Věda ve sto slovech

"Vysvětli pojem katalyzátor."
Ctibor přešlápl: "Látka vstupující do reakce a vystupující z ní nezměněná. Zvyšuje rychlost reakce, protože snižuje aktivační energiii reakce. Stačí to takhle?"
Ředitelka spokojeně kývla. "Uveď příklad."
"Faraónův had."
Třída se zarazila, a pak se začala chichotat. Ředitelka nadzvedla obočí. Urychleně zmlkli.
"Cukr se oxiduje. Vzniká oxid uhličitý a vodní pára," křída v Ctiborově ruce se rozběhla po tabuli, "a hydrogenuhličitan sodný se mění na uhličitan za vzniku stejných plynů. Ty vytvářejí pěnovou strukturu produktů hoření do spotřebování reaktantů. Začnou růst takzvaní hadi."
"Já myslela, že chemii nesnášíš?"
"Fyzika je lepší." Ctibor se zamyslel a dodal: "Promiňte."

Je půl deváté! 
Člověče, vstávat! Těch tvých dvacet se protáhlo tak, že nám hrozí vyhynutí! 
Vylij, vypláchni a dolij misky s vodou! Dosyp červy do misky! Podej nám cvrčka! Anebo ne, my nechceme, podej ho jen těm svým dvěma, co už natěšeně čekají v úkrytu! A ten úkryt bys taky mohla vyměnit a vyprat, on se pročůral sám. 
A nyní maličký třígramový pacient. Správně ho zahřej. A správně drž! Takhle ne, to je o milimetr vedle, takže musí udělat VELKÉ DĚSIVÉ ZUBY. 
Červům utrhej hlavičky a vymačkej mu je do tlamy. Musíš zleva, jinak bude mít tlamku pevně zavřenou! 
Konečně! 

Byla jsem asi nemocná. Hůř se mi chodilo a pořád jsem padala. Člověk panikařila, že mám mrtvici, ale volala pak odborníkům, jestli netopýr může mít mrtvici. 
Pak jsme jely k mojí doktorce. Netopýři mají taky svoje lékaře. 
Jízda byla fajn, řidič jel jako s kočárkem. Neodolala jsem pokušení se stočit do dokonalého klubíčka, chytit se drápkem o perlinku (pro jistotu) a zdřímnout si. 
Veterinářka mi předepsala vápník do vitamínů, protože jsem přece jen babička. 
Pak si na mé nožce všimla zlomeného drápku. Prý se neobrušují, protože musím chodit po měkkém. 
Absolvolala jsem ještě manikůru a pedikůru. 
A bylo po kulhání. 

Nebyl jsem zrovna lumen. 
Splést si lidský příbytek s úkrytem! Pitomý nápad. 
Samozřejmě, cestu ven jsem nenašel. Už jsem říkal, že fakt nejsem lumen? 
Zůstal jsem viset na zácloně. 
Když jsem se vzbudil, byl jsem v krabici, šišlala kolem mě lidská mláďata a mezi nimi se protlačil lidský zasloužilý gentleman a strčil mi před čenich… Mrskajícího se tučného červa na pinzetě!
Hryznul jsem. 
Jídlo! 
Dobře jsem se najedl. 
Večer mě vypustili. 
Ale když jsou tak ochotní… proč to nezkusit?
O pár dní později jsem visel na zácloně znovu a gentleman mě znovu nakrmil.

Stavuji se tak jednou, dvakrát do týdne. 

Seděli u oběda a už nemohli. Smíchy. Stanka vykládala zážitky z dětské skupiny.
"Vychovatelka mě odvedla stranou a řekla mi, že musím s naším nejstarším promluvit. Prý si děsně vymýšlí..."
"Co říkal?"
"Prý v práci dělám divné věci. Zapaluju peníze, a ony neshoří. Lidem  z toho vstávají vlasy na hlavě hrůzou. A pak zapaluju ty lidi..."
"Ten má fantazii!"
"Houby fantazie! Podává kusé informace. Nezapalovala jsem bankovky, ale líh, co do něj byly namočené. Vlasy nevstávaly hrůzou, ale statickou elektřinou. A nezapalovala  jsem lidi, jen metanovou pěnu na dlaních."
"Hm. Příště přenechej Divadlo vědy někomu, kdo ještě nemá vlastní děti."

V zimě není radno vstávat. Ono totiž venku není co lovit. Zimoviště opouštíme jen v nouzových případech. 
Probudila jsem se divně zesláblá a letěla ven hledat něco k snědku. 
Nedoletěla jsem daleko. 
Na římse mě našly nějaké děti. Skončila jsem v záchranné stanici. Rutinu jsem tam pochytila rychle. 
Nastoupit na ruku. 
Najít teplé místo na lidském těle. 
Rozehřát se.
Večeře. 
Léky na zápal plic. 
Trávení v teple. (Lidi milují, když spokojeně předu.)
Klid pod dekou v boxu.

Odletěla jsem na jaře. Nezaváhala jsem ani na vteřinu. 
Jídlo nedostanu zadarmo, ale jsem zdravá, můžu lítat kam chci a nikdo mě neomatlává. 

Lidská hlava při zásahu z palné zbraně většinou pukne. Dovnitř projde projektil malým otvorem, ale při nárazu na zadní stranu lebky kost roztříští a výsledkem je červenorůžový brajgl všude okolo.

Za určitých podmínek se ale může podařit čistý průstřel. Důležitá je nižší energie střely a stabilní letová dráha. Musí také jít o obyčejnou kulku, která se po nárazu nedeformuje, ani nerozdělí na fragmenty. V takových případech je totiž na mozek vyvíjen příliš velký tlak, což způsobí kolaps lebeční stěny.

Pokud se čistý průstřel povede, máte kraťoučký okamžik na to, abyste zaostřili a člověku s prostřelenou hlavou řekli "sem tě prokouk."

Když se blíží zima a krátí se vám čas, musíte se vykrmit stůj co stůj. To znamená lov i za světla, kdy ale létají i dravci. 
Jeden mě málem dostal. Drápem mi rozpáral kůži od čenichu přes oko až málem k uchu. Naštěstí jsem stále dobře slyšela. Bolelo to. Letěla jsem zimovat. Co mi zbývalo? 
Uprostřed zimy mě najednou sundal ze stropu sčítač netopýrů. 
Odvezli mě k paní doktorce, která mi cosi přišila přes ránu. Mazali mě něčím příjemným chladivým, brala jsem léky a bylo mi lépe a lépe. 
Nakonec jsem konečně mohla odletět! 
Sice nevidím, ale hlavní je sluch. 

Lidé se nedokážou shodnout, jak říkat našemu bejváku. 
Prý je to kurník, protože ve spodním patře bydlí slepice. Ale taky šopa, protože v něm mají zahradní nářadí a seno. 
Navíc často říkají tahle slova těsně po sobě. 
Hlavně potom, co nás nahoře pod střechou objevila lidská mláďata, která odtamtud chtěla skákat do sena, a pak utekla s pískotem „upířííííí”, ale co si pamatuji, prý při spatření užovky vřeštěla „zmijeee”, takže asi nejsou zrovna dobrá v přírodopisu.
Pak jsme se doslechli, že bydlíme ve stodole a strašíme ve věži. 
Pro nás je to bejvák letní kolonie a šmajchlkabinet během babího léta. 

A potom se na dřevěné podlaze půdy zničehonic objevila ta černá věc. Zrovna když jsme se vracely z lovu. 

Nakrčily jsem nosíky. My netopýři máme citlivé nosíky.

Lidé zrovna nevoní, přesto s nimi bydlíme v budovách. Ale co je moc, to je moc. 

Ani jsme nemohly po čichu najít v kolonii vlastní děti! Musely jsme přepnout na sluchové hledání. Máme také vytříbený sluch. 

Během zahřívání a kojení jsme se radily. Jak vysvětlit kastelánovi, aby tu věc odstranil? 

Děti už jsou moc velké na odnos, ale ještě nezvládají létat. 

Takže jsme pěšky přelezly na druhou stranu půdy mimo akreční disk smradu.