Zeměplocha

„Říkal jsem si, Frede, že měl bych přivízt něco domu. Jako nějakej dárek.“
„To jo, tady v Quirmu se to věcma se slimákama jen hemží, Noby.“*
„Heleď, Frede, nebuď druhista! Starej to nemá rád a mě to taky vadí, abys věděl.“
„Promiň, Noby.“
„Promiňte, pane,“ vmísil se do hovoru** prodavač***, „co třeba zde - červené víno? Jiskřivé a bohaté, výběr z hroznů.“

...

„Nemusel jsi na něj tak řvát, Noby.“
„Jo? Tys neslyšel, co mi chtěl cpát? Prej výběr! To znamená, že se v tom někdo už hrabal! To dobrý vybral a já mám koupit ten zbytek. Mě nenapálí, Frede, mě ne!“

Kdepak je můj tatínek?
Je tohle můj tatínek?
Dělá na mě: "Vyprdnoutsenato! Tisíciletej brouk a krevety a záprtek!"
To je Starý Smrďa Rum.
To není můj tatínek.

Kdepak je můj tatínek?
Je tohle můj tatínek?
Dělá na mě: "Dhobrý dhen, mhladý bháne."
To je Igor (některý).
To není můj tatínek.

Kdepak je můj tatínek?
Je tohle můj tatínek?
Dělá na mě: "Dáte si uzenku? Se skoro opravdovou masovou chutí."
To je Kolík Aťsepicnu.
To není můj tatínek.

Kdepak je můj tatínek?
Je tohle můj tatínek?
Dělá na mě: "Dáš pejskovi suchar? Haf?"
To je pejsek Gaspoda.
To není můj tatínek.

„Co to má na nohou?" optal se Sibyly nenápadně.
„Víš, jak se při obouvání vzteká, že chce cítit, po čem šlape."
Přikývl. Byl na syna náležitě pyšný.
„Šije je paní Pařízková v ulici Mazaných řemeslníků. Pro půlčíky. Jsou zvyklí chodit bosí, jenže městské ulice jsou příliš špinavé."
Ne jako slepičince a kravský hnůj, co měli kolem hospodářství ve staré domovině.
Hlavně že Samík má radost.
„Nechala jsem jedny ušít i pro tebe."

Sam sklopil oči k nohám. Ještě lepší než tenká lepenka. Četl dlažbu jako slepeckou knihu.
Jen Bosonohé boty vypadaly trochu jako žabí nožičky a snižovaly vážnost jeho uniformy.

"Veliteli, přišel vám nějakej divnej dopis! Má to zlatou pečeť."
Elánius si od Nobyho vzal listinu. Noby už se pokusil pečeť odloupnout nožem a odkousnout, ale držela pevně.
"Je to od nějakýho... tentononc. Ergonomickýho oddělení univerzity. Eponomickýho?"
"Vaše Milosti, veliteli sire Elánie, Ústav magické ekonomie si Vám přeje pogratulovat k získání ceny za rozvoj chápání ekonomické nerovnosti. Vaše 'botová teorie' vedla k bezprecendentnímu počtu článku v našem Univerzitním věstníku!"
Elánius přestal číst. "Nějaké bláboly," hodil dopis za hlavu. Kdyby místo cen univerzita třeba zavedla fond pro nákup pracovní obuvi.
Možná by to měl arcikancléři navrhnout, jenom aby viděl jeho výraz.

"Potřebovala bych spravit boty," usmála se, a položila na pult něco, co svou konstrukcí připomínalo spíš dva menší válečné vozy.

Mistr obuvnického řemesla opatrně vzal jednu z bot do ruky. Podešev byla na dva palce tlustá, a připevněná byla floky z kovu, který jaktěživ...

"To je těžík*," objasnila mu. "Je to jediný kov, co vydrží ten žár."

Nevěřícně zamrkal a prohlížel dál. Podšívka byla ze silné hověziny, svršek ze dvou vrstev azbestu. Na svršku bylo umísto několik ok. Stejně tak okolo vázání.

"Příchytky na mokré plátno. Už mockrát se mi to vyplatilo. Do dračince zkrátka potřebujete pořádnou obuv," vysvětlila Sibyla.

V místnosti sedí Važuzel a ubohý malý Alex Horne. Mají sportovní čelenky a potítka.
(Krátká úvaha o spojitosti potítek, pout a jejich dominantních pánů.)

Hrají šibenici.
Bez samohlásek!
Alex se trefí hned prvním písmenem. Važuzlovi to trvá do chvíle, kdy visí provaz.
Pak se ale karta obrací.
Šibenice pro Alexe roste, písmena nepřibývají. Na řádcích se jako dvě oči mračí T T.
Alex stačí Važuzlovi nakreslit jen hlavu a nešťastně připisuje písmena.
Jeho oponent dál kreslí.
„Nightclub,“ prohlásí pak suverénně.
Alex upouští fix.

Slovo, které dal Vetinariho asistent hádat asistentu Taskmasterovu, je adjutant.
Pobočník.

To je přímo loženej klíč, ne?

„Teda, ne že bych ke svý práci potřeboval úplný ticho,“ pomyslel si Bodoni, „ale dneska je tu fakt těch lidí moc. Mikuláš se Sacharózou, noví reportéři, Patricij se sekretářem, a mluví a mluví…“
Přesto se snažil sázet písmenka, jak nejlépe a nejrychleji uměl, a z větší části ignoroval rozhovor o technické stránce výroby novin, či co to tam Mikuláš s Vetinarim řešili.
„Pardón, ale ve slově ,zapomnětlivý‘ po ,m‘ následuje ,n‘...“
Bodoni zvedl hlavu, najednou něco zasvištělo a než se stačil leknout, přistál mu kousek před obličejem kovový konec Patricijovy hůlky. Bodoni popadl roztahovák. Tak tenhle trapas hned tak nerozdýchá.

Kapitán Karotka provázel nováčka Pseudopolským dvorem, vysvětloval všechno, co mladého muže zajímalo. Karotka byl překvapený, mladík projevoval nefalšovaný zájem, a i když byl v Ankh-Morporku nový, kosmopolitní prostředí Hlídky mu nevadilo (Reginald Půlbotka ho vyděsil jen mírně).

Zrovna se vraceli okolo venkovní tělocvičny, kde si Navážka s Modrojílem protahovali svaly, a Pleskot s Cvočkem Cvrkalem o něčem zaujatě diskutovali. Karotka se zasněně rozhlédl.

"My jsme tady v podstatě jedna velká rodina. Všichni jsme Hlídka a staráme se o město. Trpaslíci, trolové, skřítci, golemové, vlkodlaci, upíři..." zmlkl, když si všiml, že se nováček dívá na Nobyho, žmoulajícího nedopalek cigarety.

"A... lidi*."

Havelock Vetinari seděl ve své pracovně. Den začal jako obvykle čtením Komety a dalších novin, později mu Važuzel donesl vyhrazené zprávy* z Ankh-Morporku a blízkého okolí. Momentálně četl o postupu tvorby palácových květinových hodin (vzorná spolupráce nově založeného cechu hodinářů s cechem zahradníků).

Vetinari se pohodlně opřel. Hodináři. Noví občané z Quirmu. Když se jim poskytl prostor k tomu, co je jim vlastní, mohli se nerušeně rozvíjet a obohacovat celé město.

Pohled mu utkvěl na žádosti o založení cechu matematiků (z Al-Ybi), a vzápětí na hromádky zamítavých (a výhružných) reakcí z cechů obchodníků a právníků.

Někdy to ovšem bývá složitější.

Teprve kolem poledne, když už mu nesnesitelně kručelo v žaludku, došel arcikancléř Vzoromil Výsměšek k tomu, že je v pokoji nějak podezřele tma.
Rozhrnul záclony, ale místo tradičního výhledu na město ho přivítala jen cihlová zeď.
Vykoukl na chodbu. Ostatní mágové už zmateně přecházeli kolem a v šeru do sebe vráželi.
Neměl pro to žádný důkaz, ale byl si jistý, že za to nějak může někdo z těch zajíců okolo HEXe.

“Netuším, co se mohlo pokazit,” zaúpěl Rozšafín Ctibum: “já jsem mu jen řekl, ať přeinstaluje operační systém!”
HEX zabzučel. Ze stěny nad ním s tichým plop zmizelo další okno.

„Pryč s tyranem!“
„Svobodu Ankh-Morporku!“
„Vari vari, Vetinari!“
Tlupa vzbouřenců vybavená improvizovanými zbraněmi zaplnila letní salónek. Patricij jim s mírným zájmem naslouchal, zatímco uvažoval, jak jim mohly nebýt podezřelé cedule s výrazným nápisem TUDY, které je vedly Palácem. Nejsou to žádní myslitelé, tvrdil Elánius. Inu, opravdu nebyli.
„Teď provedeme defekaci,“ oznámil mu vůdce bandy.
Vetinari pozdvihl obočí. „Vskutku?“
„Defestraci!“ navrhoval jiný.
„Zkrátka vás vyhodíme z vokna,“ zařval vůdce.
Vetinari zamyšleně vyhlédl do zahrady. „Neobtěžujte se, prosím. Půjdu sám.“
Vyšel otevřeným quirmským oknem mezi omamně vonící narcisy, právě když z druhé strany vtrhla do místnosti Hlídka v čele s kapitánem Karotkou.

Občas se váhy vesmíru vychýlí až do maxima a pak nastává zmar, bída a konec světa.
Jako dnes. Půlka ansámblu onemocněla, rozbil se stroj na vítr, kulisák přišel s tím, že mezi démony a bohy řádí červotoč a Knihovník, sedící v první řadě, si kromě buráků přinesl i rajčata a vejce.
Rezisér skučel v zákulisí a do jediného záskoku, který se podařilo sehnat, lili hektolitry kafe, aby aspoň trochu vystřízlivěla.
"Jedeme!"
Opona se rozhrnula, herci pronesli repliky a nastala pauza.
Záskok upřela pohled do budky.
"Zemřete!"
"Já? Hovnajs!"
"Máte říct, zemřete, milostivá paní!"
"Jo ták! Zemřete milostivá!"
...
Nápověda se rozplakala.

Lord Vetinari upřeně zíral na předmět na svém stole.
„Co jste mi to sem přesně položil, Elánie?“
„To jsme našli v písku za městem, je to nový vynález, pane, gumička do vlasů, takhle se to natáhne – och promiňte, to bylo nedopatření…“
Vetinari si sundal gumičku z ramene. „A to je jediné, co jste našli z lady Hubrové?“
„Ano pane.“
„To je zvláštní,“ prohrábl Vetinari papíry na stole. „Tady mám hlášení, že se v poušti potuluje žena s vlajícími vlasy a zrakem upřeným k zemi, jakoby něco hledala – nemyslíte, že by to mohlo souviset?“
Elánius ztuhnul, pak popadl gumičku a odklusal.

Vetinari s lítostivým výrazem* pozoroval pomláceného vyslance z Lancre.

"To mě mrzí, že jste měl cestou potíže. Co se stalo, smím-li se zeptat?"

Než mohl muž odpovědět, Elánius se ujal slova. "Pana Vozemboucha hlídka zkontrolovala při příjezdu do města. Hned se hrnul obsah vozu ukázat, ale bohužel se u toho nějak zamotal, a v další chvíli už naletěl přímo na pěst seržanta Navážky. Nepříjemná nehoda."

"Ach tak. A určitě mi potvrdíte, že ty zvěsti o pašování podvratné monarchistické literatury jsou pouhé výmysly."

Pan Vozembouch strnule přikývl. Patricij se usmál.

"Jsem rád, že si rozumíme. Nechtěli bychom s Lancre žádné spory."

„Pan Setapouch byl prý u vás na hradě, Magráto,“ řekla Stařenka Oggová.
„Víte, on je tu nový, přišel z Pseudopolisu a dostal od Verence to pole po starém panu Tlamolepovi. Zkoušejí tam spolu agronomii –“
„V agónii brzy bude,“ poznamenala Bábi Zlopočasná.*
„Ale teď přišel s tím, že mu někdo narušuje jeho agrochemický výzkum a že má ohromné finanční ztráty.“
„Ona Bábi má zase ztráty na včelách, protože ten padouch tam rozprašuje nějaké sekty a cidry. Takže by místo podávání stížností na čarodějky měl radši vzít nohy na ramena.“

*poznámka autora: Bábiny jazykové znalosti se od poslední návštěvy Ankh-Morporku značně rozšířily.