Volské oko

Na velké věci se v Metru nevzpomíná. I ty malé jsou dost často k neunesení.
„…a když byl bílek jako sníh, žloutek tekutej a jako sluníčko, pak jsi ho nechal sklouznout z pánve, trochu soli a s citem poprášit pepřem…“
Prckovi s Lucií se v puse sbíhají sliny, ačkoli – jako první generace Metra – netuší, co je bílek nebo žloutek, jak vypadá sníh, slunce nebo vůl. Sůl znají. Z přídělů.
„Tohle,“ plivne Polír na haldu zrezlých zbraní, „to sme táhli pod zem. Vzít slepici a kohouta, to nikoho nenapadlo. Dneska by mu lidi ruce utrhali. Slepičárna! Zlatej důl by to byl.“