Vlastní - Templáři ve Svaté zemi

Díval se na fialově lesknoucí se strop krasové jeskyně.
"To je..."
"Jo, hořčík."
"A proč tu vlastně jsme?"chtěl vědět velmistr.
"Protože je to zajímavé,"Crevan stočil hlavu ke svému příteli, světlo baterky sklozlo níž.
"Čokoládu?"
"Jistě!"

Pak zaslechli to dunění. V jeskyni je to špatný zvuk.
"Voda. Musíme pryč."

Lezli plazivkami. Velmistr se tam skoro zasekl.
Pak lano a sráz po kterém se valila, jeskyním bahnem hnědá, voda.
Crevan znal cestu.
Vedl je ven.
Kaňony.
Voda co jim podtrhávala nohy a adrenalin, co bušil v žilách.
Vypotáceli se z podzemí do noci.
Hvězdnatá obloha.
"Ta nespadne."
"Ne."
Společný smích.

Otec Dominik, bývalý Dominikán a současný Templář, kaplan, psycholog a amatérský zahrádkář, se díval na svou malou zeleninovou zahradu ve stínu kapituly.
Poslední noční mrazík vůbec neudělal dobře jeho salátům i přes ochranu pařeniště. Mohl být rád, že jestě nevysadil rajčata.
"Vážně musíme pomáhat?" zeptal se Pedro, lopotící se s vědrem s přesne nadávkovaným biohnojivem pro budoucí záhonek rajčat.
"Kdo vykradl biskupovi sklep?!"
"Crevan!"neváhal Pedro.
"Bonzáku!" ozval se Crevan z druhé strany, kde zrovna ošetřoval listy vinné révy.
"Oba jste se přiznali u páteční zpovědi. Tohle je vaše pokání."
"Makat na biozahrádce?"
"Měl jsi vzít potské!"
"Přehmátl jsem se."

"Víš, že krást se nemá?"
"Pak se vyzpovídáme Dominikovi. A vezmem mu flašku."
"Crevane, tohle je sklep jeho Milosti!"
"Jeho Milost má mít lepší zabezpečení. Chceš přeci donést Dafné dárek na usmířenou."
"Jo."
"A kdo má nejlepší víno?"
"Biskup."
"Správně!"
Povzdech.

Tiše pokračovali dál a na cestu si svítili jen čelovkami.
Konečně tam byl sklep a číselný zámek.
"Jsme v hajzlu."
"Ani hovno." Crevan se na chvilku zamyslel, prohlédl si místnost a pak naklikal číslo.
Červená.
"Ne?"
Jiné číslo a dveře se otevřely.
"Prosím."
"Debile!"
Vešli. Všude archivní víno.
"Já ti nevím..."
"Co? Výběr z hroznů nebo bobulí?"
"Z hroznů!Červený!"

Crevan sklouzl po svahu a Pedro za ním.
Dole se narovnat a běžet.
Únava posledních dní se na nich podepsala stejně jako nedostatek jídla a vody.
Přesto spěchali.
Skupina házející kameny po zhroucené postavě.
Jsou u nich.
Štěknou výstřely, ale munice je málo.
Ke slovu přijdou nože a pěsti.
A boty, když Crevan naprosto nesportovně vezme jednoho z útočníků přesně mezi nohy.
Dalšího, co se sápe po dívce, prostě skopne a pak mu jedním přidupnutím rozdrtí ohryzek.
Najednou je po všem.
Pedro se sklání nad dívkou.
"Žije."
"Musí odsud."
"My také."
Zvedne ji a jdou.
Stopy krve brzo zavane písek.

Mít celou dobu v hlavě Matku - mobilní automatickou telekomunikační krypto jednotku, byl občas opruz.
Voperovaný mikročip ve spánkové kosti který je schopen žít z elekrických mikroimpulzů v lidském těle a snímá váš hlas je fajn.
Horší je pocit, že vám váš parťák, velitel nebo i naše AI mluví přímo do hlavy.
Jenže pak si zvyknete.
A když něco tuhle "vysílačku" zkratuje. Jste sami.

Zaťukal jsem si na spánek.
"Nic?" zeptal se Pedro.
"Ne."
"U mě to taky nejede..."
Pokrčil jsem rameny.
Čekala nás ještě dlouhá cesta domů.
Pustina mlčela.
My taky.
I Matka.
Měl jsem pocit, že mlčí i Bůh.

Pedro byl naučený se neptat. Respektovat ticho. Neotevírat okna, za kterými je tma.
„Neubližuj lidem,“ říkávala mu matka. „Jsou křehcí. Dotkne se jich i nevyslovená myšlenka.“
A tak se snažil. Tedy – nutná obrana se nepočítala, samozřejmě. Někdy bylo potřeba někoho zpacifikovat, když ohrožoval jeho bezpečí nebo život těch, které měl rád.
Ale teď ho na jazyku pálila otázka, na kterou byla odpověď jen široširá neznámá pláň. V žaludku mu seděla doposud nepoznaná úzkost. Sevřel pevněji zbraň, podíval se po svém příteli.
Crevanovy oči zase temněly. Propadal se stále hlouběji do sebe.
Nit ze dvou vláken.
Odlesk cizí duše.
Hudba minulosti.

"Můžeš mi říct, jak nás,kurva, našli."
"Boha, těch otčenášů, co ti Dominik napaří..."
"Crevane!"
"Jak mám vědět, jak nás našli?!"
Kolem nich létaly kusy skály do kterého bušila palba z těžkého kulometu.
"Tam,"ukázal Crevan k severu. Bylo tam skalní okno.
"Si děláš prdel!"
"Vidíš jinou možnost?"
Pedro si ho měřil, jako by se snažil odhadnout, jak moc šílený ten nápad je.
"Pujdu první."
"Fajn."
Nádech.
Výdech.
Připravit se.
Skok.
Trochu se sklouzl po skále a zastavil na římse. Pod ním dvacet metrů.
"Defenestrace,"vydechl.
"Pojď."

Pedro si povzdechl.
"A Beránek rozlomil čtvrou pečeť...,"zamumlal.
"Na siváku jezdím já!"

"Jak jsi věděl, že tady bude voda? Krajina tomu neodpovídá."
Crevan po něm střelil pohledem a pozoroval vodu. Bez znečištění, nesmrděla, nic tam neplavalo. Naplnil si čutoru.
"Věděl."
"Fajn,"Pedro mávl rukou a vytáhl cigaretu. Nekouřil.
"Běž spát, vzbudím tě."
"Dobře."

Později mu došlo, že se Crevan nehádal.
"Kurva."
Rychle se k němu nahnul. Dýchal, ale při doteku se neprobral.
"Kurva."
Crevan reagoval i na pouhou přítomnost někoho vedle sebe.

Tvář známa, přece cizí.
"Díky, žes mi to tu ukázal, příteli."
"Nejsi démon?"
"O nic víc než ty."
Chraplavý smích

Crevan se s trhnutím probral.
"...Pedro?...Sakra!Co je?!"
"Nehádal ses!"

"Ty jsi normálně magor!" Pedro se krčil za terénní vlnou a přežívající vegetací a u toho sledoval Crevana, který přes puškohled sledoval cíl.
"Jaký máme poslání?!"
"Chránit poutníky, ale můžu tě upozornit na to, že jsme tu dva a ty jsi zraněný?"
"Můžeš..."
"Stejně mi to nebude co platný, že?"
"Ne. Pojď sem,"podal mu dalekohled."Odečítej."
"Kurva." Pedro se přesto přesunul vedle Crevana a začal mu načítat cíle. Skupinka se chystala zaútočit na konvoj červeného kříže co projíždel údolím.
"Cíl jedna. Turban, dvěstě metrů, vítr..."
Nádech.
Zadržet dech.
Puška štěkla.
A znovu.
Templáři chrání poutníky.
Tehdy i teď.
Pořád.

Když jde o evakuaci, první jdou zranění. Jenže to by seržant nesměl být trvdohlavý mezek. Jistě, do vrtulníku dostali skoro všechny, i toho mrtvého. Jenže problém byla bouře z východu a přetížený vrtulník.
Jen si povzdechl a odcvaknul se.
Proklouzl kolem a mávl na pilota, neviděl že vyskočil druhý stín.
A pak vtulník letěl a jeho někdo táhl k džípu.
"Ty jsi takovej idiot," řval na něj Pedro, když mu pomáhal nasednout.
"Jsou to moji muži."
"Máš zranění hlavy."
"Otřes mozku."
"To nevím."
"Co?"
"Jestli máš mozek!"
"Nechceš na to šlápnout?"
"Konečně dobrý nápad!"
Vyrazili.
Čekala je dlouhá cesta domů.

Turisté se hrnou ven z autobusu. 1001 fotek pouště můžou doplnit 100 selfíčky s beduínem!

Vysoký muž v tmavém hávu s typickým šátkem kolem hlavy se tyčí proti dunám a modrému nebi jako pomník dávné říše.

Turisté se nahrnou k němu, rukama, nohama a angličtinou pro cizince "Photo sir, ok?" se snaží vykomunikovat svůj záměr. Pak už se u něj střídají a mobily cvakají.

Na závěr mu jedna žena vtiskne balíček sušenek a gumiček do vlasů.

Pak autobus zase odjíždí.

Beduín Crevan chvíli netečně stojí. No, vyrazím zpátky na bázi. Tenhle watchpost je evidentně propálenej, a vykročí pro svůj Jeep.

Díval jsem se do temné noci. Ten sen tam byl pořád, pořád někde na hraně vědomí.

Jel jsem na šedáku, podobném jako mám teď.Podíval jsem se vedle sebe a tam byli ostatní. Poznával jsem je a přece ne. Když zazněl rozkaz k útoku, do ruky mi vklouzl meč...

Zatřepal jsem hlavou. Byla to blbost. A přece, když jsme stáli s velmistrem nad Jeruzalémem, měl jsem na malý okamžik pocit, že nemá svou výstroj, ale kroužkovou zbroj.

Co jsme se jako řád vrátili do Akkonu, měl jsem pocit, že jsem doma.

A zvláštní růženec z turmalínu v mém pokoji...náhoda.

Protáhl jsem se poslední plazivkou ve skalním labyrintu a vstoupil do podzemní řeky. Pokud jsem si to pamatoval dobře, co mi říkal kdysi stařík ve vsi, měl být východ nedaleko.

"Ty hade!Podvodníku! Doprdele, já už tě viděl mrtvého!"Velmistr mě objímal tak, že jsem se oprávněně bál, že mi zlomí namožená žebra.
"A musel bys vyplňovat KIA hlášení..."
"Debile..."
"Taky tě rád vidím."
Pustil mě na délku paže a pořád se tak blbě tlemil. Za ním stáli ostatní. Pak se na mě sesypali a já měl na chvíli pocit, že mě zas zasypala skála.
Naštěstí jen pocit.
Byl jsem doma.

"Je to zlato!" nadšeně poskočil mladík. Pak začal tančit kreaci k tanci svatého Víta.
"Můžu se podívat?" ozval se Blue Tits a hrábl po kameni i tancujícím mladíkovi. Obě se mu povedlo na první dobrou. Inu není špatné mít zdravotníka o výzoru gladiátora ze starého Říma.
"Je to pyrit." Prohlásil, když po chvíli pustil mladíka i šutr. "Vídíš jaké to tvoří krásné krychličky?"
"Jo?"
"Jo!"
"Ale já myslel..."
"Ano, že jsi našel zlatý poklad, vykopeš ho, oženíš se a budeš žít jako boháč."
"Jo..." povzdech
"Tak ne, a vůbec čeká nás mise. Do sedel pánové."
"Rozkaz seržante."
Vyrazili jsme dál.

"Tady to všechno tehdy začalo." Velmistr se opřel v sedle a ukázal na krajinu pod sebou. Nováčci mu viseli na rtech. Škaredá potvora se nudila a snažila se štípnout jeho hnědáka.
"Myslím tím, jak devět rytířů pojalo plán bránit poutníky a tak založili náš řád."
"Nezapomeň zmínit, můj pane, co to zapříčinilo." Trhl jsem uzdou. Potvora teď chtěla kousnout mě.
"Přesně tak, odehrál se tu velký masakr poutníků. Díky za připomenutí."
"Není zač. Masakry totiž vždycky urychlí věci,"zašklebil jsem se.
"Třeba na rušných křižovatkách se konečně opraví dopravní značení. A když zemře někdo významý, je to dokonce okamžitě."
"Crevane!"