DMD č. 22 pro 22. 4. 2013. Téma: Krásná neznámá

Stal se ti příběh.
Vstoupil jsi do IRA a nevíš proč.
Spřátelil ses s vězněm a taky nevíš, jak se to stalo.
Asi že to je štírova přirozenost, když uštkne přítelkyni žábu, na jejímž hřbetě se plaví přes vodu. Také jsi ho málem nechal utéci.
Nakonec ho zastřelí.
Jedeš do Londýna hledat jeho přítelkyni.
Je krásná, ta neznámá dívka, a altovým hlasem zpívá o plačící hře. Přímo tobě do očí.
Byla by krásná i nahá, nebýt náhod, které neexistují.
Neznámá dívka je ve skutečnosti mladík.
Nevíš proč.
Když pláče, už to není jen hra.
Pokračování tvého příběhu je na tobě.

Poté, co všichni neznalí říkali, jakou to máme hezkou šedou kočičku, a my
odpovídali, že je bílá, padl jednoho dne Ten Ortel - Albína se musí vykoupat.

1) K sprše uvážete vodítko
2) Na kočku navlečete postroj(ano, opravdu to musím utáhnout tolik)
3) Připnete postroj k vodíku
4) Namočíte kočku
5) Ustoupíte do bezpečné vzdálenosti, než začne rezignovat
6) Namydlíte a opláchnete
7) Opakujete dle potřeby (ano, vím, že výrobce psal dvakrát, ale když je furt špinavá, tak prostě pětkrát)
8) Usušíte nasranou kočku
9) Vydesinfikujete škrábance a kousance
10) Obdivujete krásnou, prakticky zcela nezvykle bílou kočičku s nadýchanou srstí

Potřeboval se uklidnit, takže se prostě vydal náhodným směrem a šel. Po nějaké době došel až ke kostelíku na kopci a po chvilce rozmýšlení vstoupil dovnitř. Kostely ho vždycky zvláštním způsobem fascinovaly. Rozhlédl se po výzdobě a trochu nejistě prošel uličkou blíž k oltáři.
Klekl si, pokřižoval se a sklonil hlavu. Chtěl se pomodlit, ale slova nepřicházela. Nikdy nebyl zrovna ukázkově zbožným člověkem.
Zrovna, když si začal připadat nepatřičně a chtěl se zvednout a odejít, rozezněla se kostelíkem hudba, která jakoby jej připoutala na místě. Tak krásnou, povznášející a zároveň tišící melodii ještě nikdy neslyšel.
Peregrin naslouchal, v očích slzy.

„Byla krásná a milá,“ zuřil John.
„Vůbec jsi ji neznal,“ odvětil Sherlock.
„Nedostal jsem příležitost! Díky tobě. Proč mi musíš každý vztah zničit?“
„Já…“
„Ty. Co?“ vyplivl úsečně.
„Já… Nevím.“
„Cože?“
„Já nevím, nevím, Johne. Netuším, proč to dělám.“ Vypadal bezradně.
„Máš to i k ostatním? K Mycroftovi, Gregovi, Molly...“
„Ne.“
„Skoro to vypadá, jako bys žárlil. Nejsi zamilovaný?“
„Naznačuješ, že já… Hloupost. Do koho bych se asi tak zamiloval?“
John povytáhl obočí a čekal… A čekal… Život s géniem nebyl jednoduchý.
„Och, můj bože,“ vydechl najednou Sherlock. „Co s tím budeš dělat, Johne?“
„Nechám si tě místo Krásné Neznámé.“

Prala se s ledovými vlnami, které jí nemilosrdně smýkaly. Nebylo to snadné - v jedné tlapce pevně svírala svou kabelku. Byla si jistá, že bez kabelky by byla ztracena, i kdyby se jí nakrásně podařilo dostat na souš. Plavala dobře, ale brzo začala ztrácet síly.
Náhle ucítila pevný stisk. Instinktivně kolem sebe začala kopat, ale stisk nepolevoval, někdo ji chytil pod rameny a vlekl vodou.
Už si byla jistá, že TO JE ONO: právě zažívá Dobrodružství.
Když ji neznámý zachránce vynesl v náručí na pláž, odhadla i v šeru, že je to urostlý muminek, a přemýšlela, jestli pudřenka z kabelky neuplavala.

"Má krásná paní, paní mého srdce jediná, tamtadydam,
popřej mi popatřiti na světlo vlasů tvých a lesk tvých očí, tamtadydam,
nebo naopak, ó hvězdná paní, lesk retů a růže ojíněná, tamtadydam,
odpusť mně nebohému, neb text si tu nikdy nevybavím, tamtadydam,
hrbu však nemám a v kord se bíti neumím, tamtadydam,
po věžích nešplhám, ni necloumám provazem zvonovým, tamtadydam..."

"Ssst, milovníku!"
"Neruš! Pěju."
"To nejde přeslechnout. Víš vůbec komu?"
"Nevím.

Má nádherná, má Butterfly, můj lístku jasmínový..."

"Podívej se nahoru."
"Koukám tam celý večer, celý večer hledím k tvým oknům, tamtadydam..."
"Jsou vysklená a okenice zpuchřelé!"
...
...
...
"A co? Tak cvičím!"

„Kdo jsi?“

„Jsem všechno a nic.“

„Kdy tě můžu potkat?“

„Stále a přesto nikdy.“

„Kde tě můžu najít?“

„Jsem všude a nikde.“

„A co máš ráda?“

„Odvahu, touhu jít za svým snem, oči dokořán.“

„Jak tě můžu získat?“

„Nikdy mě nezískáš, ale část života spolu můžeme sdílet.“

„Jak dlouho budeme spolu?“

„To záleží na tobě. Každá chvíle má svou cenu.“

„Cenu, jakou cenu myslíš?“

„Za všechno se dneska platí. I když platba nemusí být vždycky hned.“

„A kdy se platí?“

„Na konci každé cesty.“

„Řekni mi prosím, kdo jsi, krásná neznámá.“

„Jsem Cesta. Cesta životem se všemi jeho nekonečnými možnostmi.

[„Jess, Jess, Jess, Jess,“] přilítl do lodi jako Speedy Gonzales s nadváhou, [„musíš jít se mnou.“]
„Co se děje?“ vyskočila z koupelny s mečem v ruce připravena i na samotného Darth Vadera, ale jak spatřila Simbovu tvář, oddechla si.
[„Viděl jsem ji! Tu, o které všichni mluví a kterou chce každý mít! Tu, pro kterou zahořela mnohá srdce láskou a které zůstala navždy věrná. Naše pohledy se střetly a vesmír v ten okamžik přestal existovat. Byl jsem jen já a ona. Nadýchaná a voňavá. Jednoduchá, přesto dokonalá… udělám vše, jen abych ji mohl poznat!“]
„Tak já ti tu koblihu koupím…“

„Ach můj Bože,“ nechal se slyšet upír, který bude později známý jako Viktor, a měl co dělat, aby nezíral příliš.
„Cha cha bhehehe,“ odpověděl mu jeho malkavianský kamarád Qgi a měl co dělat, aby polkl slinu.
„Teda, chalani, táto baba, to je kus,“ připojil se souhlasně zarostlý gangrel Joža.
„Neznáš ji?“
„Nie, vidím ju prvýkrát.“
„Hi hi bha.“
„Pravda, nesmíme ji polekat. Kdo bude pít první?“
„Ten, kto ju videl prvý.“
„Hei hé,“ začal Qgi radostně mávat rukama pod nohou.
„Tí jebe?“ vyjel po něm Joža. „Po teba nepijem. Si cucneš a je z nej magor. Nemienim to chytiť taky.“

"Čau Honzo, přinesl jsem ti kafe."
Žádná odpověď.
"Ehm..., Honzo? Máš tu kafe."
Nic.
Jirka opatrně přistoupil ke kolegovi hrbícímu se nad deskou stolu. Položil hrnek s kávou vedle. Bez reakce.
"Můžeš mi říct, co tu vyvádíš?"
Honza se konečně probral.
"Jirko! Mrkej na to, něco jsem objevil."
"No to musí být sakra objev, že kvůli němu ignoruješ ranní povbuzovák. Co to -"
Jirka se zarazil.
"Můj bože..."
"Jo, to jsem říkal taky.
"Ta je tak..., tak nádherná."
"Úžasná."
"Perfektní"
"Koncertní."
"Dokonalá."
"Božská."
Na papíru se úhledným písmem skvěla rovnice s jedinou neznámou x. A byla to skutečně krásná, překrásná neznámá.

"Byla jako noc a den snoubící se v jedno. Jako zář hvězd posílená o jiskření slunečních paprsků. Jako vánek na rozkvetlých lukách. Znovuzrozená Lúthien," vzdychal zasněně mladý Aragorn zatímco se opíral o rám okna ve svém pokoji. Najednou ho napadla spásná myšlenka: "Řekněte, Mistře Elronde, znáte ji?" Pohled plný naděje přesunul ze scenérie Roklinky na elfa.
Elrond se zatvářil neproniknutelně a otcovsky obejmul Aragorna kolem ramen: "Neznám - nejspíš to byla jen tvá zhmotnělá představa... Ale říkal jsem si, co kdyby ses stal Hraničářem? Tak dlouho už po tom toužíš a já bych ti tak nerad házel klacky pod nohy, co?"

Pochodovali už několik dní. Nové boty přestaly dřít, na puchýře si zvykli. Dnes se jim šlo aspoň trochu veseleji. Dnes je čeká cíl. Prázdný, šedý cíl prázdné, šedé cesty v prázdné, šedé krajině.
Otevřel se jim pohled na průsmyk, jejž měli bránit. Z jedné strany masiv skal, z druhé...
Sluneční paprsky vykously v šedi a hnědi úbočí hory smaragdové a zlatavé střípky. Přes jejich únavu prorazilo okouzlení.
Nikdy předtím tu nebyli, ale teď jim to bylo jasné.
Pro tohle místo stojí za to bojovat.
Za následující měsíce pozičních bojů poznali zdejší okolí opravdu dokonale.
Hora své kouzlo ale neztratila nikdy.

Sedím u stolku, popíjím kávu a čtu si nejnovější Wall Street Journal. A pozoruji tě.
Jsem naprosto uchvácen kudrnatými vlasy barvy havraních křídel, a tvým dokonalým tělem. Je mi jasné že studuješ na místní vysoké škole, tu kombinaci končící dětské nevinnosti a probouzející se ženské smyslnosti dokáži poznat kdykoliv.
Všímám si jak mě pozoruješ, když si myslíš že tě nevidím. Vím že jsem tě zaujal stejně, jako ty mě. Přistihnu se že nesleduji komentář k nejnovějšímu vývoji v Evropě, místo toho si představuji, jak sundávám kravatu a svazuji ti ruce.
Odkládám šálek i noviny. Je čas se s tebou seznámit.

„V každém elementu žijí jeho bytosti,“ vysvětloval neochotně Mistr Mandaly.
„Nejsou lidské podstaty, viď, mistře Ayre?“
„Ne.“
„Co jsou zač? Démoni? Andělé?“
Mistr Mandaly pokrčil rameny. „Neplatí pro ně naše pojmy dobra a zla. Mohou pomáhat i škodit, podle okolností. Nejlepší je se jim vyhnout.“
„Jak škodí?“
„Otče Richarde, nezlobte se, ale takové otázky jsou velice nebezpečné.“
Starý kněz se tiše zasmál. „Tuhle větu jsem neslyšel od dob opata Beera, pokoj jeho památce! – Řekni mi, prosím: mohl bych tam uvidět tu, které ty říkáš Paní a Severin ji nazývá Marie?“
„Proč?“
Stařec se jen mlčky zahleděl vybledlýma očima do prázdna.

Bilbo Pytlík seděl doma za stolem. Bylo krásné jitro, vhodné k menší procházce. Vzpomínal, že když byl mladší, často se díval na cestu před domem, táhnoucí se do neznáma.
Krásná a neznámá cesta. Vedoucí do dalekých končin, rozlehlých lesů, možná až k prahům elfích paláců, do zemí, kde vládnou vznešení králové, k trpasličím dolům, snad až k širému moři.
Tehdy by se tam byl s chutí hned vypravil… Ano, tehdy.

Bilbo se rozhodl, že si posedí chvilku venku na lavičce a zakouří si.
Zrovínka když se usadil, ozvaly se na cestě kroky a nad kopečkem se objevila špička špičatého klobouku.