DMD č. 19 pro 19. 4. 2024. Téma: Hlasy

Sonda se zavrtala do marťanského povrchu. Vzduch v řídícím středisku zhoustl. Všichni byli napjatí. Miliony kilometrů od rudé planety nemohly dělat nic jiného, ​​než sledovat údaje a doufat. Interval mezi příkazem a zprávou o jeho realizaci byl ubíjející. Pokud se nyní vrták rozbije...
Obrazovka ožila. Záběr na vyhloubený otvor vyvolal bouřlivou radost. Následující hodiny metr po metru posouvaly sondu podzemním tunelem. Jediná chyba mohla celou misi pohřbít.
Ušli snad kilometr, když se v reproduktorech ozvalo praskání.
„Sonda hlásí přítomnost zvukových vln.“
„Zvyšte citlivost.“
To, co zaslechli vzápětí, znělo jako shluk šeptajících hlasů.
Potom... ticho.
„Ztratili jsme spojení. Sonda... je pryč!“

Jsou tady zlé časy
slyšela jsem hlasy.
Šeptaly si, zpívaly si
mluvily o počasí.

Napadlo mě ihned braši,
že mi asi v hlavě straší.
Že není všechno jak má být.
že mi kape na karbid.

Nebo třeba, možná, snad,
měla bych se začít bát,
zda nejsem třeba svatá žena,
jak Jana z Arku vyvolená?

Což zní pěkně jen do chvíle
než dojde vám, že děvče milé,
svoji dráhu stoupající
ukončilo na hranici.

Jsou tady zlé časy,
slyšela jsem hlasy.
Šeptaly si, zpívaly si,
mluvily o počasí

Naštěstí jsem odhalila
jak ztišit vlivy cizí.
Bez milosti vypla jsem
tu blbou televizi.

"Dobré odpoledne, Gordone."

"I vám, Humphrey! Dáte si sklenku sherry?"

"Rád. Slyšel jsem, že vašemu ministrovi odhlasovali tu novou směrnici o územním plánování. Jeslipak si je vědom toho, kolik dalších pravomocí tím předal státní správě?"

"Kdepak, byl úplně nadšený. A vůbec, je to tak demokratičtější, ministři jsou kvůli těm svým hlasům vlastně ve střetu zájmů - mezi rozumnou a populistickou politikou."

"Výborně vyjádřeno, gratuluji! To mi připomíná ten nový vtip:

"Pane doktore, já slyším hlasy!"

"To je jednoduché: buď se účastníte mnoha hlasování, nebo jste blázen. Jaké je vaše povolání?"

"Ministr vlády Jejího Veličenstva."

"Tak to máme rovnou dva v jednom!"

Crowley seděl na chlupaté předložce, zády opřený o kachličky, pažemi si držel kolena a se zakloněnou hlavou prakticky nevnímal hlasy přicházející z kuchyně.
Anatéma opatrně zaklepala na pootevřené dveře a pak se protáhla do koupelny.
„Jen si potřebuji umýt ruce. Ta baklava je příšerně lepkavá.“
Crowley nechal hlavu s ducnutím spadnout na kolena. Ta baklava měla být jeho.
„Víš, že se můžeš kdykoliv přidat,“ pokračovala po tenkém ledě.
„Zmizte, divné hlasy.“ zavrčel démon.
„Stačilo by se omluvit,“ odvážila se ještě o jeden krok dál, ale to už v hlavě víc cítila, než slyšela praskání tenkého ledu.
Pokrčila rameny a odešla.

Záplava hlasů jí celé dny a noci šeptala, ať to udělá. Jiné hlasy pořád přerušovaly a přesvědčovaly, ať to nedělá.

"Už sis to přeci sama slíbila!"
"Už nikdy to nebudeš moct vzít zpátky!"
"Už se k tomu chystáš dost dlouho. Nejsi přece srab!"
"Možná je statečnější to neudělat."
"Bude tě čekat něco jiného, lepšího."
"Na věky tím budeš poznamenaná!
"Uděláš něco, čeho rozhodně nebudeš litovat!"
"Možná jsou i jiná řešení!"

Oba tábory stupňovaly své naléhání. Nevěděla, jak se rozhodnout.
"Udělej to konečně!"
"Nesmíš!
"Dělej!"
"Přestaň!"
"Neodkládej to už!"
"Budou tě nenávidět!"
"Budeš ho milovat!"

Nakonec ho koupila.

"Tvůj první iPhone."

STEDE: "Hlasujme tedy! Lucie, jaké jsou možnosti?"
LUCIUS: "Možnost první, příběh plný lásky, míru a sexy mužů s dlouhými vlasy."
PETE: "Námitka! Ne každý tu má hebké dlouhé vlasy!"
LUCIUS: "Zaznamenáno, brouku. Návrh druhý: Smečka toulavých koček si navzájem vypráví své dojemné příběhy."
WEE JOHN: "Žádné kočky, jestli chceme, aby k tomu Frenchie složil hudbu."
ED: "A co něco náboženského? Prý to teď letí."

FRENCHIE: (zamyšleně hledí na moře. Najednou vytřeští oči a chytne se za srdce.) "Jako třeba zmrtvýchvstání?"

IZZY: (v malém člunu, který právě doplul k Pomstě) "Vy kreténi ztratíte lodní kotvu a místo hledání tady nacvičujete muzikál?!"

Matka tě nikdy neměla ráda, ozvalo se potichu v jeho mysli.
"Tvoje dívka tě také nikdy neměla ráda," ozval se temným lesem sotva slyšitelný chrapot.
"Chachacha..."
Polknul a svlékl si šaty. Musel to udělat. Prostě musel zachránit svého nejlepšího kamaráda.
Odhodil hůlku, zahodil svou hrdost a pak... pak i svou důstojnost, pak zhasínadlo a vrhl se pod led, který ho přivítal ledovým sevřením. Naposledy ho tak sevřela matka do své láskyplné náruče.
"Vždy toužila po tvém nejlepší příteli" tedy, odmlčel se hlas," pokud to tvůj přítel vůbec kdy byl," zasmál se hlas chladně.
"Lžeš!" nic jiného než lež! pomyslel Ron.

Ty hlasy něco šeptaly.
Pod postelí cosi bylo.
To jsme věděli oba.
Ségra to vyřešila prostě tím, že zalezla pod peřinu.

Já byl chytřejší. Věděl jsem, že peřina mě neochrání, že je to falešný pocit bezpečí. Že když se před tím schovám, strach přetrvá, usnu a budou se mi zdát noční můry.

Zaťal jsem pěsti a rozhodl se konat!

* * *

Když ráno rodiče budili své dvě děti, uviděli pokojíček jako po zemětřesení. Postele byly obložené batohy, hračkami a převrácenými židlemi tak, že prostor pod postelemi byl úplně zabarikádovaný. Natálka spala pod peřinou, za to Tomíček spal s blaženým úsměvem na tváři.

They want to go home - although what *is* home remains to be seen.
For two centuries Erekaria has been occupied by a neighbouring country with pretensions to empirehood.
Now it finally had a chance to break the chains and stand on its own again.
There were a lot of opinions on which way they should cast their lots next.

The country is too small to stand without allies.
The allies cannot be allowed to turn into usurpers ever again.
We have the opportunity to garner favour with 'cousins' right here, right now.
We no longer need to fight another's war.