Výtvarné umění

Potápím se do tvé duše. Pod hladinou nevyspání se skrývá rozladění z toho, že dnes tě neobejme vůně kávy, příznačná pro každé ráno. Pomalu klesám hlouběji. Tam jako ostré útesy na mne číhají tvé výčitky a osočování. Kdo za to může? Otazník jako kotva upoutává tvé myšlenky k viníkovi. 

Lapám po dechu. 

Černá barva mých plavek tě irituje. Připomíná ti tmu, po které toužíš a není ti dopřána v bodavých paprscích dne. Černá vzbuzuje asociace na milovanou chuť tmavého nápoje. Kdo tě teď postaví na nohy? Kdo tě vzpruží?
Dovolíš, abych to byla já? 

Ocitám se na dně tvé nevole. 

Celý svůj život má sbalený a napěchovaný v hlavě. Vzpomínky vyskakují jako jiskry z troudu. Šaty do sebe vpily barvu krvácejícího srdce.
Opustil ji. 

Dívka bezradně stojí na okraji skaliska a dívá se do prohlubně pod sebou. Ta je hluboká jako její zoufalství. Voda v ní zlověstně kolotá tak jako její myšlenky. 

Mám, nebo nemám?

Bosé nohy zahřívají kámen. Jeho chlad postupuje vzhůru tělem. Chvěje se. Zklamáním. Zlostí. Zimou.

Vítr ji nestydatě zajel pod oblečení vzdouvající se jako plachta. Silně se jí opírá do zad, Chce ji popostrčit. Ševelí, sviští, sténá , skučí a syčí: SSSSSSKOČ!

Nerozhodnost tíží čím dál víc. 

Jaká nádhera, sbaleno nemít; nepotřebovat nic. Vystavit nestoudně svou nahotu, nespoutaně, bez pochybností o sobě, bez ohledů na konvence. Smát se hlasitě anebo plakat do sytosti třeba i bez příčiny, tisknout se holými stehny k teplému koňskému hřbetu, osvobodit duši i tělo, naslouchat burácení vln a smíchu přítelkyně, cítit na kůži sůl a horko a chlad, nebát se ničeho, důvěřovat sobě i světu.

Být sebou.

Dívám se, dívám a vynadívat se nemůžu, vracím se do obrazů jako domů. A když odejdu zpátky do všednosti, mám na rtech sůl, ve vlasech vítr a mezi prsty světlou koňskou žíni.

Radost, čirá radost.

Píseň dojemná a varovná o strašlivém osudu těch, kteří špatným radám naslouchají.

Kumpáni radili, jen se vzmuž,

nenech si nic líbit, braň se už!

Tak hádku, zda pěšky či za ojem

řešil jsem na meče soubojem.

Neměl jsem poslouchat, mordyjé,

rady druhý kategorie!

Máti má dobře mi radila 

Abych už pálenku nepila!

V hospodě však vždy mi nalili

Až mě tou pálenkou zabili!

Měla jsem poslouchat, mordyjé,

rady první kategorie!

A my jsme se zas stali bandity, 

I když naši říkali, ty ty ty!

 Hojný lup práskači radili,

na katově oprátce jsme skončili!

Neměli jsme slyšet, mordyjé,

rady druhý kategorie!

Loď Discovery uvízla v ledu v oblasti Jamesovy zátoky. Posádka zde musela přezimovat. Byla to velmi krušná doba. Proto, když led povolil sevření, chtěli se námořníci vrátit domů. 

„Musíme něco podniknout. Hudson bude chtít dál hledat cestu do Asie.“
„Tohle už je jeho čtvrtá objevná cesta. Odradit nedá.“
„To nemůžeme dopustit.“
„Zabijme ho!“ 
„To né!“
„Ale jo.“
„Nechci na rukou krev.“ 
„Drž hubu!“

Vzpoura zacloumala lodí. 
Strach potlačil svědomí. Pochybná rada byla vzbouřenci přijata. 
Násilí se rozpřáhlo. 
„Do člunu s nimi!“
„Nenechávejte nás napospas moři!“ 
Ozvěna marně opakovala zoufalost.

Hudson se synem a sedmi muži byli ponecháni osudu - jisté smrti.

Se svými zkušenostmi by mohla vědět, co od mužů očekávat. Je toho hodně: nic dobrého, rány, peníze, sem tam rozkoš, posedlost, básně.

Básně a rány jsou nová kombinace. Také zmizelé šperky a nábytek.

Ale Jeanne se umí pomstít.

A tak se po oboustranných záletech a s nimi spojených nemocech konečně natrvalo rozejdou.

Charles nato přiměje svého přítele Gustava, aby Jeanne odstranil z obrazu, kde mu stojí po boku. Když není v jeho životě, nebude ani na plátně.

Jenže Gustave přemaluje Jeanne vodovými barvami místo olejovými.

Proto se po letech její silueta zjevuje jako přízrak, který svému dávnému milenci nedopřeje pokoje.

Ach, prekérní situace. Zrušili ti nabídku modelu? Slib pro lidi dneska nic neznamená. Co si počneš? Jistěže ti budu sedět modelem, chlapče. Ale nebudu stát, na to už nemám sílu. 

Chci ti usnadnit práci. Nebudu se hýbat, neboj se. Zatímco mne budeš malovat, můžeme si povídat. Měli jsme k tomu tak málo příležitostí. Život se žene jako bystřina. Pravda, já už jsem v etapě, kdy je voda spíš stojatá. 

Spolehni se. Budu tady každý den v deset hodin. Určitě. A kdybych tady snad nebyla, už tady nebudu, synku. Smrt mne chytí za ruku a odvede si mne na onen svět. 

Altánek poskytuje příjemný stín. Maminka si posadila dcerku proti sobě na stůl, aby ji mohla lépe krmit. 
Holčička má sveřepě sevřené rty.
„Tak šup. Otevři pusu. Za tatínka.“
Děcko vrtí hlavou. „Ne, ne, ne,“
„Za babičku.“
Dcerka se vzpouzí. „Ne.“ Uhýbá před lžičkou.
Už nechceš? No dobrá,“ rezignuje matka. Nechce riskovat, že jí jídlo přistane na šatech. 
Dívenka v nestřeženém okamžiku popadne odloženou lžičku. Prstíky druhé ruky pohotově rozvírá matčiny rty. „Mami, ham,“ žvatlá .
Matka se mírně zaklání. Nemůže se účinně bránit., protože v ruce drží podšálek s plnou miskou. Hrozí ji pobryndání. Pak to vzdává a raději poslušně polyká.

"Podívejte, mladá dámo...",

"Svatá!"

"Ehm... svatá dámo, chápu, že to nechcete prožívat znova..."

"To nechci! Kdyby vás spolkl ďábel v podobě draka, taky byste nechtěl!"

"Jistě, ale..."

"Ona nebyla taková legrace se z něj dostat, víte? Vevnitř to bylo pěkně hnusný!"

"...no..."

"Takže s žádnou ohavnou příšerou na obraze nebudu! To si pište!"

"... jenže..."

"Ať je malý!"

"Madam, má to být ďábel!"

"Malý a ďábelsky roztomilý? Vy jste tady malíř... Tak mu udělejte třeba rudé oči!"

Mistr Holbein si povzdechl. Se světicí se hádat nechtěl.

Podle toho, co viděl u kolegů, vždycky vyhrála.

Roztrhal skicu děsivého ďábla a začal znova.

Sňatek byl domluvený, ale snaží se být dobrým manželem. Věděl, že kdysi trpěla příchylností k muži, který nic neznamenal. K ničemu samozřejmě nedošlo, jen holčičí poblázněné snění. Ona tomu říká láska, ale bylo jí  sotva třináct, ksakru. 

Tak proč to pořád vytahuje? Jemu se zpovídat nemusí, navíc s hysterickým brekem. Je to pryč, koho to zajímá? 

Bere ji do společnosti, nosí jí květiny, a ona místo vděku vzlyká, že si ho nezaslouží! 

Je klidný, nic jí nevyčítá, ačkoliv je otravná.

I pes jenom znechuceně zírá!

Večer zajde za usměvavou Mici. 

Ta za kytky a pár drobných poděkuje. 

Vším, co má.