DMD č. 3. pro 3. 4. 2022. Téma: To za mých mladých let

Za okny se sype sníh. V kamnech praskají polena. Voní uzené, klobásy a zelí. Víno teče proudem. Okolo stolu sedí tři ďasi a nahá dívka a mastí taroky.
"Ksakru! Na koho si budem stýskat, až přijdem i o boty? Rusalko?"
"Budiž, jsem dítě močálu a moře."
"Spíš dítě štěstěny. Nepřejdeme na kostky? To je hra našeho mládí!"
"To nechceš, dvě kostky a deska jsou první hra, kterou si pamatuju."
"Znáš passedix?"
"I azzahr."
"Smekám."

"Poslyš, Rusalko, nezůstaneš do slunovratu? Máme víno od moře, budeš jako doma."
"To bys musel mít pivo z ječmene i pšenice."
"Zírám. A dohodnuto. Vybereme pivovar."

Jednou jsem natáhla ruku k otevřené knize,
mezi řádky se vynořily čísi neviditelné prsty
a pevně ji stiskly, snad na pozdrav,
snad aby mě vyzvaly k tanci
v rytmu naivních, sladkobolných veršů.

Svět se houpal na vlnách cizích slov,
rozkvétal encyklopedickými pojmy na sněhobílých loukách,
nad nimiž šustili motýli papírovými křídly.
Lesní stromy voněly po drahocenných úlovcích z nejvyšších polic antikvariátu
a v inkoustových oceánech číhaly příšery
pokryté třpytivými šupinami ukrývajícími tajuplné poselství o podstatě světa.

Za jediné odpoledne
bylo možné překonat vzdálenost několika světelných let
a přeci
zůstat ležet.

To bylo kdysi.
Teď už se na knihy jenom práší.

"Oh yeah, and remember this one?" Kerry grabbed Johnny by the shoulder, pointing to the poster on the far wall. "Epic, man. That was like,our third gig?"

"Fourth." The voice startled Kerry every time. Funny how that worked; he had no problem seeing Johnny in the body of this burly woman with the purple undercut, but the voice...!

"Fourth! Fuck, that was a long time ago."

"Longer for you than me."

"We were so young, choom."

Johnny looked at him askew, arms crossed under his breasts. Fucking breasts. "A lot of things were different."

Kerry swallowed. "Yeah man. Yeah."

"Já těm mladejm už vůbec nerozumim. Včera sem do hospody přišel chlapec, měl kalhoty na velkou vodu, modrý vlasy a náušnici v nose. Tak se ptám, co si dá a von, že sojový laté. Šel jsem se poradit s Máňou do kuchyně, cože to je, no měli jsme akorát nějaký mandlový mlíko bůhví odkud, tak mu povídám, že teda jenom jako ty mandle a on se na mně tak podíval, skoro slzy ve vočích a povídá: "Chtěl jsem podpořit vaše flou a trošku apgrejdovat místní byznys, ale nejde to." a šel. To by se dřív nestalo, to pil každej pivo."

“Tak děti, rovnou do školy, nikde se nezdržujte a hlavně se s nikým nebavte. Víte že tu obchází nějaký ten zombie virus.”
“Ano maminko,” odkývaly děti.
“A dejte si pozor ať vás nechytnou komanda Farmářské Korporace. Rozemleli by vás na hnojivo.”
“Ano maminko”
“Pcha, ta dnešní mládež! To za mých mladých let…," ozval se z vedlejší místnosti stařešina rodu. “Zombie viru jsme tehdy ještě říkali corona, než to zmutovalo. A farmáři kradli akorát tak rusákům tanky.”
“Kušuj dědo! Takhle kazit dětem hlavu pohádkami. A pozor na masožravý kopretiny…” vyprovázela děti ze dveří bunkru.
“Jó, taky pamatuju, ty přišly na podzim…”

„… Philippe svým Citroënem zboural latrínu,“ zněla poslední zpráva v relaci. Pak vysílačka ztichla.
Zatímco Michelle v šifrovací knize hledala její význam, René s manželčinou pomocí vrátil postel své tchyně do původní polohy a zamaskoval všechny součásti přístroje.
„Já už to nevydržím,“ začala bědovat madam Fanny. „To je pořád samé šťouchání, pískání, praskání, ty zpropadené blikající koule a teď ještě ten záchod…“
„Ale maminko,“ snažila se ji uklidnit Edith, „Michelle a britští letci tu vysílačku nutně potřebují.“
„Pche, vysílačka!“ odfrkla si stařenka. „To za mých mladých let nebylo. Tenkrát-“
„No jo,“ zamručel René. „Vám tenkrát při dobytí Bastily stačili poštovní holubi.“

“Kdy jste s tím drabblováním vlastně začala?”
“Dostatečně dávno, abych mohla říct, že to bylo za mého mládí,” odpověděla a jemně si masírovala spánky.
“Oh, ne, rozhovor o věku!” Rozesmál se. “Hrozná past.” Najednou se zarazil. “Bolí vás hlava?”
“Já…”
Náhle se jí zahoupal žaludek a jen tak tak se stihla otočit nad kuchyňský odpadkový koš.
Místo očekávané rozmrzelosti ze strany svého souseda zaslechla jen útrpné povzdechnutí.
Pevně ji chytil pod paží a do ruky jí dal igelitový pytlík.
“Jdeme. Pomalu, opatrně,” instruoval.
“Kam jdeme?”
“Kam asi, do nemocnice.”
“Ale to…” protestovala slabě.
“Ano, obávám se, že dnešní téma nestihnete.”

Týden ve vlaku a svět se obrátil vnitřkem ven. V tomhle rubovém světě je slušnost vysmívaná, neslušnost žádoucí a směšné normální; ženské nosí krátké vlasy jako chlapi a bohatí se oblékají jako chudáci.

Je tu k vidění mnoho divů a zvláštních hraček, ale lidé nevypadají, že by díky nim byli šťastnější. Třeba ty samohybné vehikly doma nejezdily, nejspíš proto, že tam nebylo kam spěchat. Taky hodiny doma neměli, ale ani je nepotřebovali, do kostela je svolal zvon a jinam došli, kdy bylo potřeba. Tady se zdá, že všem řídí život ten malý stroječek.

Blažený čas Verunina dětství zůstal v Karpatech.

„In the good ol' days, Blackbeard was God. Bloodthirsty, ruthless, he would slice your throat for looking at him. It was beautiful!“

Izzy Hands was in her place for two hours and Jackie was ready to tear his nose off with her own hand. But judging from him waxing lyrical about his captain beating people up, the bastard would probably enjoy it.

„Of course, I was younger. And he was too. But this man, he gets better with age. More evil, more unhinged. I can't let that fancy boy Bonnet take him away from me!“

„What did you just...?“

„Nothing!“

Jarní slunce hřálo a jízda na koni příjemně uspávala.

Geralt věděl, že si klimbání může dovolit. Nebylo to jako za starých časů, v prvních dnech, kdy jako mladý nezkušený zaklínač putoval, neustále ve střehu, očekávaje útok vije nebo jiné příšery, připraven kdykoliv tasit svůj meč.

Teď už věděl, že příšera může mít i jinou tvář, než ústa plná velkých ostrých špičáku, zahnutých drápů nebo obrovských klepet. Tu horší tvář, která se nemusí rovnou ukázat. Tu která je skryta za milým úsměvem, přívětivým slovem, parádním šatem. Tu kterou odhalí okolnosti, první nebezpečí, pytlík zlaťáků, drahý hřejivý kožich. Tvář člověka, největší příšery.

Nová paní Gibsonová měla štiplavou náladu, ale skrze deštěm zamžená okna nenacházela aktuální důvod ke komentáři. Jako obvykle se uchýlila k planému přežvykování starých témat.
Jako obvykle by pan Gibson byl i skrze bouři u pacienta raději, než s novinami doma u krbu.
"Takhle sama na koni. To by si dívka za mých mladých let nedovolila. Sama si opatřuje knihy, kupuje dopisní papír. To za mých časů..."
"Má drahá," zavrčel lékař pobodnut opětovnou zbytečnou kritikou milované dcery, "vaše mladá léta se konala přibližně ve stejné době, jako ta má."
Návštěva v koutě vyprskla do svého háčkování.
"Pamatuji si to jinak."

"No a co se stalo pak, dědečku?" hlesla dívenka zbožně klečící na zemi před lenoškou.
Zahleděl jsem se do jejích modrých očí. A skoro jsem se v nich utopil.
Už si ani nedokážu vzpomenout na dobu, když jsem byl takhle mladý. Jak bych se do těch časů vrátil rád. Jedinými starostmi byla by mi odřená kolena.
"Haló? Dědečku?" žadonil hlásek znovu.
Ten hlásek mě jako magnet přitáhl z dětství znovu do přítomnosti.
Usmála se: "Tak kdepak jsi byl, dědo, tentokrát?"
Rozchechtali jsme se.
Je hezké mít chápajícího parťáka na toulkách minulostí.
"To bylo jednou..." začal jsem vyprávět a ona poslouchala.

Nečarovat nebylo lehké. Karel nejprve mlčel, pak se vysmíval. Nakonec mě začal hlídat.
Když onemocněl, podstrkovala jsem mu lektvary, šeptala zaklínadla, když usínal. Následky jsem tajila – jako kdysi. Lstivá čarodějka obelhávající rytíře. Pravda, která nakonec vítězí...
Našla jsem ho až za dva dny. Ležel pod břízami, krev se vsákla do mechu. Nenechám tě se zničit, napsal. Poslední nezištná, rytířská oběť, jako když nám bylo dvacet.
Jeho hrob jsem vykopala bez kouzel.
Vydržela jsem ještě měsíc.
Pak jsem se opila pálenkou a lusknutím prstů rozžala všechny svíce. „Neměl jsi mě opouštět,“ vyčetla jsem prázdné světnici a zdřevěnělým malíčkem zaklepala do poháru.

Za mých mladých let létala
každý den letadla
a já z věžáku pozorovala jejich světla
za mých mladých let nejlepší reklamní plochou
byly dveře metra
za mých mladých let jezdila po ulicích auta
tenkrát se hlasitě fandilo
Slávie, Sparta
ještě před několika málo lety
lidé bloudili ulicemi
a hlasitě se smáli
po nocích kapely na podiích hráli
za mých mladých let
řvalo se na fesťácích hovno a Karel
když já byla mladá
každý se u vody válel
vyvaloval svoje nářadí a vnady
každý se vším věděl si rady
tehdy bylo žití jako voda
když ještě v telce běžela Česká soda

„A já jí říkám, nelítej tolik, někde se přerazíš, a co potom?“
„Moje vnučka je zrovna taková, představte si, že chodí ven z osady!“
„Ven?! Její rodiče ji pustí?“
„Prý na tom nic není. Pošetilci.“
„Já si ani nepamatuju, kdy jsem byla naposledy pryč z domu.“
„Však co venku, povídat si můžeme docela dobře tady. Jídlo nám přinesou. vlnu taky.“
„Ti dnešní mladí si myslí, že když vidí, můžou si vyskakovat. Ale kdyby na ně vyskočil trifid, to by mrkali!“
„Prý je už docela vyhubili.“
„To, že je nikdo neviděl, neznamená, že jsou pryč. O tom snad my něco víme.“