S. T.

Předstíraje, že rozumím umění, odpovídal jsem na pozdravy, bral si od číšníka jednu skleničku za druhou a nudil se. Všechny moje obranné mechanismy ten večer jely na volnoběh: to se ukázalo jako zásadní chyba.
Nejdřív jsem jí uslyšel. Posílala někoho pro drink. Ta prosba zněla zároveň jako rozkaz, přání i slib, což jsem nedokázal pochopit. Pak najednou stála vedle mě, v ruce skleničku, oči přivřené. Dívala se na obraz.
„Myslím, že to vůbec nechápu,“ řekla s úsměvem. "Vy ano?"
Až do rána jsem pak vymýšlel, co všechno jsem jí mohl odpovědět. Chtěl jsem být vtipný. Inteligentní. Okouzlující.
„Eh?“ udělal jsem.