Byla potemnělý ostrůvek v oceánu světel, odchylka v přehledném vzoru na tkanině města, cizí těm, kteří bydleli za její hranicí, a zvláštně blízká něčemu v jejich zděděných vzpomínkách.
Když jste se na Prašinu v noci dívali, nutilo vás to myslet na polozapomenuté příběhy starých knih. Jako by na vás z hlubin Prašiny volaly tiché, neslyšné hlasy otázek, které vzbuzovala; hlasy lákající i odrazující zároveň, uklidňující i znepokojivé tím, že na jejich otázky nebyla odpověď.
Malinkému Jirkovi rozsvěcela večer noční lampičku, aby se mu lépe spalo; sama si někdy (podivně provinile) užívala tmu. Opustila Prašinu – ale Prašina nikdy úplně neopustila ji.