Síla štěněte

Název: Síla štěněte
Fandom: Síla psa
Autor: Kleio
Beta-read: Veverička
Obdarovaný: Aileeah
Přístupnost: 12+ (sprostá slova, náznak sexu)
Prohlášení: Phil Burbank ani další postavy nejsou mým výtvorem a z jejich použití nemám ani šušeň.
Shrnutí: Phil Burbank se v jedenadvaceti letech vrací jako křehký městský panák na rodný ranč. Zvládne se stát kovbojem?
Drahá Aileeah,
ze všeho nejvíc děkuji za tvá přání. Já se v psaní nerada opakuji a protože Sherlocka, Dobrá znamení a ostatní fandomy už jsem psala dokonce několikrát, Síla psa byla naprostá trefa a spisovatelská výzva. Snad jsem tvé přání splnila. Hlavní hrdina trpí vlastní neschopností i zakázanou láskou, ale nakonec to pro něj bude aspoň chvíli hezké. Ať se ti výlet na prérie a montanské hory líbí.
Kdyby se nelíbil, křič a pokusím se ti vymyslet lepší dárek.
Tvá Kleio
Síla štěněte
Montana, 1900
Když se Phil po letech studií vrátil do Montany, všechno mu najednou připadalo malé a cizí, ani jeho domov už mu nebyl tak úplně domovem. Matka a otec se na něj dívali s podivnou směsicí obdivu a něčeho, co Phil nebyl schopný úplně číst, ale nejvíc to připomínalo strach. Vrátil se domů jako cizinec. Jinak mluvil, jinak se oblékal, dokonce i jinak chodil a George nevynechal jedinou příležitost, aby mu to připomínal.
Phil netušil, jak naložit se životem. Otec mu odmalička opakoval: „Buď rád, že jsi ten chytrý, Phile, nebudeš se muset dřít,“ ale co měl u všech všudy student klasických studií, schopný plynně konverzovat ve staré řečtině nebo čtoucí Ovidia v originále, dělat mezi stádem krav, to už mu nikdo neřekl.
Jeho krásné vycházkové obleky, ve kterých trávil příjemná odpoledne a podvečery v Bostonu, visely ve skříni naprosto neužitečné, sedal na ně prach a pomalu je rozežírali moli. Phil si připadal podobně jako ta vlněná saka. Jako by měl v tom velkém domě prostě existovat, tlít a čekat, než přijde konec. Jarní deště jeho zahálku ještě umocňovaly.
Dny plné nudy horko těžko vyplňované četbou knih se převalovaly jeden za druhým, než konečně přišlo léto. Deštivé období skončilo, z okna se donekonečna táhly pruhy zelené trávy a zelených a červených hor. Phila to začalo lákat ven, skoro bytostně toužil osvěžit se v nedaleké řece, ve které se s Georgem koupali jako malí kluci.
V jednoduchých kalhotách a košili opustil dům a vydal se ke stájím. Na koni už nějaký ten rok neseděl, ale nemyslel si, že se to jenom tak zapomíná. Bylo na čase konečně zase jednou provětrat některého z těch, kteří mu patřili ještě před odjezdem.
Sotva vešel do stájí, aby si prohlédl, jak se daří jeho kdysi tak oblíbenému kaštanovému valachovi, ozvalo se mu za zády prásknutí bičem.
Vyjekl a uskočil.
Pak se ustrašeně otočil a spatřil ho.
„Helemese, štěně se vrátilo domů,“ pronesl s křivým, trochu škodolibým úsměvem na rtech jejich předák.
„Co čumíš, Phile? Vypadáš, jako kdyby z tebe v tom Bostonu udělali holku,“ dodal a křivý úsměv se ještě rozšířil.
Phil sklopil oči. Zkušený kovboj neměl nejmenší tušení, jak přesně rozvibroval Philovy nejtajnější struny.
„Taky tě rád vidím, Bronco,“ zamumlal, když se trochu vzpamatoval.
„To je taky dost, že ses ukázal, štěně. Kupí se ti tu práce,“ zazubil se Bronco Henry a pomalu namotával svůj bič.
„Na práci jsou tu jiní,“ pronesl sebevědomě Phil a pokusil se ještě víc narovnat a ukázat svá, poněkud pohublá, ramena. Ostatně, on je ten chytrý a není tu od toho, aby se dřel.
Bronco pobaveně pokrčil rameny a šel si pro sedlo, Phila nechal o samotě mezi koňmi.
Phil si vybral valacha, opatrně mu nasadil ohlávku a vyvedl ho před stání. Hladil ho po srsti, která už ztratila všechno ze své zimní hustoty. Někdo o něj krásně pečuje, napadlo Phila, když přejížděl prsty bez rukavic po hebké lesklé srsti. Kůň spokojeně zařehtal.
Lehké sedlo připadalo Philovi jako dostačující, k řece to nebylo daleko a neměl v plánu zdržovat se tam věčnost. Nasadil ho na koně, vší silou utáhl. Někdy v tom okamžiku zalitoval, že si nevzal rukavice, přezka se mu zaryla do jemné kůže a na levé dlani se objevilo pár kapek krve.
„Jestli pojedeš takhle, uděláš mi tak akorát ostudu, štěně,“ ozval se zase naprosto nečekaně Bronco Henry.
„Budu vypadat, jako kdybych tě nic nenaučil. Uhni.“
Odstrčil Phila, až zavrávoral, pořádně dotáhl sedlo a zkontroloval i všechno ostatní. Phil se na něj mračil. Chtěl mu odseknout, ale uvědomoval si, že by jen přiléval oleje do ohně. Už nebyl ten kluk, kterého Bronco učil jezdit na koni, nahánět krávy a střílet. Je vážený pán Philip Burbank a tohle je jeho zaměstnanec.
„Co čumíš jak sůva?“ zavrtěl Bronco hlavou. Pak si všiml, jak Phil rychle schovává ruku za zády.
„Ukaž to,“ zavrčel a násilím si přitáhl jeho ruku před obličej.
„No dyť to říkám, jako ženská,“ pronesl s úšklebkem při pohledu na jemnou, práci odvyklou ruku s velkou krvavou stopou v dlani. Phil chtěl ucuknout, ale Bronco držel pevně. Pak se stalo něco, co Phil nečekal. Bronco si přiblížil dlaň k ústům, krvavý šrám olízl, jako by chtěl všechnu krev vysát, a vytáhl čistý kapesník, kterým ránu ovázal. Příliš mnoho starostí o sedřenou kůži, napadlo Phila okamžitě.
„Nos rukavice, štěně,“ zamumlal Bronco a pustil mu konečně ruku.
„Můžu si dělat, co chci,“ odsekl Phil a Bronco jenom pokrčil rameny.
„To můžeš. A pravděpodobně u toho umřeš.“
Phil si pečlivě složil oblečení na svalený kmen stromu a bosýma nohama klopýtal po kamenitém břehu do míst, kde si pamatoval mírný vstup do vody. Smočil sotva kotníky, nohy mu trnuly ve studené vodě. Touha plavat ho rychle opouštěla, ale neměl moc času na rozjímání – vyrušilo ho divoké ržání koně. Poplašený kůň se stavěl na zadní, divoce kopal a Philovi chvíli trvalo, než jeho oči zaměřily kojota, jak se krčí v trávě.
Zaklel. Malorážka, kterou by mohl zvíře zaplašit, se houpala v pouzdře na sedle. Naprosto k ničemu. Phil neváhal a rozhodl se divoké šelmě ukázat, kdo je tu větší zvíře, začal hlasitě křičet, rozběhl se pro ni a zvedal u toho ruce nad hlavu v přesvědčení, že se kojot vyplaší a uteče. Jenomže neměl mít štěstí ani tentokrát, bosou nohou zavadil o velký kámen, bolest mu projela od palce až k mozku, vyjekl a začal poskakovat.
Kojot se naježil, vycenil zuby a výstražně zavrčel.
Phil věděl, že zvíře velikosti drobnějšího psa mu nemůže nijak vážně ublížit, ale jako nahý by se útoku bránil těžko. Historky o tom, jak velké zvíře pokousal kojot, a to pak zahynulo na otravu krve, ostatně slýchával často.
Zvedl kámen a hodil. Kojot se ani nehnul, dál jej hypnotizoval žlutýma očima. Phil se pomalu krčil pro další kámen a nespouštěl šelmu z očí. Jenomže pod rukou zrovna nemohl nic nahmatat, přerušil kontakt a přesně v tom okamžiku kojot vyběhl a s hrozivým vrčením se řítil přímo na Phila.
Tomu nezbývalo než se skrčit, chránit si obličej a modlit se.
Ostrý výstřel Phila vyděsil úplně stejně jako divokého lovce.
Trvalo pár dlouhých vteřin, než si dovolil otevřít oči. Kojot byl pryč, se staženým ocasem zmizel kdesi ve vysoké trávě. Proti slunci se rýsovala majestátní silueta.
Bronco Henry.
„Jak sem řek, moh‘ bys u toho taky umřít…“ ucedil mezi zuby, došel až k Philovi a pomohl mu na nohy.
Phil cítil, jak ho polévá horkost, stud se mu nezadržitelně rozléval po bledém těle i tvářích a nebylo možné jej zakrýt.
„Nemáš zač, štěně,“ dodal Henry a lehce nadzvedl obočí. „A příště, ty tupče, nenechávej pušku na koni.“
Phil zase sklopil oči. Vydal zvuk, který se mohl považovat za poděkování, a vůbec nevěděl, kam s pohledem.
„Tak plaveš, nebo ne?“ zeptal se najednou Bronco a Phil sledoval, jak se jeho bývalý mentor svléká, pohazuje věci jenom tak jednu vedle druhé na břehu a hopsá, když si stahuje boty.
Phil se za poslední roky naučil všechny svoje hříšné, nepřirozené myšlenky i tužby skrývat, zašlapávat hluboko do sebe a doufal, že roky odříkání vedly k jejich potlačení. Ale svalnaté tělo Bronco Henryho způsobilo, že všechny byly zpět. Polkl, když sledoval šlachovité ruce a široká ramena, pohled mu sklouzl přes zadek až ke stehnům, která byla zvyklá svírat koňský hřbet. Broncovi mohlo být něco kolem pěta- možná šestačtyřiceti, ale tělem připomínal antické sochy, o nichž se Phil celé ty roky učil.
Tělem se mu rozlila nová horkost, tentokrát neomylně směřovala do slabin. Rychle se rozběhl, proletěl kolem Henryho a zahučel do vody, ledová neledová, ponořil se celý až po hlavu. S výkřikem se vynořil.
Bronco ho s širokým úsměvem sledoval.
„Horko, co?“
Phil kývl.
„Poslyš, až ze sebe smyješ tu ostudu, půjdeš mi pomoct,“ řekl tónem, kterým na Phila mluvil před lety.
„S čím?“ zajímal se Phil.
„Jedu kontrolovat severní vohradu, evidentně máme někde díru. Druhé ruce se hodí. No i když,“ zamyslel se a přeměřil si Phila, „tvoje ruce možná budou k ničemu.“
Phil se zamračil, ale kývl, že souhlasí.
V horkém dni plavali značnou chvíli, Phil čekal, než bude jeho tělo chladem dokonale umrtvené. Bronco sebou plácl na břeh, jenom tak se rozvalil, jak ho Bůh stvořil, a vystavoval se slunci. Phil se kolem něj rychle prosmýkl k jemnému bílému plátnu, co na něj rozložené čekalo vedle oblečení, a třel se do sucha. Přes všechnu léty tříbenou sebekontrolu neudržel oči a sklouzl pohledem k ležícímu tělu. Kůže měla bronzový nádech, žádná bílá místa. Sjížděl dál, od ramen k zarostlému hrudníku, na němž nebyl ani náznak toho, že se Henrymu pomalu blíží padesátka, chyběl jediný stříbrný chlup. Jel dál, zálibně si prohlédl chlupaté silné ruce, které dovedly zkrotit koně. U tmavého hnízda v podbřišku se mu zkrátil dech a rychle odvrátil zrak a raději se chvatně oblékl alespoň do spodků a kalhot.
„Proč jsi vlastně pořád ještě tady?“ zeptal se Henryho, zatímco se soukal do košile.
„Schnu,“ zamumlal Henry, aniž by otevřel oči.
„Nemyslím teď tady, ale proč jsi pořád ještě na našem ranči?“
Bronco Henry se překulil na bok, podepřel si hlavu loktem a přeměřil Phila pohledem.
„Starej pán dobře platí.“
„Jinde taky platí dobře,“ nedal se odbýt Phil.
„Možný to je. Ale pravda je, že mě prostě potřebujete. Tvůj brácha má možná sílu jako bejk, ale kravám ani koním nerozumí. Ty krásný stvoření si nezaslouží, aby se vo ně staral někdo, kdo to neumí. Tak zůstávám,“ odpověděl.
„Otázka ovšem zní, proč ty jsi vlastně pořád ještě tady?“ rýpl si do Phila.
„Však dlouho nebudu,“ odsekl Phil.
„Nono, hned se nevztekej, štěně. A copak to?“ To už se Henry zvedl a pomalu zamířil ke svým svrškům. Phil zatřepal hlavou, když zpozoroval poslední kapky stékající po jeho zádech.
„Chlapecké gymnázium v Heleně hledá od září učitele. Už jsem odpověděl na inzerát.“
„Městskej učitel… jojo, to ti bude sedět, štěně. A nikomu tam nebude vadit, jak jsi děsně vošklivej, a možná se i brzo voženíš,“ pokyvoval Henry a Phil se nemohl zbavit dojmu, že se mu vysmívá.
Ošklivý… možná je, ale co s tím? Zrzavý se už narodil, s bledou kůží se taky mnoho udělat nedá a hubený byl, na rozdíl od George, který měl už teď, před dvacítkou, sklony ke kulacení, taky odjakživa. Krásný jako Bronco Henry nebude.
„Odvolej to,“ sykl na něj.
„Co?“
„Odvolej to,“ zopakoval Phil.
„No dobře, tak se nevoženíš,“ rozesmál se Henry a vůbec ho nebral vážně.
„Tu druhou věc,“ trval Phil na svém.
Bronco Henry se pomalu otočil a skoro líně se k němu blížil. Postavil se blízko. Moc blízko. Phil bojoval se směsicí nepříjemných a zatraceně špatně příjemných pocitů, když jejich nosy dělil sotva palec.
„Seš vošklivý uražený štěně,“ zopakoval Henry a ušklíbl se. „A teď pojedem k tý ohradě, abys ukázal, že jsi aspoň užitečný štěně.“
Phil o krok coul.
„Naser si,“ řekl nakonec, nasedl na koně a zamířil domů.¨
Zbytek léta se pro Phila téměř stal doslova očistcem. Na jedné straně se snažil Bronco Henrymu vyhýbat, na straně druhé bojoval s vlastními pocity. Pro malého Phila byl Bronco Henry druhým otcem, vlastně mu byl víc otcem než ten starý důstojný pán, jehož tvář věčně zakrývaly noviny. Nicméně na tom, co cítil teď, nebylo nic dětsky nevinného. Snažil se všechny špatné myšlenky zahánět modlitbou, studenou koupelí i čtením římských klasiků.
Ale každé ráno si neodpustil pohled z okna, aby nepromeškal Henryho, jak se do půl těla nahý myje pod chladivým proudem z pumpy.
Phil odpočítával dny, kdy léto skončí, on se sbalí a možná napořád opustí rodný ranč a všechna ta hrozná pokušení. Přemítal o tom, jak se znovu stane členem honorace, jakým býval v Bostonu, jak krásné bude pobývat s lidmi, kteří znají důležitost pravidelných koupelí i čistého prádla, těšil se na konverzace, jež se nebudou týkat počasí, železnice a zatracených rudochů. Znovu oblékne hedvábnou vestu, místo stetsonu zase bude chodit po ulicích, co nebudou rozblácené k zbláznění, v buřince… Takto přemítal den za dnem, opájel se vlastními imaginacemi a pomáhalo mu to přežít.
Do odjezdu zbýval týden, když přišla velmi horká noc. Phil nemohl spát. Postával u otevřeného okna, přecházel po pokoji sem a tam, několikrát zaháněl žízeň, ale spánek nepřicházel. Nad obzorem už spatřil první tenkou stužku bílé oblohy, když si všiml, že ve stodole se svítí.
Z nedostatku lepší činnosti popadl lucernu a zvědavý, co se děje, vyrazil z domu.
Když se přiblížil, uslyšel táhlé, zmučené bučení krávy a konejšivý hlas Bronco Henryho. Phil znejistěl. Má jít dál?
Ale došel až sem, přece se hned zase neotočí. Vstoupil tedy a musel se podivovat, že Henry nehnul ani brvou, i když se musel polekat.
„Phile?“ zamžoural proti světlu.
„To jsem já,“ odpověděl Phil váhavě, „děje se něco?“
„Tahle kravka rodí už skoro deset hodin. Jestli brzo neporodí, to tele chcípne a ona možná s ním. Škoda takový pěkný krávy,“ vysvětloval se smutkem v hlase Bronco Henry.
„Dá se jí pomoct?“ zajímal se Phil.
„Možná. Štěně, doneseš z kuchyně sádlo? Pořádně velký hrnec,“ požádal ho a Phil zmateně kývl. Přeběhl široké prostranství mezi domem a stodolou, vběhl zadními dveřmi do kuchyně a s lucernou v zubech prohledával chladnou spíž. Hrnec se sádlem byl schovaný úplně vzadu u kamenné stěny. Popadl ho za ucha a mazal zpět.
„Výborně. A teď mi musíš pomoct. To tele se pokusím vytáhnout. Kolem nohou mu vomotám provázky, ale musím ty nohy najít, rozumíš?“
„Co mám dělat já?“
„Mluv na ni. Nesmí si lehnout. Jak si lehne, jsme všichni v řiti,“ řekl Bronco narovinu.
Phil si stoupl před krávu, vzal si její hlavu do dlaní. Konejšivě na ni mluvil a byl rád, že nevidí, jak se Henry s rukama od sádla noří do jejích útrob. Musela mít příšerné bolesti, oči měla horečnatě matné, ale Philovy ruce a hlas zafungovaly a nevyváděla. Možná už byla prostě vyčerpaná.
„Teď pojď tahat,“ poručil Henry a Phil poslušně přistoupil vedle něj a omotal si kolem obou dlaní tenký, ale pevný provázek.
„Do toho, holka, my to zvládneme,“ pronesl Henry. „Na tři tahej. Jedna… dva… tři…“
Provazy se napjaly, kráva zaskučela a tele se maličko pohnulo, kopýtka až po hlezna už koukala ven.
„Znovu…“
Další napětí, ale tentokrát bez úspěchu.
„Taháme blbě,“ řekl zničehonic Phil.
„Hovno tomu rozumíš,“ zavrčel Henry.
„Možná, ale porodní cesty krávy nesměřují dolů, ale rovně,“ pokrčil Phil rameny.
„Hmmm,“ zamumlal Henry a Phil cítil náhlý příval hrdosti. A pak že jsou knihy k ničemu.
„Kam přesně?“ zeptal se nakonec zkušený honák.
„Směrem k ocasu,“ vysvětlil Phil a Henry jenom kývl.
Zkusili zvednout ruce tak, aby změnili úhel tahu. Jedna. Dva. Tři.
Kráva zmučeně zabučela, ale hlavička telete byla venku. Kráva s vypětím všech sil zabrala spolu s nimi, jako by chápala, že jí pomáhají, a při dalším tahu tele konečně opustilo lůno své matky. Phil i Henry náhlou změnou poměru sil zavrávorali a svalili se do prachu ušlapané hlíny a slámové podestýlky.
Phil netušil, proč se nahlas směje, ale zaplavil ho nekonečný příval štěstí.
Henry rychle vstal, rozřízl zbytky plodového vaku a přistrčil tele krávě pod čumák. Jakmile ho začala olizovat, bylo vyhráno.
„Mladej bejček,“ zamumlal pyšně.
„Vstávej, štěně,“ řekl Philovi a natáhl ruku, aby mu pomohl na nohy. Phil se chytil a vstal, začal se oprašovat a klepat si slámu z vlasů.
Chtěl odejít, když tu ho Bronco znovu zachytil za rameno a naprosto nečekaně jemným pohybem mu vytáhl z vlasů poslední stéblo slámy.
Philovi projelo tělem příjemné mrazení.
„To bylo dobrý, možná nejsi úplně ztracenej případ,“ usmál se jeho dávný mentor a gestem mu pokynul, že může odejít.
Phil se usmál a odcházel příjemně vyčerpaný do brzkého rána. Ve dveřích se ještě otočil, aby se podíval na život, jemuž pomohl. Uvnitř ho to blaženě zahřálo. Už chtěl zavřít, ale znovu si přeměřil Henryho pohledem.
„Myslíš, že mám šanci být kovboj, jako ty?“ zeptal se a nebyl to Phil, akademik z Yale, ale Phil, dvanáctiletý kluk, dychtivý vyrovnat se nedosažitelnému vzoru.
„Můžu tě všechno naučit,“ pokrčil Bronco Henry ledabyle rameny. „Ale musíš fakt hodně chtít.“¨
„Dobrý laso je jako prodloužená ruka,“ pronesl Henry a hodil před Phila obrovskou hromadu kožených proužků, ještě tvrdých a vysušených sluncem.
„Když ho dobře upleteš, bude tě poslouchat na slovo. Začni tím, že tu kůži zjemníš,“ řekl a přinesl jemně vonící včelí vosk a mazlavý olej.
„Každý proužek musí projít tvýma rukama.“
Phil se pustil do díla, bylo mu zase dvanáct a ruce, uvyklé za roky studií jenom otáčení stránek v knihách, neposlouchaly.
„Ale ne, štěně, takhle to akorát zničíš,“ zavrčel Henry, sedl si těsně za Phila a velké ruce se kolem něj omotaly. Phil přivřel oči, když cítil strniště otírající se o jeho tváře. Henry mu uchopil dlaně, našteloval prsty.
„No, to je vono,“ chválil ho nadšený hlas vedle ucha.
Phila opětovně zaplavilo nezdravé toužení. Rychle všechno upustil, prudce se zvedl a beze slova vysvětlení musel utéct, protože těsná přítomnost Henryho těla byla k nesnesení.
„Hej, štěně!“ křičel za ním Bronco Henry, ale Phil neviděl a neslyšel.
Zamkl se v pokoji, padl tam na kolena a odříkával modlitby přesně tak, jak to jeho i ostatní chlapce učili na internátě. Tělesné, hříšné tužby je třeba zatlačit, zadupat, odmítat, opakoval si a hryzal se do rtu.
Chvíli pocítil příval sebelítosti, že zahodil šanci na městský život. Po značné chvíli si dovolil pohled z okna, zadíval se k vysokým horám na horizontu, zaslechl bučení stáda, povykování honáků i dusot koňských kopyt, a zase se mu vrátila síla a touha stát se toho světa součástí.
Musíš chtít, zopakoval si.
Rozhodl se, že nejdůležitější věcí bude vyhýbat se Bronco Henrymu, co jen to půjde. Nebýt blízko. Pozorovat, učit se, napodobovat, ale nepřibližovat. Jen tak se zvládne nezbláznit.
A tak se zahryzl jako to paličaté štěně, pustil se sám do pletení lasa a zkoušel to tak dlouho, než se výsledek konečně alespoň trochu podobal Henryho dílu. A znova. A znova. Točit s ním nad hlavou, chytat kůly do smyčky.
Když ho viděli ostatní honáci, zprvu se mu vysmívali. Jak by také ne, většina z nich byla mladší než on, často to byli šestnáctiletí kluci, co na rozdíl od Phila ve dvanácti letech neodjeli na internát a zůstali u koní. Phil pokaždé jenom sevřel rty a ignoroval je. Časem je to přestalo bavit, někteří, hlavně ti starší, začali oceňovat jeho vytrvalost a nabízeli mu pomoc.
Bronco Henry, k Philově radosti, trávil většinu času se stády na prérii.
Když na hory dorazil první sníh, přizvali honáci Phila mezi sebe jako sobě rovného. Nebo alespoň téměř rovného.
Dva dny před Štědrým večerem Bronco Henry zabušil na dveře a bez vyzvání vstoupil do domu.
„Phile! Georgi!“ zahalekal ze vstupní síně a čekal, než se oba Burbankovic bratři objeví.
„Co je?“ divil se George, který se s rozespalým výrazem přišoural ze salónu.
Bronco Henry počkal, než dorazí i starší z bratrů, než z něj konečně vypadla novinka, se kterou přišel.
„Pár kluků narazilo u úpatí hory na liščí stopy. Zítra ráno vyrážíme. Přidáte se? Můžete si nalovit pár bílejch kožešinek a pak očarovat nějaký to děvče bílým štuclem,“ mrknul na ně a George se okamžitě rozzářil. Phil nehnul ani brvou a jenom kývl.
„Kdy?“ zeptal se Henryho lakonicky.
„Hodinu před svítáním ať máte koně vosedlaný,“ oznámil předák, smekl klobouk, otočil se na patě a zase zmizel v zimní tmě.
„Lišky, brácho, lišky!“ smál se George a Phil jenom protočil oči. Jako by měl George šanci něco ulovit. Neřekl nic, zase vyšel schody do svého pokoje. Ale těšil se. Lovecká výprava, stopování a dostatek lidí, kterým může dokázat, že je stejně velký chlap jako oni.
Nemohl dospat, už před pátou ráno se, zachumlaný ve vlněném kožichu, vytratil z domu a začal si ve stáji připravovat nezbytné věci. Pořádně vyčistil pušku, naleštil sedlo, vytřel koně a sbalil věci nutné k rozbití tábora. Kdo ví, jak dlouho budou pryč.
Protože zbývalo ještě plno času a v noclehárně pro námezdní síly bylo ještě ticho a klid, usadil se Phil ve stáji na balík slámy, opřel se o stěnu a zavřel oči.
„Hej!“ probudilo ho ostré zvolání. „Jedeme, květinko,“ popichoval ho zase Bronco Henry.
Phil se zamračil. Každou narážku na zženštilost chtěl oplácet ránou pěstí. Ale Henryho by neporazil, i kdyby měl ten starý lišák ruce svázané za zády. Nezbylo mu, než zase jenom semknout pevně rty a mlčet.
Vyrazilo jich osm, včetně zkušeného stopaře.
George se držel vpředu, jeho mohutná silueta nadskakovala při záři vycházejícího slunce, zatímco Phil se raději táhnul kousek za ostatními. Neměl náladu na plytké řeči nebo sprosté narážky, stačilo zaslechnout, jak se jeden z honáků baví s Georgem a vyměňují si nejnovější oplzlosti z návštěvy bordelu.
Slunce se chvíli po východu ztratilo za hustými mraky a s každou přibývající minutou se zvedal ostrý vítr. Mraky byly nacucané a každou chvíli hrozily sněhovým přívalem.
Jeli sotva hodinu, když tu k němu přiklusal Henry.
„Phile, kulhá ti kůň,“ oznámil mu, ale hlas se mu ztrácel ve větru.
„Zastav!“ křičel, ale musel zamávat, aby Phil konečně pochopil, o co jde.
Přibrzdil koně a seskočil. Levé zadní noze chyběla podkova, musel ji ztratit chvíli poté, co vyjeli, a kopyto bylo nepříjemně rozštípnuté.
„Kurva,“ zaklel Phil tiše a poplácal zvíře po pleci.
„Nasedni za mě, štěně,“ nabídl mu Henry, „když ho povedeš, zvládne jít dál.“
Phil zavrtěl hlavou.
„Jeď, vrátím se domů,“ řekl paličatě.
„Bude sněžit, nestihneš to,“ přemlouval ho Bronco Henry a znělo to naléhavě. „Dovezu tě teda aspoň domů.“
„Nech mě bejt!“ zakřičel Phil, chytl koně za uzdu a vracel se ve vlastních stopách zase zpět k ranči.
„Tak si vyser voko,“ pronesl otráveně Henry a rozjel se za skupinou, která se pomalu vzdalovala.
Phil šlapal tvrdým namrzlým sněhem a byl rád za vysoké boty. Omotal si šálu pevněji kolem hlavy a paličatě šlapal. Nejeli nijak rychle, takže doma by mohl být za tři, možná čtyři hodiny. Rozhlédl se po krajině, která ve vší té bledosti postrádala známé orientační body, ale dokud měl Phil hory za zády, mířil správně. Znovu poplácal koně a doufal, že do cíle dorazí oba. S každým dalším krokem v něm rostla chuť hlasitě nadávat.
A pak je uviděl. Jejich bílé kožíšky skoro dokonale splývaly s krajinou, ale černé čumáky a zelené oči se před Philovým bystrým zrakem neschovaly. Co nejopatrněji dovedl koně ke stromu a uvázal ho, sebral pušku a rychle kontroloval, odkud vane vítr.
Přitiskl se k zemi, skoro se plazil a přitom počítal, kolik malých šelem se před ním vlastně krčí. Napočítal jich rovných šest. Phil měl opakovačku nabitou deseti náboji, ale musel se dostat na vzdálenost pod tři sta padesát yardů, aby měl jistotu, že jedna rána lišku zabije.
Přitiskl se k zemi ještě víc a jenom doufal, že se neotočí vítr.
Přimhouřil oči a zamířil. Má nanejvýš tři rány, první smečku vyplaší, ale při troše štěstí ještě dva výstřely zachytí zvířata v dostatečné vzdálenosti. Stiskl kohoutek.
Bang.
Na bílém sněhu se rozlila rudá krev, lišky poplašeně vyrazily každá jiným směrem, Phil přebil a stihl střelit ještě čtyřikrát, než mu definitivně zmizely z dohledu. Jednu další trefil a usmrtil, po třetí zbyla krvavá stopa mizející v dáli.
Chytil dvě ukořistěné lišky za ocasy a vydal se po kapkách k té třetí. Už to skoro vzdal, než si všiml, jak vyčerpaně oddechuje stulená u kořenů stromu. Phil se ještě chvíli díval umírající lišce do očí, než jí udělil smrtící ránu z milosti.
Byl na sebe ohromně pyšný. Tři nádherné kousky, které doveze domů, zatímco ostatní se budou honit někde po horách a hledat.
Vítr ještě zesílil a přidaly se štiplavé ledové krystalky.
Phil si jednou rukou musel zakrývat oči, klobouk zdaleka nestačil zaclonit všechno, a bořil se po kolena zpět ke koni.
Než k němu došel, zakryla všechno zatraceně hustá bílá tma.
Phil zoufale namáhal oči, ale hory, které měl mít pořád za zády, neviděl. Naprosto ztratil směr, neměl jediný záchytný bod. Nezbývalo než zůstat na místě a doufat, že se to brzy přežene a on se bude moci vydat domů. Rozbil provizorní tábor, zabalil se do deky a čekal.
Jenže hodiny plynuly, světlo se pomalu ztrácelo a šílený severní blizard neslábl.
„Ty zatracený idiote!“ vytrhl ho řev z podchlazeného klimbání. Mátožně otevřel oči a viděl světlo z lucerny a čísi ruku.
„No tak, Phile… mluv… hej…!“
Velké ruce s tím třásly, na tváři přistálo pár štiplavých facek, ale víčka byla tak těžká, že je Phil nedokázal otevřít.
„Do hajzlu s tebou,“ řekl vzdálený hlas. Pak z něj začaly ruce strhávat oblečení. Všechno. Úplně všechno šlo pryč a Phil se těšil, že v tom chladu konečně umře. Nezaslouží si nic jiného. Sevřel oči ještě pevněji…
A mátožně je otevřel, když se mu tělem rozlilo teplo. Lucerna mu svítila u hlavy a před očima měl vnitřní stranu pořádně hřejivého spacího pytle. Teplo bylo všude kolem něj. A bylo krásné. A neuvěřitelně vonělo. Jako… jako…
Phil okamžitě ztuhnul a instinktivně se snažil odtáhnout.
„Pusť!“ zaječel, když mu došlo, v čí náruči se hřeje.
„Nikdy, zmrzneš, když nebudeme sdílet tělesné teplo,“ ozval se mu za zády Bronco Henry.
„Ty to nechápeš,“ zašeptal Phil a vší silou se snažil odtrhnout. „Nech mě radši umřít, musím umřít.“
Ale sevření ještě zesílilo.
Po tváři mu tekly slzy. Zoufalství ho ovládlo a nemohl už nic.
„Pššš, Phile…“ Henryho hlas měl krásné, konejšivé účinky. „Neboj se…“
Phil plakal dál, zhnusený sám ze sebe a z toho, jak nedokáže ovládat něco tak slabého, jako jeho vlastní tělo.
Teprve když se mu trochu zklidnil dech, došlo mu, že ty silné ruce, co udrží na místě prchající krávu, ho dotekem jemným jak voda, hladí v prohlubni pasu. Strniště ho lehce škrábalo na rozhraní krku a zad, Henryho dech byl blízko jeho ucha.
„Nesmíš umřít, Phile,“ šeptal mu a pevně ho sevřel.
Phil toužil poddat se tomu doteku, ale nevěděl, jak dál. Nikdo jiný se ho nikdy nedotkl. Ne takhle.
„Nevím, co mám dělat dál,“ hlesl Phil a mohlo to znamenat úplně všechno.
Cizí rty se dotkly citlivé kůže za uchem.
„Můžu tě všechno naučit, ale musíš hodně chtít,“ zašeptal Henry s touhou v hlase.
A Phil moc, zatraceně moc chtěl. Opřel se zády o zarostlý hrudník a dovolil drsné dlani, aby sjela tam, kde končilo břicho. Phil hlasitě vydechl a poprvé v životě se přestal nenávidět.
„Bronco Henry byl legenda,“ vyprávěl po zbytek života Phil Burbank, „dokonce mi osobně zachránil život, když jsem málem zmrz‘ kdesi v Lewis Range.“
Všichni napjatě poslouchali a uznale kývali. O slovech nejdrsnějšího a nejmužnějšího rančera neměli důvod pochybovat.
Phil svoje malé tajemství hýčkal dlouhé, předlouhé roky. Ta čtyři léta, ta jediná léta, kdy se cítil živý a šťastný. Ta čtyři léta, která měl dovoleno milovat.
Bronco Henry ho naučil opravdu úplně všechno, než jeho život předčasně vyhasl.
Phil zamotal jejich tajnou lásku do kapesníku, kterým mu kdysi ovázal ruku. Nikdy mu ho nevrátil.