Beduínská dívka

Jeli jsme krokem, cesta byla samý výmol. Řidič se na mě omluvně usmál a rukou ukázal na zrezlé pozůstatky vozů, motocyklů a snad i kol. V tu chvíli mi můj nápad vidět poušť přišel jako pošetilý rozmar, hloupý vrtoch pramenící z nudy.

Pak slunce ozářilo kameny a písek a z vyschlého vádí vyšla dívka. Bosá, oblečená v černém, hnala před sebou stádo ubohých ovcí a koz, výjev jak z biblických dob.
Když jsme ji míjeli, usmála se, pak plaše sklopila hlavu.
Odnesl jsem si ten úsměv, to plaché prohnutí rtů.

Zaklela jím do mé duše krásu i prázdnotu Judské pouště.