DMD č. 19. pro 19. 4. 2023. Téma: Šach mat

„Taky jsme zjistili, že zmizel Cymbalovův zápisník s poznámkami o chodu nemocnice. Některé z nich prý byly dost kompromitující. A ještě jedna věc. My to tenkrát nemohli vědět, ale vám to řeknu rovnou. Cymbalov pracoval na nějaké injekci, které měla pacientům po operaci pomáhat od bolesti. Už ji nedodělal. Ale za pár let, už po skončení vyšetřování, právě takovou injekci úspěšně aplikoval tenhle doktor Voženílek.

Kromě něj byla ještě v podezření instrumentářka Egidie. Několikrát ji viděli u primáře napůl zhroucenou a vůbec se chovala zvláštně. Jenže v nemocnici někdo otrávil dva doktory. Vy byste se v takové situaci chovala normálně?“
 

Když Cimrman zjistil, jak složité je naučit Liptákovské pravidla šachu, rozhodl se hru zjednodušit a nahradit většinu figur pěšci. Tuto upravenou variantu královské hry nazval dám-mat.

Již po několika sehraných partiích se ale ukázalo, že je značně obtížné dát mat figuře, která na šachovnici vůbec není. I název hry dám-mat byl pro prosté venkovany poněkud matoucí a Cimrman jej tedy upravil na dám-mu ve smyslu (nan)dám mu (to). Později, v zájmu setření odstranění třecích ploch mezi hráči, bylo nutné pozměnit název ještě jednou a pod tímto novým označením - dáma - se dochovala Cimrmanova varianta šachů v Liptákově až do dnešní doby.

Noby Nóblhóch se poškrábal za uchem. Potom s ošklivým úsměvem posunul střelcem.
“Pokud se nepletu, tohle je šach a mat.”
Natáhl se přes stůl pro hromádku mincí, zatímco knihovník nevěřícně zíral na šachovnici.
“Ook? Ook? Eek!” knihovník dal najevo svůj nesouhlas.
Noby se nedal: “Co tím myslíš, že podvádím? To je ale velmi nepěkné obvinění, navíc proti členovi hlídky…”
“EEEK!” vykřikl knihovník a lapl Nobyho ruku sápající se po vyhraných penězích. Z rukávu se vysypaly tři královny. V knihovníkových očích se zablesklo.
***
“Tak si to shrneme, desátníku,” kapitán Karotka Rudykopalson se zadíval do protokolu. “Potom vám ty figurky nacpal kam?

Jeho jméno znamenalo "Hospodin pevně ustanovil".
Bylo vroucným přáním jeho předků.
Tím jediným, co zbylo z odkazu víry jeho děda, když po jeho smrti na brány zaklepal Babylon.
Být vazalem bylo potupné, proto se jeho otec po třech letech vzbouřil.
A pak zemřel.
Zděděné zaslíbení nedokázalo převážit beznaději stejně zděděného boje proti přesile.
Na trůně se ještě ani neohřál, a musel kapitulovat.
Trestem mu bylo zajetí, ze kterého nedokázala vytrhnout ani plnost synů.
Příděly, které dostávali z královského stolu jen posilovaly odpadnutí od kultu i naděje na vysvobození.
Zůstane posledním králem z rodu Davidova, který usedl na trůn v Jeruzalémě.

Faraon naslouchá výkladu snů, které ho pronásledují už několik týdnů, a nestačí se divit.
„... Sedm hubených krav a sedm prázdných klasů značí sedm let neúrody.“
Šach.
Ne, bouří se v něm všechno, myšlenky víří jako písek a nedostává se dechu. To nemůže být pravda. Nemůže být. To není pravda. Je přece jeho božským právem rozhodovat o podobě reality.
A právě teď je realita příliš hlučná a plná lidí. Příliš intenzivní, to jak se do něj Josef vpíjí svýma upřímnýma očima. Ten otrok si dovoluje rozumět jeho strachu a litovat ho...
„Odveďte toho lháře zpět do vězení. A všichni vypadněte!“
Mat.

„Jsi připravený?“ jedno obočí vyjede nahoru v otázce.
„Rozhodně.“
„Bílé nebo černé?“
„Jako vždycky.“
„Konzervo.“
„Pěšec na F3.“
„Pěšec na E5.“
„Pěšec na G4.“
„Jsi si jistý?“
„Co je na tom špatně?“
„Jen to, že ti dalším tahem dám mat.“
„Aha. Beru zpět. Pěšec na E4.“
„Prosím tebe, co blbneš? Hrál jsi už vůbec někdy šachy?“
„No, kdysi se mě je přítel Légal pokoušel naučit, ale… no…“
„Dáma na H4, ať se už dostaneme k tomu alkoholu.“
„É, nó, tak třeba pěšec na G3.“
„Dáma na E4, šach-mat.“
„Co?“
„Víš co, anděli, že jsi to ty, tak platím první rundu.“

Jel jsem na neuvěřitelně vyčerpávající byrokratickou poradu na ústředí.
Vrátil jsem se pozdě... a přivítal mě řev.

Sauron se šťastně válel v obří sbírce prstenů.
Santer předstíral (doufám), že střílí na Otesánka. Ten se kácel k zemi, zatímco do sebe soukal moji židli. Ježibaba s kulatejma brejlema chroupala na židli perníček s nápisem Jeníček, a Voldemort krolem ní kroužil a dramaticky vlál pláštěm.
„Šach mat, Harry Pottere!“ hulákal vítězoslavně.

Pak si mě všimli. Ztuhli.
Dlouze jsem se na ně díval. Voldemort mi provinile podal svoji hůlku (jídelní).
„Žer slimáky, ústředí!“ zařval jsem za máchání hůlkou.
Víte co... Mám je rád.

Shizuko už vypadala docela zoufale. Keith přešlapoval mezi rackem a dveřma. Bylo slyšet, že se za dveřma schromažďuje větší množství lidí.
"Tak co, jak to vypadá?" ptal se Keith.
"No, ... Jedno slovo, ani slovo s číslem to není. Za chvíli mi doběhnou kombinace dvou slov." odpověděla Shisuko.
Keith nervózně sledoval dveře.
"Ha!" ozvala se Shizuko. Vytáhla z kapsy kartu a vrazila ji do konzole. "Šach mat!" prohlásila a zazubila se. Ještě něco naťukala do konzole, vytáhla kartu a odpojila konzoli ze serveru.
"A teď co?" otočil se na ni Keith.
"Teď je to na Fae. Zrovna jsem jí poslala zprávu."

Seděli jsme pod magnolií a květy šácholanu se houpaly ve větru. Černobílá šachovnice odrážela paprsky slunce do očí mého soupeře. Peří na jeho turbanu bylo klidné a důstojné stejně jako on. Jeho předkové byli mocní šáhanšáhové, králové písků.
Šáhl jsem po královi a táhnul jím o jedno pole vpřed.
Neopatrný tah.
Stáhnul královnu a sebral mi posledního jezdce. Moje vítězná jízda narazila. Koním vážně všechno, na co šáhnu.
Usmál se na mě a ukázal své bílé zuby. Kontrastovaly s mými černými myšlenkami, které se ze mě sypaly jako poklad země jeho předků.
Dopředu střelcem, ale to jsem přestřelil.
Šach mat!