Berlín, dvacátá léta dvacátého století
"Máme to?" zeptala se novinářka fotografa.
Muž za aparátem přikývl. V čočce objektivu se odrážel pohodlný světlý byt se žlutými tapetami a lehkými závěsy. U kovového stolku seděla elegantní štíhlá žena s tmavými vlasy a výraznými rysy. Bude to dobrá fotografie pro rozhovor.
"Děkujeme, že jste si udělala čas, jasnosti."
"Jsem zvyklá na oslovení milosti," odpověděla velkokněžna s hezkým úsměvem, ale pevností v hlase.
"Omlouvám se," řekla novinářka tiše a začala rozhovor. "Jsme časopis o módě a kultuře, nechci se vás ptát na všechny ty strašné věci, které jste zažila. Что вы думаете о немецкой моде?"
"Rozhovor skončil."
"Asi ano."
Vloženou ruskou větu (Co si myslíte o německé módě?) počítám jako šest slov.
Žena, se kterou byl skoro veden rozhovor, je Anna Anderson, původním jménem Franziska Schanzkowska, nejznámější z žen, které o sobě tvrdily, že jsou Anastázie, dcera posledního ruského cara Mikuláše II., jehož rodinu povraždili bolševici.
Anna se stala takovou céčkovou celebritou, k jejímu odhalení jako lhářky nebo šílence přispělo to, že neuměla rusky.
Zajímalo by mě, kolik těch
Apatyka
Zajímalo by mě, kolik těch "Anastasií" vlastně celkem bylo...
Kdo ví, jestli by jim pravá
Lady Peahen
Kdo ví, jestli by jim pravá velkokněžna odpověděla. Opravdový Rusové konverzují zásadně francouzsky!
To je výborný nápad. Je vidět
Kleio
To je výborný nápad. Je vidět, že máš v městě módy hodně inspirace.
Tyhle Anastazie mě vždycky
kytka
Tyhle Anastazie mě vždycky fascinovaly...
Vynikající.
Rya
Vynikající.