DMD č. 18 pro 18. 4. 2024. Téma: Respektující výchova

Přichází muž s orlím nosem a huňatým obočím. Za ním jako ocásek svalovec. V ruce má stále sešit s textem Mám vaše účetní knihy.

"Co to bylo, to tvé napadení?" Ukazuje Paolo na barmana.
"Výchova k respektu. Když ví, že tady jsi, nebude mě balamutit," usmívá se Ellie.
"Dej nám účetní knihy Stelly."
"Dej mi co budu chtít a můžeme se dohodnout."
"Měl jsem tě podříznout."
"Dobře jsi udělal, to už by tvé knihy byly na policii. Mně je po tobě hovno, chci vrátit bouchačku a najít svou kámošku."
"Kvér vrátím. O Stelle nic nevím, proč bych tě jinak mučil?"

Co se matka vrátila, Zagreus si v paláci připadal víc a víc nesvůj. Přestírá před ní otec vlídnou tvář, nebo takhle vypadá láska? Opatrně začal zkoušet hranice.

Uvolnil Achillea ze služby, aby navšívil Patrokla. Nic se nestalo.
Nechal Kerbera pobíhat po domě, a nedostalo se mu ani zdviženého obočí.
Zvolil novou výzdobu - extravagantní i na svůj vlastní vkus - a nejen, že neskončil v řece Styx, ale otec souhlasně pokýval hlavou.
Už schází jen poklepání po ramenou a "jsem na tebe hrdý". Zagreus se otřásl.

Když rozbil vázu a dostal přednášku o nevděku, která přerostla v hádku, vlastně se mu ulevilo.

“Dobrý den, tady Ostříž, teda vlastně Jaroslav Ostřízek, ze skautské základny. Mluvím s panem Janouškem?”
“U telefonu. Co se děje?”
“Rád bych si promluvil o vašem synovi. Poslední dobou má trošku problémy s chováním.”
“To není možné. Já jsem vystudovaný psycholog a při výchově používám nejmodernější metody.”
“To vám nikdo neupírá. Ale faktem je, že jeho chování se vymyká všem normám. Je hrubý k ostatním a dneska na schůzce vzal kamaráda po hlavě sekyrkou.”
“Poslyšte pane Ostříž, pro správný vývin se musí respektovat svoboda dítěte…”
Skaut položil telefon. Několikrát zaťal prsty v pěst a potlačil nutkání vzít pana Janouška sekyrkou.

Slnko - Mesiac
dvaja milenci
Mesiac - Zem
matka a jej dieťa

Láska má veľa podôb
oni sú jej obrazom
navzájom sa učia
navzájom sa potrebujú
navzájom sa okrášľujú
navzájom sa učia
nežiarlia, aj keď je občas niekto z nich
len ten tretí

Zem
ty si ja a ja som ty
napriek tomu viem
musíš ísť
len, neotáčaj sa mi chrbtom

Zem - Slnko
vďaka tebe žiari
vďaka tebe vo mne stále horí život
ale nikdy nás nerozdeľ

Slnko - Mesiac
Láskam ťa
chránim ťa
rozžiar sa
potešíš nielen môj zrak

Mesiac
Vidíš Lunosnílkov?
Sú naši, sú i tvoji
Naučila ich cezo mňa
MILOVAŤ

„Měl byste si ve věcech udržovat lepší pořádek," pokáral ho Patricij. „Nejste přepracovaný?" ptal se starostlivě.
„Jsem úplně odpočatý," odsekl. Probdělou noc by tomu floutkovi nepřiznal ani za nic.
Prý přepracovaný! I kdyby snad někde založil papíry, což neudělal, určitě by jen tak nezaložil mrtvolu.
Profesionální práce s paklíčem, žádné stopy, a v márnici Angua necítila nic cizího, takže golem. Jaká náhodička.

„Nakonec se tedy celá věc vyřešila k vaší spokojenosti," nadhodil Vetinari.
„To sice ano, ale blbce ze mě přitom dělat nemusel!"
„Sire Samueli, musíte si zkrátka zvyknout, že současný Patricij dává přednost trochu jinému stylu práce než já."

Všemocný by nemusel mít hranice.
Respektovat rozhodnutí těch, které uhnětl z prachu země byla Jeho volba.
Hranice, nastavené svobodnou vůlí, neláme silou.
Nenechá je ovšem ani stát jen tak.
Obchází naše hradby, tiše, trpělivě.
S jemným zaklepáním na bránu.
Vejde, když otevřeme, a promění všechno v tu nejlepší verzi.

Nejvyšší stvořený musí - spíš nechtě, než chtě - respektovat hranice, nastavené před začátkem času.
To mu nebrání hledat skulinky, jak proniknout dovnitř.
Obchází, jako lev, s hrozivým řevem.
Vtrhne dovnitř, aby ničil, zraňoval a požíral.
Nenechá uvnitř nic svobodného, není nic, co bychom před ním dokázali sami uchránit.
Přesto mu otvíráme radši...

Ukázalo se, že toho mají spoustu společného – Neville znal všechny kytky kolem tratí a Rabastan všechny tratě kolem kytek. A oba měli plné zuby Raddlea. Neville zůstal.
Jediným zásadním problémem (krom hrozby odhalení, mučení a strašné smrti) byl Robert. Malému Lestrangeovi bylo šest a po rodičích a širokém příbuzenstvu zdědil přirozenou bystrost a zájem o svět – krásné, kdyby neměl dědečka diktátora a nitrozpytce.
„Já bych vás hrozně rád seznámil,“ mudroval Rabastan nad modelem lokomotivy. „Ale co pak? Řekl bych tchánovi, že praktikuju respektující rodičovství a nemá malému lézt do hlavy bez dovolení? To by mě rovnou dal zavřít k Mungovi.“

„Nechci nějak tlačit, ovládnout vás stejně nemůžeme… ale čas běží.“
„Dějiny jsou sice jen dějinami úpadku, ale to nic nemění na tom…“
„Že zítra máte jedinečnou příležitost reflektovat své bytí!“
„Tváří v tvář vaší jinakosti respektujeme vaši potřebu nejprve dopsat drabble.“
„Ale pak byste se měla naplno ponořit do studia té politováníhodné etapy vývoje lidstva.“
„A i když sice pobyt vždy jest rozuměje…“
„Je tu jistá distance vědění, kterou nelze překonat...“
„Ani vůlí k moci.“

„Tak a dost, pánové, přestaňte mě vychovávat! Já přece zatraceně dobře vím, že o vás nic nevím.“
Levinas, Nietzsche i Heidegger zmlknou. Alespoň na chvíli.

Kupec Zbygniew se probouzí z odpoledního spánku. Nebývá to u něj zvykem, to jen včera po návratu syna Tadka dohlížel na vyložení zboží a pak spolu odvezli objednané látky krejčímu Juliovi. Tam se chvíli zdržel, no anu, kapku popili... Julius si potřeboval postěžovat na svého syna, který se k otcovu řemeslu nemá.
Zbygniew si stěžovat nepotřebuje, Je třeba uznat, že se mu mladí vyvedli. I děvčata se vyznají ve zboží, Anuška má cit hlavně na látky a Kasia umí počítat líp než on sám. Chlapci jsou sice ještě fanfaróni, ale při obchodování umí být důslední a opatrní. Dobře je vychoval.

Až jednou Emma oslaví se svými přáteli osmnáctiny, bude vyzvána: „Pověz nám něco z dětství.“
Jenže ona si toho z dětství moc pamatovat nebude: jen domácí napětí, ticho trvající hodiny, mámu, která s ní zavřená v pokojíčku trávila celá odpoledne a přitom byla jakoby průsvitná.
Bude si pamatovat otcovu korektní výchovu: laskavost, ale i přísnost a důraz na to, aby byla vždy poslušné děvče, milá na kluky, dokonce kázání "poslouchat jednou svého manžela"; to se zadřelo pod kůži jako tříska a doteď tam svrbí.
A tak, až bude slavit plnoletost, se na to napije. Vodky, přímo z láhve. Jakože nasrat.

"Zdirade, chystej se na čtvrtletní písemku z češtiny, avízovala ji paní učitelka na třídní schůzce," referuje Pankrác.
"Sakra.."
"Nesakruj a připravuj se, ty tu školu dokončíš se ctí a bez průšvihů!"
"A vůbec, já bych chtěl respektující výchovu."
"Respektující může být tehdy, když budou tvé názory rozumné. Aniž bych chtěl malovat čerta na zeď, ještě na tom gymnasiu nejsi. Takže pokračuj v učení."
Pankrác se odmlčí a po chvíli dodá:
"Zdirade, ty si po tom přijetí, jak všichni doufáme, že úspěšném, asi budeš myslet, že je lejno tvůj strýc. Ale není, hochu, není. Život tě naučí, že není, buď pokorný."

"Být členkou Snění vyžaduje odříkání, sebeobětování a..."

Sen ztratil nit, když jsem mu do obličeje frnkla kuličku papíru. Obočí mu vylétlo dramaticky nahoru.

"Ty mě vůbec neposloucháš."

"Ne, protože je to nuda." Frnkla jsem po něm další kuličku.

Sen ji zachytil v letu. Pohotový parchant. "Připomeň mi, proč se tě snažím vychovávat a respektovat, když se chováš jako malá?"

Věnovala jsem mu zářivý úsměv. "Protože mě zbožňuješ."

"Drzé dítě."

"Sexy Sen."

Přimhouřil oči a přitáhl mě k sobě. "To odvoláš."

"A co mi uděláš, když neodvolám?"

Sen přiblížil svou tvář k mé... a nacpal mi kuličku do nosní dírky.

"Hej!"

Vychovávat všechny ostatní ve vaší domácnosti je náročnější, než se může na první pohled zdát. Nejdřív je musíte brzy ráno vzbudit, aby nepřišli pozdě do školy nebo do práce. Během dne jim pak musíte pomáhat doslova se vším a to je pěkná makačka. A spát sami taky nepůjdou, když je nedonutíte. A pak si stěžují, jak jsou pořád unavení...
A samozřejmě nemůžu zapomenout na to, že jim musím pokaždé připomínat, aby mi už dali jídlo. Vždycky jim to strašně trvá. A nejhorší na tom všem je, že mě absolutně nerespektují jako autoritu! A přitom všichni víme, že kočky šéfují domácnosti.

Najednou se tak nějak přihodilo, že spolu – více méně nepravidelně – chodili za kulturou. Koncerty, divadla, dokonce biograf…
A najednou se tak nějak přihodilo, že si spolu o jedné červnové sobotě vyrazili na výlet do přírody.
„Vy s sebou máte želvu?“ tázala se překvapeně.
Pokrčil rameny, pousmál se. „Nezaslouží si taky trochu slunce a čerstvé trávy? Když chodí lidé na výlet se psem, proč ne s želvou? Samozřejmě za předpokladu, že ji člověk ponese, jinak by zdržovala.”
Rozesmála se. „Myslíte, že je želva lepší než pes?“
„Nepochybně. Nemusíte ji vychovávat – zvlášť ne oním moderním respektujícím způsobem.“
A hlavně: želvy žily dlouho.

Cti svého otce, jak ti přikázal Hospodin…

Matej Bencúr podepírá otce. Spojuje je rameno, nedávná nesvoboda a minulost. Otec nevěří, že i krev.
„Prečo? Mohli nás zabiť!“
Matej už neutíká s rozbitým rtem se skrýt pod koryto. Netřese se před ožralým hlasem. Nepůjde spát do sena. Ale pamatuje, jak přijímala rány matka.
Výchova je respekt k otci.
„Otec, hovor!“
„Ma odbachneš, pošleš do basy?“ otec se chvěje. „Čo núraš? Kata umrzla. Ženu Dolina nepustí. Nie bez muža!“
Respekt není strach, syn otce neudeří.
„Čo kukáš, Kukúča? I tvoja mŕtva mater chcela!“

Z lesa zazní výstřel. Míří na Mateja, ale netrefí.