Škoda rány, která padne vedle

Sto slov je zoufale málo, o to delší bude poznámka. Čerpáno z Makarenkovy knihy Pedagogická poéma.
Anton Semjonovič Makarenko dostal za úkol se postarat o bosáky, bezprizorné nezletilé, kteří v době revoluce a občanské války ztratili rodiče a příbuzné. Tím pádem se pohybují po ulicích, žebrají, kradou, prodávají se za peníze nebo jídlo. Na to, aby spadali do pravomoci Čeky (policie), jsou příliš mladí, ale nechat je na ulici nelze. Makarenko dostává úkol založit kolonii mladistvých provinilců a vychovat z bezprizorného (nového sovětského) člověka. Obdrží budovy bývalého dětského domova, trochu hospodářského inventáře, sežene dva tři vychovatele, kuchařky a přivezou mu první desítku chovanců. Ti si z něj nic nedělají, odmlouvají, nepracují, rozkrádají skromný majetek kolonie. Ta facka je důsledkem obyčejného lidského zoufalství, ale Zagornému (v knize se jmenuje jinak, nemám ji teď po ruce) se po ní rozsvítí. Uvědomí si, že by ho taky Makarenko mohl vrátit policii jako nepolepšitelného. Obdobně i ostatním dojde, že život v kolonii s minimálními sociálními jistotami bude asi bezpečnější než zcela nejistý život na ulici.
Makarenko začíná kolonii organizovat podle vojenských pravidel (oddíl, kombinovaný oddíl, denní rozkaz, velitelé, sovět velitelů...), což mu přináší mezi ostatními pedagogy přezdívku plukovník, ale dětem to stanoví rámce, ve kterých se mohou pohybovat. Hodně problémů si řeší kolonisté mezi sebou v rámci oddílu, sovět (rada) velitelů je respektován jako nejvyšší autorita (jeho pravomoci jsou stejné jako pravomoci Makarenka, který jediný má právo veta vůči sovětu, ale za celou knihu ho nevyužil). Ad kolonista: ten, kdo se aktivně stará o blaho kolonie, kdo se jen veze, je pouze chovanec. Tento titul si odhlasovali kolonisté sami.

Makarenko prostě nevychovával normální děti, a sám píše, že práce s mladým člověkem, který má hmotné zajištění a sociální jistoty, je daleko těžší a náročnější na vzájemné porozumění.