DMD Bonus č. 3 pro 9. 4. 2023.

It was a battle. It was a dance. It was a performance. With a gymnast's grace, she flipped backwards in a flick, narrowly dodging the whirlwind of blades that was her opponent. She pounced forward in a counterattack, which he blocked. She recovered just in time to somersault up and over her foe's sliding tackle. At the apex, she grabbed him, flipping the massive body. Electricity arced as the giant robot slammed into the cage around the arena.
She allowed herself a moment to savour the victory, the cheers of the crowd.
She disconnected the interface.
Back to the wheelchair.

"Včera jsem byl na koncertu Ortelu," hlásil Vincenc spokojeně.
Klaudie se zatvářila pohoršeně. "To jsou přece náckové! To ti nevadí je podporovat?"
Vincenc se zašklebil. "No, já bych neřekl, že jsem je tak úplně podporoval. Jsem nejdřív zařval Antifa, ale to po mně jen blbě čuměli. Tak jsem zkusil "Radek Banga na hrad," to mi konečně jeden zkusil dát do držky, a potom se na mě vrhli úplně všichni včetně kapely."
"A jak to dopadlo?" ptal se Felix zaujatě.
"Nahovno, koncert museli zrušit, ale dobrá třičtvrtina zdrhla, než jsem se k nim propracoval. Dneska už ty náglové taky nic nevydržej."

To si tak kdysi nějaký bohatý holandský měšťan poručil: "Namaluj mi svět!" A starý mistr vzal štětec a pustil se do díla.

Namaloval zelený polder mezi kanály, ve kterých se odráží vysoké nebe, a na tom polderu namaloval husy, desítky hnědých husí, pak namaloval statek z červených cihel s vysokým komínem a střechou z rákosových došků a u toho statku koníka a pasoucí se ovce s jehňaty a v dálce přimaloval větrný mlýn nebo radši dva, protože bez mlýnů by to nebylo Nizozemí.

A nebudete mi to věřit, ale Holandsko dodnes vypadá stejně, jako ten svět z obrazů starých mistrů.

„To bylo před 3000 tisící lety. Také jsem tam byl," řekl Elrond a sám pro sebe překvapeně konstatoval, že už se mu při vzpomínce na tu dobu nehrnou do očí slzy.
Při tom zjištění mu oči přece jen zvlhly. Vrátil se ve vzpomínkách na úplný začátek a přehrával si je postupně v hlavě. Toho, komu patřily, nepoznával. Najednou na něj padla tíha dlouhého života, kterou je poctil Eru Ilúvatar, a zachtělo se mu odjet na západ.
„Mistře Elronde, děje se něco?" zašeptal Erestor sedící po jeho pravici.
Elrond jen zavrtěl hlavou a zamáčkl slzy, než se stihly rozutéct po tváři.

„Vítku, víš, co je nového?“ zastavil chlapce čeledín Matěj.
„Máří tě zas hubovala, že moc jíš,“ rozesmál se Vítek.
„Kdepak,“ ušklíbl se čeledín, „to ví každý v kraji. Ale máme návštěvu. Vzácnou,“ tajuplně šeptá.
„Kdo by to mohl být, teď, když se chystáme odjet na sněm?“ přemýšlí nahlas Vítek.
„Však uvidíš… budeš mít radost,“ dodává Matěj.
Vítek pospíchá do hradní kuchyně. Tam se ví všechno.
Otvírá dveře a slyší bujarý smích… Ne, to není možné. To se směje i Máří. Nahlas!
Vítek zavýskne. „Bratře Bartoši, vítej. Ty umíš tak poutavě vyprávět, člověk vidí svět, jako by se díval na obraz.“

"To jsem ještě neviděl," brumlal si pro sebe profesor. Pak se na ně ještě jednou podíval, na řádku nápadníků mojí ženy.
"Tak co? Jsou očarovaní?" Modlil jsem se, aby to tak bylo.
"Oni?" zaskřípal profesorův hlas. "Hehe. Oni jsou očarovaní. Jenže ne kouzlem! Jsou zamilovaní, pane."
"Do mé ženy?"
"Vaše paní je sesílačka, že?"
"Jak to víte?"
"Hehe, jen hádám. Je to jediné možné vysvětlení."
"Nerozumím," lhal jsem, i když mi to začalo pomalu docházet.
"Asi chtěla seslat Umučenou mučenku, ale překoukla se o formuli vedle." Profesůrek se hihňal.
"A seslala..." ztratil jsem slova, jak mi to docvaklo. "Očuměnou čučenku!"

Hltavě do sebe házel už druhou misku prosné kaše, kterou mu cizinec koupil. Na hostinské lavici klečel, bylo mu sice už skoro dvanáct, ale moc nejedl a moc nerostl. Očima skoro stejně hladovýma jako ústa hleděl na kousek vydělané kůže, na niž jeho společník črtal ohořelým dřívkem. “Půjdeme kolem kolem velké řeky,” na kůži se objevila klikatá čára, “až do Carnunta.” Přibylo pár klikyháků. “Tam odprodáme část jantaru a budeme pokračovat přes velké hory.” Na kůži vyrostlo pár kopečků.
“Co je to?” ukázal na klikyháky.
“Jméno města Carnuntum.”
“Vy umíte psát?”
Usmál se na něj. “Všichni Židé umějí psát, chlapče.”

Útočník i obránce, ve válce s vlastní myslí i tělem, s hlasem, který do ochraptění křičí, že musím. Musím být lepší, komunikativnější, dostudovat školu, víc sportovat. Tma za okny, tma v duši. Nezvládám udržet pozornost, snažím se psát, ale všechna slova zní špatně, snažím se modlit, ale najednou nechápu… proč vůbec? V odpověď jen ohlušující ticho.
Trvá to měsíce, roky, než konečně pochopím.
Věcí, které opravdu spěchají, je málo. Věcí, které opravdu musím udělat, je ještě méně.
Je v pořádku odejít z míst, kde nechci být. Je v pořádku říct si o pomoc.
A vždycky, opravdu vždycky lze hledat naději.

Tohle se nepodobalo žádnému pirátskému nájezdu, který kdy zažil. Pod velením kapitána Bonneta se mohl klidně proplétat mezi bitevní vřavou, drnkat na mandolínu a ještě z boje vyšel inspirován k nové písni.

Teď držel místo mandolíny v ruce kord, který mu hodil na začátku bitvy někdo z Černovousovy posádky, a snažil se vzpomenout si, jak se asi takováhle zbraň používá.
Jim mu naštěstí kryl záda, jenomže nakonec se několika Španělům povedlo oddělit je od sebe.
Když mu jeden z nich vyrazil kord z ruky, Frenchie měl v hlavě zcela prázdno.

O vteřinu později nechápavě zíral na Španěla probodnutého Izzyho čepelí.

Ulisná zmije
vkradla se mezi ně
ona ji snad zabije!
když pochopil
začal se kát
když on ji má tak šíleně rád
nikdy předtím neměl štěstí
ta před ní
byla bez česti
začal o těch trenýrkách
jak ta před ní
ho nemilovala
jen mu ubližovala
jenže ji pár lidí milovalo
ještě mu řekla
že prej jí to za to stálo
úděsný žití
bylo to k zblití
pak byl dlouho sám
jenom zradu znal
pitím hojil rány
zanevřel na všechny své plány
pak jednoho rána
uviděl ptáčka letět
rozhodl se
že bude cestovat
po světě
v tom létě
potkal jsem tě

Vyrůstal na Lothalu bez znalostí historie. O Klonových válkách mezi Separitsty a Republikou nevěděl nic. Ezra Bridger znal jen Impérium, nezažil opravdovou svobodu bez útlaku. Narodil se roky po pádu Jediů.
„Chci ti něco ukázat, Ezro. Zavři oči.“
Udělal, co Kanan chtěl.
„Soustřeď se na Sílu… a uvidíš.“

Viděl, ano. Viděl chlapce mladšího, než byl on sám, a jeho mistryni. Zahlédl střípky z padawanova výcviku v chrámu Jediů. Scény se míhaly rychle a pak… uslyšel hlas.
„Uteč! Uteč, Calebe!“
Ezra otevřel oči.
„Co to…? Čí vzpomínky…?“
„… to jsou?“ Kananův hlas zněl vzdáleně. „Moje… ukázal jsem ti minulost, Klonové války, Ezro.“

It's dark. Something is touching your leg. Something is hurting your arm.
It's dark. A familiar but strange voice is whispering. But the only thing you can hear is the ringing in your ears. You are shaking. You are trying to fight back.
It's dark. You close your eyes, wanting to disappear.

They woke up drenched in sweat. They were breathing heavily, trying to ground themselves. The clock was eerily counting seconds as they were recounting the horrors they just went through. It felt real. But they knew these weren't their memories. Tick, tock, tick, tock, tick- or were they?

„Svorku!“ Profesor Grübner dostal nástroj do ruky, sotva to dořekl. „Tohle mám na slečně Krásové rád,“ pousmál se na asistujícího Pavla Kiliána. „Kouká lékařům pod ruce a přesně odhadne další postup. Lepší operační sestru tady nenajdete.“
„Škoda, že slečna Krásová nedokončila medicínu,“ kývl mladý doktor a skoro ji při tom propaloval pohledem. „Byla by z ní vynikající lékařka.“
Toninka dělala, že nevidí a neslyší. Raději připravila šití. Operace bude za chvíli u konce.
„Třeba se po válce vrátíte,“ obrátil se na ni laskavě profesor.
„Myslím, že ne.“ Malovala si pro sebe jinou budoucnost, jiný svět než nemocnici. Jednou, po válce…

Newton líně ležel v posteli Jasmínového loubí a vzpomínal jak před pár dny slíbil před Bohem i rodinami, že bude Anatému ctít a milovat po zbytek svého života.
Z rozjímání ho vytrhly hlasy pod oknem. Hlasy si nejspíš neuvědomovaly, že v létě bývá okno otevřené, jinak by mluvily tišeji.
„Zaklepu já, jsem vůdce této bandy,“ pronesl důležitě Adam.
„Ne, zaklepu já, protože jsem nejchytřejší,“ kontroval mu Wensleydale.
„To možná si, ale já jsem nejhbitější a zaklepu dřív,“ ozval se Brian.
„A co když zaklepu já?“ zeptala se posměšně Pepřenka.
„Ale ty jsi holka!“
„A vy se chováte jako zamilovaní oslové.“

Keď Marán dopovedala legendu o duchovej moci, Filip stále nechápal. Skúšal myslieť ako Imaí, ale moc mu to nešlo. Jakože duch nasadol do vlaku a vystúpil na konečnej zastávke? Jaký má duch súvis s tým, že sú tí dvaja chlapi v nemocnici? Posadol ich?
Taká mentálna gymnastika pred večerou... Skúsi to tadšej po starom. Prakticky.
"Marán, jak vieš, že sa duch oslobodil? Nemohol ten vlak proste len..ja neviem.. zničiť alebo tak?"
Marán si vzdychla a začala mu vysvetľovat ako malému.
"Duch má moc zmeniť svet."
"A to znamená...?"
Marán odrhnula trs trávy vedľa nich. Pod ním boli železničné pražce.