DMD č. 21 pro 21. 4. 2024. Téma: Úsek častých nehod

Jednoduchá zakázka. Trochu delší trasa, pravda, ale zase tím lukrativnější a s expresním příplatkem. Jen dva pasažéři.
A zpáteční, takže pěkně za dvojnásobek. Každý by to vzal.
Jenomže ne, brácha do toho se mnou nejde. A to jen proto, že v závěrečné části máme trochu ztížený terén.
„Trochu ztížený," nasupil se. Nebo vlastně naorlil. „To myslíš ty šílené turbulence, z kterých vždycky zvracím, nevyzpytatelné proudy nad rozpálenou pouští a nulovou viditelnost kvůli sopečnému popelu? Promiň, Gwaihire, nehodlám se rozplácnout někde o úbočí nebo zabloudit a nechat se sestřelit. Do Mordoru neletím. Ať jdou pěšky."
Brácho, ty nejsi Landroval, ale Landrover.

"Je to Smrtijed," řekl Sirius nakonec. "Co když..."
Větu nedokončil, ale oba věděli, co chce říct. Co když je to past?
Slyšeli už příliš mnoho historek, které začínaly podobně. Důvěru ve Voldemortovy stoupence člověk snadno zaplatil životem.
Trochu se mu ulevilo, že nemusel být první, kdo to zmíní.

Při pohledu na Reguluse ale místo úlevy cítil stud. Neviděl Smrtijeda, ale chlapce na prahu dospělosti, ve strašných bolestech.
"Je to tvůj bratr," odhodlal se nakonec. "Pokud mu teď nepomůžeme, budeš s tím moct žít?"
Stačil jeden pohled.
"K Mungovi ho vzít nemůžeme," zašeptal Sirius nejistě.
"Zavolám Lily, snad bude znát protijed."

Nehody se stávají.
Člověk uklouzne v koupelně a narazí si ruku.
Sérií neuvěřitelných náhod, která by zaskočila i Rube Goldberga, si pořídí parádní monokl.
Rozsekne si ret.
Zlomí nohu.
Když v nemocnici přemýšlí nad svou! vlastní!! nešikovností!!! a neschopností předvídat náladu Osudu, rozhodne se častou nehodovost své domácnosti využít ve svůj prospěch.
Nastraží past.
Stará studna v zahradě.
Pár zpuchřelých prken.
Ono se vlastně není co divit, že se tu každou chvíli někdo zramuje.
Pak zbývá už jen toho druhého obyvatele domácnosti vyprovokovat a proběhnout se po zahradě. Bez zranění.
Totiž bez svého vlastního zranění.
Gravitace vykoná svůj úkol bezchybně.

Úsek úprav paměti byl speciální sekcí Odboru záhad, jejíž objem práce doznal během Raddleovy vlády značného růstu. Paměť se mazala často, rutinně, na počkání. Pochopitelně i zaměstnancům ÚÚPu. Pokud má něco zmizet z hlavy delikventa (mudlovské známosti, manželce hlavouna, která viděla něco, co neměla, rodičům dětí, co nepřežily zařazování do Bradavic), nemůže to jen tak volně zůstat v hlavě ani nikoho jiného. Tato praxe neodvratně vedla k chybám drobného i většího rozsahu. Mudlovská známost odešla bez úhony. Manželka hlavouna už nepoznala ani vlastní jméno. Rodiče zabitého prváka zapomněli, co se mu stalo, a do konce života se ho pokoušeli hledat.

Ulicemi Ankh-Morporku otřáslo hlasité zvonění.
"To slyšíte dvanáctou bít a všude je pořádek a klid!"
"Pššt!" Noby zrovna tiskl kliku u jedněch dveří. Nikdy nevíte, kdy někdo mohl zapomenout zamknout. "Nehulákej tolik. Jenom slušnejm lidem rušíš spaní. A ty neslušný by mohlo napadnout, že se tu pořádá nějakej mejdan."
Zamířil pryč, když si všiml pohybu. V jedné z uliček bylo až podezřele mnoho stínů. Něco se zablesklo.
"Pojď, půjdeme radši tudy."
"Ale..."
"Šup, šup. Tohle vypadá jako úsek častejch nehod."
Vysoká postava v kápi zvedla ruku na pozdrav. Noby se otřásl. Pořádek a klid si bez něho určitě poradí sami.

Dopravních značek, tak jak je známe, ve Státech používají minimum. Stopka, dej přednost v jízdě, přikázaný směr jízdy, pozor medvědi, pozor mořské vydry, pozor běžící kukačky.

Všechno ostatní mají na značkách vypsáno slovy, takže řídit může každý trouba. Pokud ovšem umí anglicky. A pokud umí dostatečně rychle číst.

Nejčastější značku "rychlostní limit 35 mil" zvládám.

Krátké a úderné "nejezdi na rameni" je taky v pohodě. Horší by bylo, kdyby přikazovali, abych na rameni jela, protože to vůbec netuším, jak udělat.

Horší ovšem je "levý pruh musí odbočit vlevo kromě vozidel, která..." Sakra! Ani jsem to nestačila dočíst! Tohle nedopadne dobře...

Uriel nebyla nikdy jemným stvořením světla a lásky. Snad koncepčně, jako příliš silná zářivka v lednici uprostřed noci nebo pevné objetí stokilového sloního mláděte. Kontakt s lidmi nebyl její silnou stránkou a kontakt, který měl vést k oboustranně příjemným pocitům na jeho konci, byl úsekem, kterým projížděla silou rozbitého atomu, a cestou narážela, kde (a do koho) mohla.
Po vstupu do Azirafalova obchodu nakráčela k tomu odpornému zrádci, chytila ho pod krkem a zvedla ze země.
„Uděláš přesně to, co ti teď řeknu.“
„Ne. Ne, děkuji.“
Zarazila se. Postavila ho zpět na zem. Zapojila závity, které možná nikdy nepoužila. „Prosím.“

Kdekoli na světě by těch tři sta metrů bývalo úsekem častých nehod.
Rozhodně v místech s obvyklou hustotou silničního provozu.
Byly tu vlajky. Desítky černých vlajek zabodaných do země podél oploceného pozemku.
Nápisy. Burcující, sprejem nastříkané na deskách z vlnitého, pozvolna rezivějícího plechu.
A symboly - zbraně, tanky, lebky, svastiky s rameny doleva.
V hlavním městě ostrova Rapa Nui, známějším pod názvem Velikonoční, však převažují prašné cesty. Když už jsou z asfaltu, množství výmolů donutí řidiče zpomalit.
Ješua se zastaví na křižovatce.
S mořem za zády a pohledem upřeným na výjev zachmuřeně uvažuje, že je to místo jako stvořené pro armagedon.

Konzole uprostřed TARDIS doutnala. Doktor se vynořil zpoza ní.
"Donno?"
"Tady!" zakřičela z druhé strany. Pomohl jí na nohy a vyběhli ven.
"Země!"
"Podle GPS Glasgow."
"Správný stát!"
"Shaun nás zabije, řekla jsem, že jen skočíme pro čínu!"
"Alespoň už nejsme v Číně? Zavolám UNIT na odtah, za pár hodin jsme doma. Ale náhodou, tohle je dobrý, jednou jsem vypadl ven do Sheffieldu a potom jsem TARDIS vůbec nemohl najít. Vlastně jsem už jednou boural i ve Skotsku. A jednou na Powell Estate, to by se nám hodilo víc. A jednou-"
"Není náhodou nad Británií velký nápis 'úsek častých nehod'?!"

Vyvolení - následování - reptání - odpadnutí - zajetí - osvobození - ujištění.
Cyklus, který se opakuje v každé generaci víry.
Je lidskou přirozeností chtít něco víc, něco lepšího.
Zvědavost a kreativita nám byly dány do vínku.
To, že existují lepší a horší volby, se učíme od malička.
A nějaká část v nás vždycky šeptá, opakuje, zdůrazňuje, křičí, že milosrdný, milující Stvořitel nás přece nemůže, nesmí trestat za to, co do nás sám vložil.
Měl by nás chránit před následky našich rozhodnutí!
Pro sebe to vidíme jasně.
Ale když zvolí špatně (nevhodně z našeho pohledu) někdo jiný, jak rychle se v naší ruce objeví trestný nástroj?

„Jako celkem mě šokovalo, že Petersen uměl číst. Koukni, knížka kuriozit. Chceš něco přečíst?“

„Jsem jedno ucho,“ zazubil se Kocour.

„Třeba tady… kapitola Dopravní maléry, podkapitola Úsek častých nehod. Věděls, že v sedmdesátkách ve Švédsku způsobil dvacet procent všech nehod los?“

„Tak když je nechaj řídit…“

„Ale ty losi neřídí, akorát způsobí nehodu,“ vysvětloval Lister trpělivě.

„Takže oni blbnou v autě a rozptylujou řidiče?“

Dave se chytil za hlavu. „Ne, neseděj v autě s parohama vystrčenejma ven. Jsou na silnicích. Vometaj se tam, přebíhaj přes cestu a způsobujou nehody.“

Ubohý kocour měl hlavu v pejru. Představil si rybu s parohama.

Brian dorazil do bunkru první. S otevřenou pusou hleděl na značku, která se zjevila v ohybu cesty.
Záhy dorazila i Pepřenka. Na značku koukla se zdviženým obočím, ale nic neřekla. Sedla si na pařez a rozbalila svačinu.
„Máma už zas peče,“ prohodila k Brianovi v otevřeném pozvání.
Brian jen mávl rukou a dál pozoroval ceduli.
Adam a Wensleydale dorazili spolu, v družném rozhovoru.
Wensley se zarazil uprostřed slova: „Tak tady je. Říkal jsem si, že by bylo zvláštní, kdyby ten úsek přehodnotili.“
Adam vytáhl z brašny čerstvý výtisk Timesů. Na titulce se skvěla fotka zatáčky.
„Třeba to zábradlí konečně opraví.“

Jarní den. Kapela jede na koncert, dělá zrovna předkapelu skupině mnohem známější. Za volantem prvního ze dvou aut sedí Martin. Zdá se mu, že řízení jejich auto táhne mimo žádoucí směr. Bohužel je to realita, na potvoru zrovna v úseku dálnice, kde nejsou středová svodidla.
Vozidlo se dostává do protisměru a sráží se s autem protijedoucím. Po této srážce do nich naráží další vůz, což je již fatální. Martinova poslední slova údajně měla být, že je (či jsou) v prdeli. Nemýlil se, spolu s hlavním zpěvákem kapely nevyváznou z této nehody živí. Takto krutě skončila jedna docela nadějná rocková kapela.

Řídit loď ve třech rozměrech je daleko víc vošajstlich než řídit vůz v lamáckých dvou. Každý to proto z Coruscantu na Kallist bere oklikou. Ne tak Nameless. Za Tythonem nabrala přímý směr a bylo to zajímavé. Tedy poprvé. Teď kluci nevzrušeně pozorovali bouřící vesmír a uždibovali sušenky.
"Vždycky, když tu letíme, tak..." začal Berek a zarazil se, když loď střihla ostrou zatáčku kolem jedné z černých děr. Pak se realita vrátila do normálu.
"Tak co?" zeptal se Thon.
"... se zapomenu podívat na tu značku, co je u Tythonu. Nevím, co na ní je."
"Já vím. 'Úsek častých prostorově - časových nehod'."

Jako bohyně opečovávaná lidmi jsem už vyzkoušela lecjaké druhy podlah.
Po operaci to byly papírové ubrousky. Většinou měkké. Chodí se po nich lépe než po plastu.
Pak kočkolit. Z toho se mi udělal otlak na zdravém křídle, a to je povážlivé.
Dostala jsem tedy flícovou dečku. Každý den novou, ale prý to není moc praktické.
Pak nás člověk odstěhovala do dětské ohrádky a na dno dala deku. To nebylo špatné.
Přišel upgrade! Deky ve vrstvách. Otlak se hezky zahojil.
Další rok jsme se stěhovali do dětské ohrádky.
S matrací!
A dekou na ní.
Od té doby často spíme na podlaze.