Pořádek dělá dobré vztahy

Souhrn: Frances se po útoku nájemných zabijáků zotavuje v domě Miltonových a potřebuje dát do pořádku své záležitosti...
Varování: Pár jadrných výrazů, které by asi děti neměly číst.
Poznámka: Za beta-read děkuji Veveričce, za konzultaci společenských zvyklostí děkuji Zuzce.
Čtvrtá část ze špionážní série. Navazuje na letošní dubnový seriál, Úskalí společenského života, Drahý kapitáne a Téměř dokonalý zločin.
Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná a veškerý místopis je také fiktivní.

Pár dní po návštěvě admirála Farrela se odpoledne v domě Miltonových zastavil George Sullivan. Obdržel čerstvé rozkazy a přišel se rozloučit, než s Perlou vypluje na moře.
Pan Joyce se tvářil poněkud odměřeně, ale zcela profesionálně prohlásil, že ho nejprve musí ohlásit paní Miltonové. Nelíbilo se mu ani v nejmenším, jak ti zatracení námořníci boří zavedené pořádky a celý dům je vzhůru nohama, ale rozhodnutí, zda bude návštěva přijata, mu nepříslušelo. Nechal pana Sullivana čekat v hale a zamířil do patra.
Pan Sullivan osaměl a bezcílně se rozhlížel po hale. Dřevěné obložení se podobalo tomu, které pamatoval z rodného domu v Rathmore. Díky výzdobě z chvojí a sušených květin působila hala mnohem přívětivějším dojmem než strohé, chladné sídlo jeho otce. Nepochyboval o tom, že to je především zásluha paní Miltonové. Dokud žila jeho matka, ani jejich dům nebýval tak ponurý.
Paní Miltonová sešla po schodišti. Látka pomněnkově modrých šatů hladce klouzala po leštěném kameni.
„Pane Sullivane,“ přivítala ho se zdvořilým úsměvem na rtech, ale za ním v její tváři četl náznak nesouhlasu. Tušil, že jeho návštěva není vítána.
„Madam,“ věnoval pan Sullivan paní Miltonové způsobnou úklonu.
„Přisel jste za kapitánem?“ zeptala se, ačkoliv odpověď znala předem.
„Omlouvám se, jestli jsem přišel nevhod, ale když ten severozápadní vítr vydrží, tak pozítří s dopoledním odlivem Perla vypluje. Chtěl jsem se rozloučit.“
Paní Miltonová by pana Sullivana nejraději ve vší zdvořilosti vyprovodila s tím, že pozdravy kapitánovi samozřejmě ráda vyřídí, ale návštěva nepřichází v úvahu. Byla bytostně přesvědčená, že Frances Doyleová má odpočívat a ne přijímat návštěvy. Jako by nestačilo, jak se jí přitížilo po rozhovoru s admirálem. Na druhou stranu jako matka a sestra námořníka věděla, jak nestálý je to život, kdy se příbuzní, přátelé a známí nevidí často celé roky a nevědí o sobě víc než to, co se dočtou ze zřídkavých dopisů nebo v novinách, a nakonec usoudila, že krátká návštěva by mohla být přípustná.

Frances ležela na posteli podepřená nezvykle nadýchaným polštářem a počítala květy na tapetě na zdi. Už poněkolikáté. Pod bílou košilí prosvítaly obvazy. Na nočním stolku leželo nejčerstvější vydání Námořního věstníku, otevřené na stránce se seznamem povýšení. Znechuceně ho tam odložila, když mezi jmény nově jmenovaných komandérů našla i jméno svého někdejšího prvního důstojníka. Tušila, že to tak skončí, ale to neznamenalo, že to v ní opět nevyvolalo silný pocit nespravedlnosti a ponížení, když si jeho jmenování přečetla černé na bílém. Ten člověk si nezasloužil ani omluvu, ani povýšení, a přesto získal obojí.
Myšlenky se jí zatoulaly ke Skřivánkovi, který ještě pořád čekal v suchém doku, když se ozvalo vrznutí dveří a v pokoji se objevil Jones.
„Přišel za vámi pan Sullivan, madam,“ oznámil opatrně. „Paní Miltonová se ptá, jestli ho za vámi může pustit.“
Jones se od přepadení choval jako hlídací pes. Katherine Miltonová nabídla, že dokud bude Frances jejím hostem, může její stevard přebývat se služebnictvem, ale Frances Jonese podezřívala, že v přiděleném pokojíku ještě vůbec nespal a celé noci tráví na stráži před dveřmi jejího pokoje. Společně s Katherine Miltonovou, ve které našel silného a neústupného spojence, si vzali za cíl udržet Frances v klidu a bezpečí, dokud se docela nezotaví.
Pravdou bylo, že rána se nehojila dobře a síly se jí vracely jen pomalu, a tak jejich snaze příliš neodporovala a snášela laskavou péči Katherine Miltonové i stevarda Jonese s nebývalou trpělivostí.
„Ať jde dál,“ přikývla. Přítomnost starého přítele byla nečekaným, ale vítaným rozptýlením. Navzdory snaze Katherine Miltonové ukrátit Frances čas strávený na lůžku konverzací a sdílením novinek se dny narušené pouze návštěvou admirála Farrela vlekly v jednotvárném duchu a jisté sklíčenosti. Měla by být v loděnici, dohlédnout na dokončení oprav, aby Skřivánka konečně spustili na vodu, ne zahálet v posteli a být přátelům přítěží.
Sullivan vstoupil vzápětí. Přisunul si čalouněné křeslo, ve kterém obvykle sedávala paní Miltonová, blíž k lůžku.
„Georgi, co vy tady?“ zeptala se Frances se zájmem a vzepřela se o loket. Pan Keith poslal pozdravy po paní domu. Nečekala, že by někdo přišel osobně.
„Říkal jsem si, že vám návštěva přijde k duhu, madam,“ odpověděl.
Přátelsky si stiskli ruce. Nepřeptal se na zdraví. Znali se dlouho. Na útěku ze zajetí společně prošli přes půl kontinentu. Věděl, že po pravdě by mu Frances stejně neodpověděla. To, že nevstala, mluvilo za vše.
„Mám dojem, že jsem vám ještě nepoděkovala,“ hlesla.
„To nestojí za řeč. Teď jsme pomohli my vám a příště vytáhnete z bryndy vy někoho jiného,“ pronesl pan Sullivan ledabyle.
„Vlastně jsem se přišel rozloučit,“ dodal.
„Kdy odplouváte?“
„Pozítří. Když tedy ten severozápadní vítr vydrží. Už víte, kdy Skřivánka spustí na vodu?“
„Pan Waterhouse tvrdí, že do konce týdne. Odhad pana Withrowa je mnohem zdrženlivější. Samé průtahy. Jako obvykle. Však to znáte, Georgi.“
Zahleděla se k oknu. Do pokoje jím pronikalo šedivé světlo konce zimy.
Díkybohu za průtahy.
Nedávné vyhlídky, že se na své lodi v řádu dnů ujme velení, se zásahem dvou nájemných zabijáků rozplynuly. Mohla děkovat jen pohotovému zásahu svých přátel, že neskončila s podříznutým hrdlem. A kdoví, jestli Skřivánka nakonec ještě nepřidělí jinému kapitánovi, pokud se rychle nepostaví na nohy.

Zima ustoupila deštivému předjaří. Po Sullivanově Perle opustila summertonský přístav i Princezna Anne pana Keitha. A konečně byly také dokončeny opravy na Skřivánkovi, který měl záhy opustit loděnici. Z přístavu ty novinky přinesl Benjamin Milton, který se během doby, co se Frances v péči jeho matky zotavovala ze zranění, pohotově ujal role poslíčka a nosil Frances zprávy nejen od pana Withrowa z loděnice, ale také veškeré klepy, které zaslechl po přístavních putykách.
Sešli se u snídaně. Benjamin, který v přítomnosti svého kapitána zcela přirozeně přešel k námořním zvyklostem, se mlčky věnoval svému talíři s míchanými vejci, zatímco Katherine Miltonová se snažila udržovat konverzaci, avšak ani Frances nebylo příliš do řeči. Do tváří se jí už vrátila barva, ale zasmušilost ji neopustila. Zrovna se zamyslela nad soustem máslem namazaného chleba, když do jídelny vešel lokaj Hickley.
„Madam, přišel dopis pro kapitána,“ oznámil škrobeně. Na podnose ležela obálka s červenou pečetí. Úhledné písmo admirála Farrela poznala Frances okamžitě. Dopis si převzala a rozlomila pečeť.
„Dobré zprávy, Frances?“ zeptala se po chvíli Katherine Miltonová se zájmem.
Frances odložila list se stručnou zprávou.
„Nejsem si jistá. Mám se zítra o druhém zvonu dopolední hlídky dostavit na vlajkovou loď,“ odpověděla Frances prostě. Víc v listu nestálo.
„Už zítra? Ale vždyť je to teprve pár dní, co jste vstala,“ zeptala se Katherine se zřetelným nesouhlasem a starostí v hlase.
„Je to rozkaz,“ řekla Frances stručně.
Katherine Miltonová dobře věděla, že i jen přání či pozvání od nadřízeného důstojníka se prakticky rovná rozkazu, a že Frances nemůže a nesmí odmítnout, pokud jí v tom nebrání skutečně závažné důvody.
„Tak alespoň řeknu Rigbymu, ať vám připraví kočár. Nepřipadá v úvahu, že byste šla až do přístavu pěšky.“
„Jste laskavá, Katherine,“ věnovala své hostitelce a přítelkyni nepatrný úsměv. Potom se na okamžik odmlčela.
„Je možné, že budu muset vyřídit ještě nějaké další pochůzky,“ dodala po chvíli. Většina jejího skromného majetku se pořád nacházela v tom zatraceném pokoji v domě paní Potterové, které rozhodně za poslední týdny dlužila za činži. Bylo na čase srovnat účty.

Bílý člun s modrým bortem přirazil k boku Gryfa. Frances oblečená do své lepší uniformy se zlatou epoletou na pravém rameni, kterou Jones ještě předchozího večera náležitě vykartáčoval, snad ještě poněkud namáhavě vyšplhala po příkrých schůdcích na boku lodi na palubu a způsobně pozdravila vlajkového kapitána i velitele směny.
Vlajkový kapitán byl tělnatý muž s výraznými, již poněkud prošedivělými licousy a v uniformě, se kterou by si neutrhl ostudu ani na královské přehlídce, a Frances si změřil dlouhým hodnotícím pohledem.
Frances mu ho oplatila přesně tak, aby to vůči služebně staršímu kolegovi ještě nebylo považováno za drzost, ale aby mu dala jasně najevo, že si je naprosto jistá sama sebou.
Admirál Farrel už na ni čekal. Jeho kajuta na zádi Gryfa byla mimořádně prostorná. Na černobílé podlaze připomínající šachovnici stál velký pracovní stůl z leštěného mahagonu, na kterém leželo několik v zásadě úhledných stohů lejster. Admirál stál u okna na záďové galerii, kterou do kajuty pronikalo bledé světlo nesmělého slunce, které právě vykouklo mezi dešťovými mraky.
„Doyleová, rád vidím, že už je vám lépe,“ přivítal ji.
„Mnohem, pane,“ připustila.
„A Skřivánek už je také na vodě, jak jsem slyšel,“ pokračoval admirál Farrel konverzačním tónem. Jako vždy byl informovaný zcela přesně.
„Včera ho spustili, pane,“ přikývla, ačkoliv tušila, že ani to není pro admirála novinka.
„Výborně. Předpokládám, že jste zcela schopna se na něm ujmout velení.“
„Naprosto,“ přikývla pevně. „Smím vědět, kdo mi bude přidělen jako druhý a třetí důstojník, pane?“ zeptala se. Předpokládala, že funkce prvního důstojníka připadne panu Withrowovi, obzvlášť poté, co se pohotově ujal dohledu nad dokončením oprav na Skřivánkovi během její indispozice.
„Obávám se, že poručík Withrow zůstane i nadále vaším druhým důstojníkem,“ pronesl admirál Farrel věcně a než se vůbec nadechla k protestu, pokračoval dál. „Na pozici prvního důstojníka byl jmenován poručík Layton.“
To jméno Frances nic neříkalo, ale nehnula ani brvou. Bylo to už podruhé, co její návrh, aby pozici prvního důstojníka zastával pan Withrow, zamítli. Těžko si však může o svém novém prvním důstojníkovi udělat obrázek, dokud se s ním osobně nesetká. Jeho předchůdce Whitfield nejspíš nebyl špatný námořník, ale byl to arogantní mstivý parchant. Snad tentokrát bude mít nejen ona, ale i celá loď větší štěstí.
„Pana Barkleyho, který bude vaším třetím důstojníkem, znáte,“ pokračoval admirál Farrel věcně a sledoval ji hloubavým pohledem.
Přikývla. Pamatovala si mladého podporučíka, kterého vytáhli z vraku Tomovy nebohé Čírky. Vyklubal se z něj spolehlivý mládenec. Nevybavovala si, že by z něj už byl poručík. Odhadovala, že mu nemůže být víc než devatenáct nebo dvacet let. Nicméně ona nebyla starší, když složila zkoušku.
„Jeho povýšení bylo oznámeno v posledním vydání Věstníku.“
Admirál se nezeptal, jestli ho četla. Stín, který se jí při té zmínce mihl ve tváři, mu však neunikl. Nabídl jí pohár vína.
„Je to zatracená nespravedlnost, Doyleová,“ pronesl neurčitým tónem.
„Doufal jste, že se o Whitfieldovi dovím, až budu už pěkných pár stovek mil daleko, že? Vykoupil jste moji kariéru povýšením toho zkurvenýho zmetka?“
Věděla, že to je přinejmenším drzá poznámka.
„Doyleová, vás ta huba nevymáchaná jednou přivede do maléru.“
V admirálově hlase zaznělo tiché varování.
„Váš odhad situace, je ovšem přesný,“ dodal smířlivěji.
„A předpokládám, že rodina pana Whitfielda se nespokojí jen s tím,“ ucedila. „Takže - kam mě máte uklidit, pane?“
Až příliš dobře věděla, jak to chodí. Nad ní možná držel ochrannou ruku admirál Farrel, ale jeho vliv měl své meze, které dřív nebo později narazily na někoho vlivnějšího. Pro naprostou většinu těch lidí byla nepříjemnou osinou v zadku, trpěnou anomálií v zavedených pořádcích, o které se nemluví. Teď jim šlápla na kuří oko. Sporem s panem Whitfieldem k sobě přitáhla příliš pozornosti. A ta zatracená záležitost s nájemnými zabijáky jí taky dvakrát nepomohla.
„O tom ještě nebylo rozhodnuto. Přichystáte Skřivánka na roční plavbu. Rozkazy můžete očekávat do týdne.“
Rok. Nebo déle. Možná ji pošlou shnít na nějakou zapomenutou základnu v koloniích, kde muži padají na malárii a žlutou zimnici jako mouchy. Radostné vyhlídky pro mladého kapitána. Ale měla svou loď. Za ni a za její posádku nesla zodpovědnost a udělá to, jak nejlépe dovede. Tak jako vždycky. Bez ohledu na to, kam je rozkazy a vítr zanesou.
„Mám podstav. Schází mi přinejmenším třicet mužů.“
„Nepočítejte s tím, že byste dostala víc než pár suchozemských nemehel.“
Nic jiného ani nečekala. Aby doplnila posádku Skřivánka muži, kteří budou alespoň trochu co k čemu, bude muset rozhodit vlastní sítě.

Na nábřeží na ni v lehkém kočáru čekal mladý Benjamin Milton. Jones seděl vedle kočího na kozlíku a pár námořníků z lodní posádky s tesařem Prestonem v čele postávalo kolem povozu taženého párem mul, který Jones během jednání s admirálem najmul bůhvíkde.
„Kam to bude teď, madam?“ zeptal se kočí nabručeně a přitáhl si plášť ke krku, protože se opět rozpršelo.
„K paní Potterové, Cobbler‘s Way,“ odpověděla.
„Prestone, pojedete za námi!“ houkla na partu lodníků.
„Aye aye, madam,“ přitakal Preston a dotkl s kloubem ukazováčku čela, než Frances nastoupila do kočáru, který se zvolna rozjel ulicí.
Když kočár zastavil před domem paní Potterové, podívala se Frances na hodinky. Ukazovaly pár minut po jedenácté. Odhadovala, že to už by mohla být paní Potterová z trhu doma. Zhluboka se nadechla a sáhla po klice od dveří kočáru.
„Madam, neměl bych… neměl bych jít s vámi?“ zeptal se opatrně Benjamin.
„Nemyslím si, že by to bylo nutné, Benjamine.“
Vystoupila z kočáru, přešla těch pár kroků, které ji dělily od letitých dveří, a zaklepala. Čekání, než se za dveřmi ozvaly kroky, jí připadalo nekonečně dlouhé a nemohla se zbavit nepříjemného pocitu v zádech, který se marně snažila rozptýlit.
Potom se dveře konečně otevřely. Stála v nich paní Potterová v prostých šatech a zástěře a se stejně nasupeným výrazem, jaký nasazovala pokaždé, když se Frances vracela od Krakatice dle jejího názoru příliš pozdě.
„Á, pan kapitán!“ pronesla zostra hned na zápraží a založila ruce v bok. „No to je dost! Dlužíte mi za činži!“
„Taky vás rád vidím, madam,“ ucedila Frances kysele. „Nepůjdeme raději dovnitř?“
Nechtělo se jí ani v nejmenším řešit finanční otázky na ulici.
Paní Potterová zamračeně přikývla a pozvala ji dál. Frances se krátce ohlédla přes rameno a následovala ji.
„Nezaplatil jste mi za tři neděle!“ spustila, sotva za nimi zapadly dveře.
„Zatímco jste se potloukal bůhvíkde! Nejspíš u nějaké vaší flundry! A v jakým stavu jste nechal pokoj! To se mi jaktěživ se žádným nájemníkem ještě nestalo! No jen se pojďte podívat!“ hartusila paní Potterová a zamířila rovnou ke schodům do patra.
Frances ji neochotně následovala. Střevíce se stříbrnou přezkou vrzaly na starých dřevěných schodech. Sešlapaný běhoun, který už pamatoval lepší časy, jejich kroky tlumil jen nepatrně. Ani v nejmenším se jí nechtělo vracet do jejího bývalého příbytku. Doufala, že zaplatí, co paní Potterové dluží, a zbytek už zařídí Jones s Prestonem a partou lodníků.
„Podlaha úplně zničená! Stěna se bude muset vybílit. A ta postel! Prostěradlo úplně nadranc! Podívejte se, kapitáne, já nevím, co se tady vlastně stalo, ale tohle je nehoráznost! Nehoráznost!“
„Jeden by řekl, že jste obvykle mnohem víc v obraze, madam,“ utrousila Frances. Dokázala si živě představit, jak mord, dokonce dvojnásobný, budou místní klepny přetřásat ještě napřesrok.
Snažila se po pokoji příliš nerozhlížet. Její truhlu odvezl Jones hned tu první noc. Tmavé skvrny na podlaze byly neodbytnou připomínkou nedávných událostí. Ty se Jonesovi zjevně nepodařilo vyčistit, stejně jako stěnu vedle dveří. Už viděla a zažila leccos, ale nikdy jí neusilovali o život takovým podlým a zbabělým způsobem, a návrat na místo činu jako by znovu otevíral hojící se ránu.
Frances vylovila z kapsy u kabátu kožený váček s penězi. Na leštěnou desku stolu položila zlatou minci.
„Tohle je za nájem. A tohle,“ přidala ještě několik šilinků, „na vzniklé škody, madam,“ řekla. Nechtěla se v tom proklatém pokoji zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné.
Potom pohledem sklouzla na srovnaný komínek lodních deníků nadepsaných „Betsy“ a příslušným rokem. Frances si krátce povzdechla. Pan Keith slíbené deníky nedostane.
Paní Potterová po penězích hbitě hrábla.
„A co ušlej zisk? Myslíte si, že tu teď bude chtít někdo bydlet? Jak si to vůbec představujete, kapitáne?“ spustila další litanii.
„Při vší úctě, madam, to už není moje starost,“ uťala její lamentování Frances.
„Co si to dovolujete! Tak vy mi tu zničíte podlahu, protože se zapletete s bůhvíjakými živly, a ještě...“
„Že já jsem se nenechal podříznout! Nemusel bych tohle poslouchat,“ pronesla Frances suše.
Paní Potterová se zhluboka nadechla, nafoukla se a několikrát naprázdno otevřela ústa jako ryba na suchu.
„Nájemníky si odradíte jedině vy sama. Dostala jste činži za tři týdny i peníze na opravu. Nedostanete ani penny navíc. Můj stevard odstěhuje moje věci ještě dnes. Má úcta, madam.“
Frances věnovala paní Potterové krátkou a značně ledabylou úklonu, otočila se na podpatku a chvatně vyšla z pokoje.
Původně zamýšlela, že by požádala tesaře Prestona, jestli by se na tu podlahu nepodíval sám. Nějaké fošny by určitě někde schrastil, možná i na dobré slovo. Ale po tom, co si vyslechla, neměla nejmenší chuť paní Potterové nabízet víc, než kolik skutečně dlužila, nebo jí jinak vycházet vstříc.
Zachmuřeně vyšla z domu.
„Jonesi, Prestone, nahoře v pokoji je ještě stůl z mé kajuty, židle a pár drobností. Zařiďte, aby se vše ještě dnes dostalo na Skřivánka,“ obrátila se na stevarda s tesařem.
„Aye aye, madam,“ přitakali. Jones briskně seskočil z kozlíku. Preston houkl na lodníky, čekající u povozu, jestli slyšeli kapitána a ať sebou hodí, kůže líný, že na to nemaj celej den.
Frances zachmuřeně nastoupila do kočáru.
„Všechno v pořádku, madam?“ zeptal se Benjamin.
„V naprostém. Pojďte, pojedeme se rozloučit.“
Účty byly srovnané. Zahálka skončila. Skřivánek čekal v přístavu a svět se zase vracel do pořádku.