Tiché údolí v Roztokách

Potůček se prodírá travou. Působí klidně, tiše a přitom trochu šibalsky. Podařilo se mu na chvíli vymanit ze stálého dozoru břehů. Trochu se nadechnout. Podobně jako dívka, které se dme hruď, on se také roztáhl. Lávka v nejširším místě ho svírá jako šněrovačka.
Je lemovaný z obou stran stromy, které místo patníků vymezují, kudy se má ubírat.
S důstojností stáří trvají na svém. V jejich křivolakých kmenech a letokruzích jako v letopisech jsou zapsány vzpomínky. Čí asi?
Neolistěné větvoví ještě působí naze. Přesto beze studu vzpínají větve jako ruce k obloze. „Hleďte, ještě nejsme tak staré!“ chlubí se svými květy.