Práce, pořád samá práce

Čarodějky ještě mnohokrát slyšely dětské „Už tam budem?“ než zahlédly bránu do světa lidí a prošly skrz ni domů, do hor Beraní hlavy. Pomalu kráčely zapomenutou stezkou, znaveny dlouhou cestou. Stařenka nesla na zádech Žuchlíka, Magráta Bobíse. Oba kluci spali.
Lesní ticho rušilo jen jemné šustění listí v ozvěně kroků, namáhavý dech obtěžkaných žen a kradmé poskoky divoké zvěře.
Náhle Bábi sešla z cesty a sehla se k hromádce listí. Stařenka s Magrátou zůstaly stát.
„Chudák Justus,“ pronesla Bábi a zatlačila mu oči.
„Elfové?“ zeptala se Stařenka.
„Nejspíš. Ale už jsou dávno pryč, nejsou tady moc cítit.“
„Odneseme kluky domů.“