Už zase

"Já se na to můžu!!!" drtím mezi zuby kletby a vztekle házím věci do kufru. Takový hezký byt, fajn práce... A ne, zase se to musí posrat! Spolehlivě už poznám ty zadumané, zamilované pohledy, rádoby nenápadné sledování a náhodná setkání a z chichotání mám kopřivku.
Dřív to přitom bylo tak jednoduché, mohl jsem zakotvit někde klidně na deset, patnáct let... teď se neustále dívám přes rameno a musím se přesouvat co pár měsíců, protože si vždycky někdo všimne, že nejím, že moc nechodím na sluníčko a kostely obcházím obloukem... a pak se na mě nadšeně vrhnou!
Ne, vážně - zasranej Twilight!