Zastavil se čas

Jirkova máma o dětství moc často nemluvila, jako by celou jednu část svého života nechala na Prašině a zavřela někam do skříně. Chvíle, když Jirkovi něco vyprávěla, byly vzácné, alespoň dokud byl Jirka malý. Ale stejně mu v paměti utkvěly svíčky a gramofon na kličku. Často si říkal, jak to muselo být krásné.
Když vyrostl a začal spolu s mámou navštěvovat dědu, pochopil, že existuje důvod, proč máma o vzpomínky na dětství moc nestojí. Byly totiž stále přesně tam, kde je nechala. To, co ona, prožívaly prašinské děti už nejméně sto let, a nic se na tom nemělo měnit. Nikdy.