Edwardem ho přenesli k vrtulníku a naložili.
Pippa naskočila za nimi a zaťukala pilotovi zezadu na helmu. Signál, že může startovat.
„H713 nemocnici St. Phoenix, příjem.“
„Phoenix slyší.“
„Letíme z Bleans Wood. Pacient v bezvědomí, oběhově stabilizovaný, intubovaný. 10 minut.“
„Phoenix rozumí, posílám nahoru trauma tým. Jo a mám vyřídit vzkaz doktoru Lloydovi. Doktor Black vaří vodu na čaj.“
Kdyby Edwardovy tváře venku nezčervenaly mrazem, teď by zrudly docela jistě.
„Doktor Lloyd si vzkaz poslechl a už se nemůže dočkat. H713 konec.“