DMD č. 19 pro 19. 4. 2024. Téma: Hlasy

Sonda se zavrtala do marťanského povrchu. Vzduch v řídícím středisku zhoustl. Všichni byli napjatí. Miliony kilometrů od rudé planety nemohly dělat nic jiného, ​​než sledovat údaje a doufat. Interval mezi příkazem a zprávou o jeho realizaci byl ubíjející. Pokud se nyní vrták rozbije...
Obrazovka ožila. Záběr na vyhloubený otvor vyvolal bouřlivou radost. Následující hodiny metr po metru posouvaly sondu podzemním tunelem. Jediná chyba mohla celou misi pohřbít.
Ušli snad kilometr, když se v reproduktorech ozvalo praskání.
„Sonda hlásí přítomnost zvukových vln.“
„Zvyšte citlivost.“
To, co zaslechli vzápětí, znělo jako shluk šeptajících hlasů.
Potom... ticho.
„Ztratili jsme spojení. Sonda... je pryč!“

"Dobré odpoledne, Gordone."

"I vám, Humphrey! Dáte si sklenku sherry?"

"Rád. Slyšel jsem, že vašemu ministrovi odhlasovali tu novou směrnici o územním plánování. Jeslipak si je vědom toho, kolik dalších pravomocí tím předal státní správě?"

"Kdepak, byl úplně nadšený. A vůbec, je to tak demokratičtější, ministři jsou kvůli těm svým hlasům vlastně ve střetu zájmů - mezi rozumnou a populistickou politikou."

"Výborně vyjádřeno, gratuluji! To mi připomíná ten nový vtip:

"Pane doktore, já slyším hlasy!"

"To je jednoduché: buď se účastníte mnoha hlasování, nebo jste blázen. Jaké je vaše povolání?"

"Ministr vlády Jejího Veličenstva."

"Tak to máme rovnou dva v jednom!"

Záplava hlasů jí celé dny a noci šeptala, ať to udělá. Jiné hlasy pořád přerušovaly a přesvědčovaly, ať to nedělá.

"Už sis to přeci sama slíbila!"
"Už nikdy to nebudeš moct vzít zpátky!"
"Už se k tomu chystáš dost dlouho. Nejsi přece srab!"
"Možná je statečnější to neudělat."
"Bude tě čekat něco jiného, lepšího."
"Na věky tím budeš poznamenaná!
"Uděláš něco, čeho rozhodně nebudeš litovat!"
"Možná jsou i jiná řešení!"

Oba tábory stupňovaly své naléhání. Nevěděla, jak se rozhodnout.
"Udělej to konečně!"
"Nesmíš!
"Dělej!"
"Přestaň!"
"Neodkládej to už!"
"Budou tě nenávidět!"
"Budeš ho milovat!"

Nakonec ho koupila.

"Tvůj první iPhone."

Matka tě nikdy neměla ráda, ozvalo se potichu v jeho mysli.
"Tvoje dívka tě také nikdy neměla ráda," ozval se temným lesem sotva slyšitelný chrapot.
"Chachacha..."
Polknul a svlékl si šaty. Musel to udělat. Prostě musel zachránit svého nejlepšího kamaráda.
Odhodil hůlku, zahodil svou hrdost a pak... pak i svou důstojnost, pak zhasínadlo a vrhl se pod led, který ho přivítal ledovým sevřením. Naposledy ho tak sevřela matka do své láskyplné náruče.
"Vždy toužila po tvém nejlepší příteli" tedy, odmlčel se hlas," pokud to tvůj přítel vůbec kdy byl," zasmál se hlas chladně.
"Lžeš!" nic jiného než lež! pomyslel Ron.

They want to go home - although what *is* home remains to be seen.
For two centuries Erekaria has been occupied by a neighbouring country with pretensions to empirehood.
Now it finally had a chance to break the chains and stand on its own again.
There were a lot of opinions on which way they should cast their lots next.

The country is too small to stand without allies.
The allies cannot be allowed to turn into usurpers ever again.
We have the opportunity to garner favour with 'cousins' right here, right now.
We no longer need to fight another's war.

Portál se zrodí přesně v celou. Lasička v trojúhelníku. Můžeme jet.
Ocitnu ve víru světla.
„Kdo jsi?“ zeptá se portál. Vstupní zkouška.
„Nora Dauschingerová.“
„Roman Marášek.“ „Sabina Rybářová.“ Slyším je zdálky.
„Co hledáš?“
„Karolínu Solnickou.“ Tři hlasy, stejná slova.
„Co chceš?“
„Chci z tohohle průšvihu ven.“ „Chci zjistit, co se děje.“ „Chci dostat Noru a Romana do bezpečí.“
Najednou jsem sama.
„Co chceš?“
„Chci svůj život zpátky,“ zachraptí Roman.
„Chci ven z tohohle marastu!“ vyjede Sabina.
„Komu sloužíš?“
„Sama sobě.“ „Nemám ponětí.“ „Monstrům.“
„Důvěřuješ jim?“ zeptá se hlas Solnické.
„Rozhodně.“ Zachvěje se mi hlas. Romana ani Sabinu neslyším.
„Můžete vstoupit.“

Bezdětných párů, jako byli oni, bylo v historii bezpočet. Někteří se bouřili, většina se však smířila. Za nimi stála rodina i pospolitost, nemuseli mít z budoucnosti strach. Vlastně už na nic nečekali.
Šel si po své práci - mluvil k Hospodinu jménem celého národa - když tu se stalo neslýchané.
Nebesa odpověděla.
Zaslíbením, o které tak docela nestál. Osobním, a přece ne tak úplně. Nedůvěra vytryskla z jeho nitra v proudu slov.
A pak nastalo ticho.
Skoro deset měsíců nikdo neslyšel jeho hlas.
Teprve, když mu dobře mínící sousedé chtěli "pojistit" dědictví, bylo mu dovoleno se ohradit.
"Můj syn se jmenuje 'Milovaný'."

Karotka si vykračoval ulicí s pytlíkem psích sucharů pro Errola, když se mu zdálo, že něco zaslechl. Otočil se ale ulice byla prázdná.
"Haló? Potřebuje někdo pomoc hlídky?"
"Žádnou pomoc. Ale jeden z těch sucharů by se hodil."
Karotka si protřel oči, ale neviděl nikoho, kromě jednoho malého voříška.
"Je tam někdo?"
"Vážně chceš dát tomu roztomilýmu pejskovi suchar."
Psi neuměli mluvit, tím si byl Karotka jistý. A i kdyby uměli, určitě to bylo nezákonné.
"Jsi natvrdlý? Polož to na zem!"
Karotka pytlík opatrně položil a rychle se otočil směrem ke stanici. S hlasy v hlavě si nebylo radno zahrávat.

Někdy je skoro slyšíte.
Jako Přeměněný si nepamatujete dřívější svět. Znáte ten dnešní.
Obydlená území plná lidí, ovcí a muchniček; ani jedněm z nich nerozumíte. Tichá poušť barvy zeleně, kde se ozývá jen šumění větru v trsech vřesu a vaše kroky na ujíždějících kamenech.
Bylo to dřív jiné, tvrdí polorozpadlé stavby i rezivějící kostry aut.
Případně jiné kostry.
Cítíte je. Tadytam. Máte dojem, že stačí jen odhrnout závoj a vstoupíte do toho světa.
Turisté si vyfotí scénický hrádek a zajdou do místní kavárničky. Vychutnají si čaj, koláček, výhled na moře a teplo v dnešním sychravém dni.
Leze to na mozek.

Rudé karafiáty, blonďatě pionýrky a pach leštidla na podlahu.
Komise pichlavýma očima dohlíží na volby, ve kterých nelze volit. Strana zvolila ve své moudrosti sama, ty pojď a potvrď svůj souhlas.

Řekni ANO jednotné kandidátce Národní fronty.

A přijdou. Staří i mladí, kovaní straníci i ti, co ve zdánlivém bezpečí domovů vedou odbojné řeči. Někteří hrdě, jiní poníženě a s pocitem trapnosti, přijdou a vhodí svůj lístek.

Nikdo se neodváží narušit žulovou jednotu. V novinách zas budou moct oznámit:

99,9 procenta voličů vhodilo svůj hlas pro šťastnou budoucnost našich dětí.

Oknem proudí májový vzduch a radioaktivní spad z Černobylu.

Stáli opření o zábradlí a plivali do potoka. Sorley vypadá, že mu něco vrtá hlavou.
„Edgar neplatí daně,“ vypadlo z něj nakonec.
„To má dobrý,“ zaregoval Norman.
„Cože? To vůbec nemá dobrý!“ překvapeně odpověděl Sorley. „Je blbost neplatit daně!“
„Jo. Když neplatíš daně, nemůžeš volit,“ přidal se Malcolm.
„Ale to nemusíš,“ Norman nechápal problém.
„Ale to musíš! Když nevolíš, necháváš rozhodovat ty ostatní!“
„Edgarův hlas stejně nic nezmění,“ mávne Norman rukou.
„To nemůže vědět, třeba i změní.“
„Spíš nezmění. Proč platit?“
„Za svobodu se vždycky platí. Rodiče mi to vysvětlili. Tobě ne?“
Norman potřásl hlavou.
On nikdy daně platit nebude.

„Johne, kolik máš článků na tom svém blogu?“
„Teď už pár set. Proč?“
„A co zvukové nahrávky, ty postuješ taky?“
„Někdy hodím do příběhu pozdrav fanouškům. Proč? Děje se něco?“
„Před chvílí mi volalo tvoje číslo. Někdo mě tvým hlasem žádal o zaslání peněz.“
„Podvodník? A jak jsi ho odhalil?“
„Snadno. Předstíral jsem flirt a on nevzdoroval.“

***

„Pozor, teď mi volá Mycroft. Ano? ... Nesnažte se, vím, že jste AI... Opravdu? Zajímavé. A co jsi chtěl?“
Sherlock odložil mobil.
„Můžu já za to, že mluví, jako by ho vytiskli v Oxfordu, a ne jako lidská bytost?“
„Od tebe to opravdu sedí.“

Detektiv Fehér na dveře maličkého nájemního bytu pana Volkonského zaklepal jednoho červencového večera. Pozval se dovnitř a posadil se na jedinou volnou židli. Konstantinovi pokynul, aby usedl na postel. Absurdita tohoto postupu ho odzbrojila. Poslechl.
„Pane Volkonskij, dostala se ke mně jistá informace.“
— Odkud to vím? Milý pane, já mám uši všude. Naslouchám hlasům lidu, dalo by se říct. (řekla mu madam Dvorak toho odpoledne [Byl okouzlen.])
„Ano?“
„Někdo vás atakuje pomocí anonymních dopisů.“
Konstantin přikývl a přemýšlel, jak toho muže dostat pryč.
„Vy víte, kdo za tím je.“ Nebyla to otázka. Chvíli se vzájemně měřili pohledy. „Nabízím vám asistenci.“

Volební účast dosáhla 85,71 %. Průměrný věk zvolených je 45,9 let. Nejmladšímu je 32 a nejstaršímu 64 let. Byly zvoleny 2 ženy, což je 13,33 % z celkového počtu kandidátů.

Průměrný věk kandidátů byl 47 let, nejmladší kandidující bylo 24 let a nejstaršímu kandidátovi 73 let. Kandidovaly celkem 3 ženy, tj. 20 % z celkového počtu kandidátů. Všichni kandidáti do voleb vstupovali jako nezávislí.

"ČSÚ bude volební hlasy sčítat-" brebentil tiskový mluvčí ČSÚ Jiří Klokoň.
"Kuš, to je zpráva z února 2022. Už podruhé," uťal ho předseda ČSÚ Jáchym Sedlo.
"Ale já chci o těch hlasech všem vyprávět! Slyším hlasy! zakvílel Klokoň zoufale.

Slyšela hlasy. Asi pět průrazných nadpozemských hlasů.
Přely se.
Ovšem, co bylo pět proti těm stovkám a tisícům, které se rozčinčely, jakmile pootevřela Své Vědomí směrem k Zemi? Jenže ty andělské, vycházející z úst Jejích nejstarších dětí, byly vždy o něco intenzivnější.
„Spasitel zmizel. Tvůj takzvaný nejvyšší archanděl vzal čáru dva týdny po něm. Dalších sedm dní, na Zemi sněží, není na co čekat!“ Michael právě propalovala Metatrona zuřivým pohledem. Prvorozená dcera se syndromem vzorné školačky, která se vymkla kontrole.
„Dosud nenastal správný čas. Nech to na něm.“
Neochvějný klid Božího Hlasu neměl kýžený efekt.
Vzorná školačka popadla Kliku Stvoření.