Vlaštovka nese jaro neskrývání

Liduprázdný Střelečák, chlad od Vltavy, mlčím, mlčíš, strach, očekávání.
Člověk, kterému věřím snad nejvíc na světě, nemělo by to být vůbec těžké, ale přesto…
Na jedné straně zoufalá touha konečně vyslovit pravdu, na druhé paralyzující strach. Potřebuji, abys to slyšela, potřebuji někoho, kdo ví… ale pochopíš?
Mám mluvit, nebo radši mlčet? Skrývat se? Riskovat? Děsí mě obojí, není úniku, šach mat.

Nakonec se odhodlám. Brečím ti v objetí, já...!
Usmíváš se a nasloucháš, laskavá jako vždy, to je přece úplně v pořádku.
Všechno je stejné, ale přesto se něco změnilo. První vlaštovka, první krůček, na obzoru záblesk naděje. Snad jednou…