6. The_Oracle

Sophie se zastavila na jejich oddělení hned další den, aby se pochlubila, že za čtrnáct dní nastupuje k Aigis Consulting.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ rozplývala se. „Vážně jsem čekala, že vyberou tebe!“
Abigail už měla na jazyku pravdu, ale zarazila se. Čemu by to prospělo? Jen by vypadala jako zbabělec a hlupák. Zkazila by Sophii radost, ale sobě by náladu nezlepšila.
„Musela jsi na ně udělat vážně dojem,“ usmála se nuceně a vzápětí se na něco vymluvila a zvolila strategický ústup. Naštěstí Sophie pracovala na jiném patře a tak se až do pátku nepotkaly.
Víkend přišel jako záchrana. Jen co v pátek přišla domů, převlékla se do pyžama a zalezla do postele, rozhodnutá zůstat tam až do neděle. Rozvozy jídla se postaraly o hlad, tablet se streamovací službou zajistil dostatek seriálů na přehlušení jejích myšlenek. Další týden byl o něco jednodušší, mimo jiné proto, že Sophie měla dovolenou a tak se jí Abigail nemusela vyhýbat.
Ve čtvrtek večer zazvonil telefon. Když Abigail uviděla, že volá matka, povzdechla si, rychle si upravila vlasy, aby nevypadala jako úplný hastroš a hovor zvedla. Na displeji telefonu se objevila černovlasá, nakrátko ostříhaná žena.
„Ahoj, jak se máš?“ vychrlila tónem, který naznačoval, že si chce rychle odbýt úvodní zdvořilosti a dostat se k jádru věci.
„Dobře,“ odpověděla Abigail, jako vždycky.
„Mně se stala taková zvláštní věc. Potkala jsem se s Phoebe Caffreyovou a ta zmiňovala, že jsi u nich byla na pohovoru.“
„To je pravda,“ přikývla Abigail rezignovaně. „Nevzali mě.“
„Phoebe to formulovala trochu jinak.“
Povzdechla si. „Dobře, odmítla jsem to já. Nebavilo by mě to.“
Matka se přísně zamračila. „Nelži mi, Abigail.“
„Fajn,“ zabručela. „Tu nabídku jsem si nezasloužila. Na ten pohovor mě pozval učitel z kurzu, protože se mu líbím.“
„Učitel? Někdo od Phoebe?“
„Jo, jmenuje se Jasper Dunne.“
Matka se rozesmála na celé kolo. „Jasper? Ty si myslíš, že Jasper by tě zval na pohovor, aby… co vlastně? Tě pak mohl někde svést?“
Díky za důvěru, mami, pomyslela si kousavě. „Ty ho znáš,“ konstatovala nahlas.
„Jistě, že ho znám. Dokonce natolik dobře, abych ti mohla říct, že na pohovor tě pozval proto, že si myslí, že se na tu práci hodíš. Kdyby ses mu líbila, pozval by tě na rande. A věř mi, neměl by sebemenší problém udělat obojí, v libovolném pořadí.“
„Jasně,“ ušklíbla se Abigail. „A tak jsem jim vyrazila dech, že mi to místo nabídli.“
I přes špatnou kvalitu obrazu ve videohovoru Abigail viděla, jak se matce ztvrdly rysy kolem úst, jako vždycky když se zlobila. Než ale kterákoliv z nich stačila něco říct, obraz se rozkýval a vedle matky se na obrazovce objevil postarší muž v hnědém svetru, uvelebil se a posunul si na nose brýle.
„Ahoj, tati,“ pousmála se Abigail.
„Nazdar. Poslyš, nezapomínáš na někoho?“
Abigail se zamračila. Na koho by měla zapomínat? Na Sophii?
Otec si odkašlal. „Phoebe Caffreyová? Taková blondýnka, shodou okolností zakladatelka a ředitelka firmy? Nebyla na tom pohovoru náhodou taky? A nevolala ti náhodou ona?“
V nastalém tichu Abigail slyšela jen bzučení vosy, která vlétla dovnitř otevřeným oknem a nemohla najít cestu ven.
„Nebo chceš říct, že Phoebe se do tebe taky zakoukala?“ udělal otec nevinný obličej.
„Já jsem idiot,“ promnula si Abigail čelo. Vosa stále narážela do skla, přestože jen pár centimetrů vpravo by mohla vyletět do sluníčka. Abigail si najednou připadala stejně hloupá a paličatá.
„Jestli chceš, můžu Phoebe ještě zavolat…“ navrhla matka.
„Ne, ne,“ mávla Abigail rukou. „Stejně by to nebyla práce pro mě. Nemám na to povahu.“
Rodiče si vyměnili pobavený pohled, ale neřekli nic.
„Nechte toho! Víte, že nejsem dost rychlá, pořád bych o sobě pochybovala, jen bych se tam trápila.“
„To nezjistíš, dokud to nezkusíš,“ pokrčil otec rameny.
„Na to je pozdě. Radši mi řekněte, co nového doma.“
Další den jí otcova slova ale vrtala hlavou. Kdyby tak existovala nějaká možnost, jak si otestovat svoje schopnosti, nejlépe tak, aby nikoho neohrozila… Řešení ji napadlo, když skládala prádlo, jednoduché jako všechna dokonalá řešení. Usmála se pro sebe, poskládala poslední ponožky a otevřela notebook.
Ne každý si mohl dovolit služby firem jako Aigis Consulting a státní vymítači s bídou stíhali řešit závažné případy, které si vyžádaly oběti na životech. Pro ty lapálie, které zahrnovaly jen záhadné klepání, přesouvání nábytku a jiné drobné nepříjemnosti, se s rozvojem internetu objevil HauntHelp. On-line fórum mělo desítky chatovacích místností, kde lidé sdíleli svoje problémy a vzájemně si radili. Běžně se na něm vyskytovali i odborníci a většinou se tam člověk dočkal důvěryhodné rady. Abigail měla účet na HauntHelp už od studií a dokonce si i pamatovala heslo. Teď se přihlásila, nastavila si přezdívku, aby si její příjmení někdo náhodou nespojil s jejími rodiči (dva dny předtím se její otec objevil v ranní talkshow a její matku přizvali k psaní učebnice o prokletých místech), a našla si dotaz, který vypadal, že je v jejích silách.
...Dala jsem dětem svého starého medvídka, který mluví, když se mu zmáčkne břicho. Hrála jsem si s ním celé dětství a nikdy nebyl žádný problém, ale teď začal říkat věci, které do něj nikdo neprogramoval…
Abigail si přitáhla svoje poznámky a pustila se do díla. Brzy už se pod příspěvkem objevila dlouhá a podrobná odpověď uživatele The_Oracle. Za hodinu dostala první lajk a za tři dny jí matka s medvídkem psala poděkování za řešení, které zabralo.
Abigail se pousmála a začala hledat další problém, do kterého se The_Oracle mohla pustit.

*

Týdny plynuly a Abigailin život se vrátil do poklidné rutiny, kde se střídala obvykle práce s večery v její stísněné garsonce s dobrou knihou nebo otevřeným HauntHelpem. Odepisovala, dohledávala, odkazovala na místní zdroje, které by mohly pomoct, v několika případech kladla uživatelům na srdce, ať se obrátí na profesionály. Na jejím profilu začaly nenápadně přibývat odznaky za počty příspěvků, počty lajků u jejích příspěvků a další úspěchy. Lidé ji začali kontaktovat i přímo přes soukromé zprávy. Přišel podzim, pak zima, popularita The_Oracle na HauntHelpu pomalu, ale jistě stoupala, a fiasko s Aigis Consulting se pomalu, ale jistě stávalo minulostí.
Až jednoho dne začátkem února Abigail odpoledne vyřizovala v práci agendu jako obvykle a těšila se domů, když jí blikla zpráva na společném chatu oddělení. Někdo tam posílal odkaz na čerstvý novinový článek s bombastickým titulkem. Abigail, nic zlého netuše, na něj klikla.
O deset minut později klepala na šéfovy dveře s prosbou, jestli nemůže jít domů dřív, protože se jí udělalo nevolno. Byla v obličeji tak zelená, že šéf nenamítal ani slovo.