Modlitba

Elena se modlí. Modlí se, když Ernesto přenáší bezvládnou Rinku z hostince do chalupy a František nad nimi drží ochrannou plachtu. Když sedí u lůžka, které jí připravila Anežka. Když pomáhá Roně sklidit ze stolu a když zahlédne Giuliovy chvatně stírané slzy nad krajícem chleba. Modlí se beze slov, modlí se, jako se modlila naposledy doma, ve stínu hor zrcadlících se na tyrkysové jezerní hladině. Místní krajina je jiná, zaoblenější, neznámá. Ale Duch je všude, o tom nepochybuje, teď už ne. Elena se modlí.

A Bůh, ten neúnavný čtenář lidských duší, odpovídá v šepotu větru a šumění deště za oknem.