Hlasy ve větru

Usíná a probouzí se s šepotem v uších. Ve snech k němu proniká nepřeberné množství hlasů. Někdy je to křik, nebo štěkavé rozkazy v cizí řeči. Jindy povzdech.
Jednou to byla zoufalá modlitba, hluboká bolest v známých slovech. Ave Maria, gratia plena...
Prosba. Vzlyk hlasem, který nebyl jeho, a přeci ano.

S každým dalším tím snem, vidinou, představou, rozumí stále víc.
Jedenkrát konečně pochopí, co musí udělat.
Musí pomoci Renardovi zachránit templářský řád. A to co nejdřív.
Jinak - a najednou to ví tak jistě, jakože zářivé slunce stojí na nebi - se jeho vlastní hlas v spirálách času rozplyne do zapomnění.