Klikyháky

Hltavě do sebe házel už druhou misku prosné kaše, kterou mu cizinec koupil. Na hostinské lavici klečel, bylo mu sice už skoro dvanáct, ale moc nejedl a moc nerostl. Očima skoro stejně hladovýma jako ústa hleděl na kousek vydělané kůže, na niž jeho společník črtal ohořelým dřívkem. “Půjdeme kolem kolem velké řeky,” na kůži se objevila klikatá čára, “až do Carnunta.” Přibylo pár klikyháků. “Tam odprodáme část jantaru a budeme pokračovat přes velké hory.” Na kůži vyrostlo pár kopečků.
“Co je to?” ukázal na klikyháky.
“Jméno města Carnuntum.”
“Vy umíte psát?”
Usmál se na něj. “Všichni Židé umějí psát, chlapče.”