Jantarová stezka

Babička zemřela měsíc poté, co se narodil. Matka matky, věštkyně a léčitelka vesnice, často mu o ní vyprávěla. Drzý obletovaný mladík, který jednou bude jeho otcem, se k ní plížil v předvečer slunovratu. Spalovala ho láska k dívce, která se na něj ani nepodívala. Odmítl říct její jméno, jen zajíkavě popisoval její laskavost, něžné dlaně a hluboké oči. Léčitelka ho poslala do noci sbírat sedmero bylin, které má nosit na svém srdci.
Když vycházela jitřenka, potkal dívku uprostřed luk s kyticí bylin v ruce. Stařena vyslala vstříc kouzlu svou plachou dceru, která odmítala věřit, že má u zlatovlasého lovce šanci.

Po vlastním otci mu zbývá jen hrstka vzpomínek. Ztratil jej, když mu bylo pět. Zlaté vlasy a rozesmátá ústa, co se vzdalují a přibližují, když ho vyhazuje a bezpečně chytá do náruče. Vyděšené modré oči, když ho vynáší z hořícího stavení zapáleného šípy Vandalů. Pohublé ruce, kterými mu podává poslední sousto chleba na úprku. Do hradiště dorazil už jen s matkou.
Upře oči na černé kadeře kupce, který před ním pevnými kroky prošlapává zasněženou cestu. Jeho otci se nepodobá ani v nejmenším. Kupec náhle otočí hlavu a usměje se na něj. Chlapcovo nitro zalévá bezpečné teplo. Šťastně se usměje zpět.

Když z Carnunta odjíždějí, vzduchem pluje křik havranů a první sníh. Kupec nakládá chlapcův vak na hřbet osla a nahmatá v něm měšec. Zarazí se jen na okamžik.
“Vidím, že už sis oddělil mzdu za dosavadní práci,” řekne klidným hlasem. “Můžeš si ji vzít, kdykoli si budeš přát odejít.“
Chlapec má tvář bez výrazu, ale klouby na rukou úplně bílé. “Mám odejít?”
“Můžeš kdykoliv odejít a můžeš se kdykoliv vrátit.”
“Proč?”
“Protože osamělý havran je vděčný, když k němu Hospodin přivede druhého, ale nemůže ho u sebe držet drápy.”
Chlapec vyjme z vaku měšec a vloží ho kupci do dlaně.

Před dvěma lety mu vstoupil do knihy života oheň a sežehl polovinu listů. Když se vrátil po měsících ze severu, půlka jeho města byla obrácena v popel a jeho milovaní s ní. Jeho žena. Jeho syn, týden před Bar micva. Myslel, že svůj žal nepřežije.
Stovky mil od domova, v zájezdním hostinci si teď omotává paže tefilim, modlitebními řemínky, uklání se k východu, odříkává kadiš. Chlapci vysvětlil, že se modlí za své mrtvé a žehná svému Bohu.
Cítí, že chlapec z lůžka pozorně sleduje každý pohyb, každé slovo v neznámé řeči. Nečekaná kapitola jeho života ho plní úzkostí a nadějí.

Znovu a znovu zapichuje tyč do hladiny, upírá oči do mlhy podzimního rána. Za ta desetiletí zná každý kámen na dně, každý písčitý propad, přesto je obezřetný jako pokaždé, když nedohlédne na protější břeh. Na rozlehlém prámu veze jen tři. Muže, chlapce a jejich osla. Platili mincí, kterou příliš často nevídá. Tiše spolu hovoří, chlapec si zapíná plášť. Bleskne mu hlavou, zda jsou spříznění; nejsou si vůbec podobní, ale pohled v mužových očích je laskavý. Vzpomene na svého Dorika, který před rokem odplul na vorech “poznat svět, táto” a zabolí ho u srdce. Snad mu ho řeka zase vrátí zpět.

Od sedmi let se může spoléhat jen sám na sebe. Mnohokrát zklamán, má zavřené srdce. Za úsměvem hledá úskok, za vlídným slovem zradu, za laskavostí skrytou ránu. S kupcem už putuje druhý měsíc a část jeho duše stále nevěří, že nebude opuštěn. A tak se snaží si jeho laskavost odpracovat, makat, nestěžovat si. Ale ví, že to není dost. Občas zatouží, aby už to přišlo. Aby na něj zařval, uhodil ho a odkopl tam, kde žil tak dlouho. Kde už to zná.
Vezme měšec mincí a nechá je navrchu svého vaku. Aby je kupec snadno našel. Aby už nemusel čekat.

“Kde to jsme?” zaskřehotá chlapec okoralými rty, když konečně najde hlas.
“V Carnuntu,” odpoví muž vedle jeho lůžka. Pod očima má černé stíny, ale usmívá se. “Horečka tě držela čtyři dny. Napij se.” Podepře mu hlavu. Tekutina v hliněném hrnku má nepovědomou vůni.
“Co je to?” Má strašlivou žízeň, ale jeho zvědavost je ještě větší.
“Marveh. Salvia. Roste u nás doma. Pomohla tě vyléčit.”
Chlapci ta slova nic nepřipomínají. “Když jsem měl horečku naposledy, ležel jsem za kovárnou a nedokázal vstát. Pil jsem z louže.”
“To už se nestane,” řekne muž sevřeným hlasem.
A chlapec tomu začíná věřit. Dychtivě pije.

V mlze podzimního rána se zdá hladina nekonečná. Tichem zní jen šplouchání převozní tyče. Na prámu jsou čtyři: osel s jantarem, on, chlapec a převozník.
“Zapni si plášť,” vyzve chlapce vedle sebe, a on k němu obrátí hlavu. Oči má rozšířené. “Míříme do podsvětí?” Nechvěje se zimou, ale hrůzou.
Chvíli na něj překvapeně hledí, pak rozhodně zavrtí hlavou. “Ne, jen na druhý břeh. Už to není daleko.”
“Nikdy jsem neviděl tolik vody,” hlesne chlapec. “Takhle si představuju Cernunnovu cestu.”
“Kdo ví? I Řekové věří, že podsvětím teče řeka.”
“Ale tohle není ona,” ujišťuje se chlapec.
“Tohle je Dunaj,” usměje se.