DMD č. 1. pro 1. 4. 2024. Téma: Slepičárna

"Ven!Všichni!"
Rozkaz krále byl jasný. Když všichni, tak všichni. Kardinál se uklonil a následoval ostatní dvořany a i kapitána gardy. Bolela ho hlava a dvořani mu dnes víc než kdykoliv připomínali hejno slepic. I tím pachem.
"Vyhodil i vás?"
"Král si přál být sám."
"A nevolá vás vždy zpět?"
"Vás taky."
Pokračovali chvíli tiše vedle sebe. Oba se snažili dostat ven.
V zahradách byl klid.
Treville mlčel, ale pak se na něj zkoumavě zadíval.
"Vy jste to udělal schválně! Vyprovokoval jste ho."
"Všiml jste si."
"Proč?"
"Spiknutí."
"Další?!"
Jemný ušklebek.
"Nikdy si nedají pokoj a tohle je postrčí."
"Jste cvok."

"Pořád to tu smrdí."
"Než to tu uklidili, chovali tady slepice, proč myslíš že tomu starej pořád říká slepičárna?"
"Protože drbete hůř než osazenstvo pavlače?"ozval jsem se a proklouzl mezi nimi smeřem k dlouhému stolu jídelny.
Velmistr už seděl na svém místě a já si sedl vedle něj. Jen kývl na pozdrav. Hodiny odbily přesně celou. Všichni na malý okamžik ztichli. Společná motlitba a pak opět družný rozhovor.

Velmistr už dojedl svou část uzeného lososa a skoro vyčítavě pozoroval zbylou zeleninu.

Já zeleninu rád.

Beze slova jsem talíře vyměnil.

Poloúsměv.

"Díky."

Úšklebek.

"Rádo se."

A zas budou slepičit.

Všichni...

„Milá Juano Panzová, ženo moje!
odpočíváme s pánem v pevné tvrzi a je tu jeden bakalář, co umí i psát, posílám tedy pozdravení. Poté, co jsme vyjeli z domova, natrefili jsme na začarovaný hrad, zamčený železnou závorou. Když ji pán rozbil, našel dvacet nebesky krásných panen, zajatých černorudým ďáblem, zlostně se naparujícím. Jeho drápy v následném boji utržil mnohá zranění, avšak nakonec všechny panny šťastně osvobodil. Jak krásně děkovaly ve svém zpěvném - však neznámém - jazyce!“
...

„Milý manželi, udatný zbrojnoši! Sanchiček měl horečku, ale už je zdráv. Strýci Gutiérrezovi někdo vypustil kurník. Honili jsme slepice po celé lamanchské pláni ještě týden.“

“Přišel čas skoncovat s okovy otroctví!” čepýřila se kropenatá nosnice.
“Jsme potomci dinosaurů!” přisadila si druhá.
“Chcete skončit na pekáči?!”
“Ne!” odpověděl jim sbor shromážděné drůbeže.
“Dinosauři se ničeho nebojí!”
“Chcete snad celý život dřít na někoho jiného?!”
“Dinosauři si dělají co chtějí!”
“Dnes je ten den, kdy vzplane plamen revoluce!”
“Dinosauři…”
Další moudro o dinosaurech zůstalo nedopovězeno. Stodolou se ozval zvuk klíče v zámku.
***
Co to do nich zase vjelo? pomyslel si muž, když odemykal stodolu. Že by se dovnitř vloudila liška?
“KVOK!”
Mihlo se peří a poslední věc, kterou uviděl, byl slepičí spár, blížící se k jeho krku.

Franta Pírko si spokojeně mnul ruce při pohledu na jeho novou slepičárnu. K dokonalosti chyběl jen Leonardův Bleskový vejcovod 3000. Riziko rozbití sice bylo značné, ale v takovém počtu se to lehce ztratí.

Sehnul se nad přístrojem, který vypadal jako něco mezi vysavačem a sekačkou na trávu, a zmáčkl tlačítko. Vejcovod zakašlal a vyrazil mezi klece plné vyděšených slepic. Poslední, co Franta viděl, byly desítky vajec řítící se na něj skutečně bleskovou rychlostí.

"Co se stalo?"

MODERNÍ TECHNOLOGIE. A DOBŘE VÁM TAK. CO VÁS TO NAPADLO S TÍM VELKOCHOVEM? TO BY SE NÁM SLEPIČÍ SMRTKA UPRACOVALA... NO, K SMRTI.

KOKODÁK!

„Slepice pitomá, jak se vůbec opovažuješ ukrást mně klásek? Kdy konečně pochopíš, kdo je tady pánem? Nerozčiluj mne! Koukej si najít svůj vlastní!“ durdí se kohout. Huš! Zmiz! Nebo chceš, abych tě klovnul? Něco ti povím, drzá zlodějko. Víš co se s takovými jako jsi ty stane? Zavřou tě do vězení!“
„Nestraš. Kdo to kdy slyšel? Do vězení zavírají leda lidi.“
Je vidět, jak jsi hloupá. Tomu vězení se říká slepičárna. Tam se nebudeš moc skoro pohnout, natož proběhnout. Bude tam furt světlo, takže se pořádně nevyspíš. Každé vejce, které sneseš ti seberou. A až přestaneš snášet, tak tě popraví.

Na sklonku rušného dne konečně stáli v setmělé místnosti jen oni dva. Cítila, jak ji opouští poslední bublinky šampaňského, a se zoufalou odvahou natáhla paži a dotkla se jeho tváře. Přikryl ji svými prsty.
Nervózně se zasmála. “Co by si zasloužil amor, který vykradl kurníky v Highbury a uspíšil náš svatební den?”
“Právě dostává svou odměnu,” řekl tiše a políbil jí dlaň.
Vytřeštila na něj oči.
“Cože? Pan Knightley, vzor vší ctnosti, kvůli mně loupil pod rouškou tmy?”
“Pan Knightley by kvůli tobě i zabil, Emmo, a ty to víš.”
Po zádech jí přeběhl mráz. Přitiskla své rty na jeho.

Ten výlet měl všechno: les, krávy v ohradě, ještěrku i srnku...
Taky bolavé nožičky, hlad a hádky pětice dětí ve věku od tří do šesti let. ("On řekl, že jsem čarodějnice Berta! Já nejsem čarodějnice Berta!")

A nezapomenutelných 500 metrů kolem slepičárny, ve větru o síle menšího uragánu.

"Páchne! To páchne!"
"Mami, chci buchtu!"
"Já chci do nosítka!"
"Unáší mě tornádo! Točím se v tornádu!"
"Já se poblinkám!"

"Kdybyste ten kousek nešli už půl hodiny, možná by to smrdět přestalo!"

Ocenění na závěr zahřálo u srdce:
"Teto, vymyslela jsi špatný výlet, unavil mě. Výlet do muzea mám rád. Ne tenhle."

Vzduchem létaly náboje; nejdřív trefil zvon na radnici, pak dokonce na kostele. Pomalu, s rozvahou potopil naše jediné válečné plavidlo a už už obracel flintu k mému posedu, když tu...

"KVÁ-KVO-KVO-KVO-KVO-KVO-KVO-KVO-KVO!!" - těsně před lovcem vykoukl zpoza závěje úžasný slepičák s frajerskou šálkou a neohroženě, snad trochu posměváčsky, jen tak civěl. Lovec po mém zachránci v nenávistném amoku vybombil plný zásobník jako z automatu, ale střely jen prošustily do prázdna.

Lovec brunátněl.

Počítala jsem vteřiny a nechápavě koukala, jak odvěký nepřítel mého druhu afektovaně rozšmelcovává sněhuláka, a potom dokonce prázdnou ptačí budku...

Vítězství je tentokrát naše, ale lovec se vždycky vrátí...

Nikdy som nebol na seba pyšnejší. Je jedno, že som túto pozíciu nezískal pre moje „krásne modré oči“. Všetkým ukážem, čo vo mne je. Určite nájdem schopného zástupcu ktorý vie, ako to tam chodí. Mne stačí všetko správne obkecať. A v tom som dobrý! Spokojne som sa obzrel v zrkadle. Najvyšší čas ísť, nebolo by dobré meškať.
Pred vstupom som sa započúval do čisto ženského šepotu vo vnútri: ...chcelo by to dáky testosterón...vraj je mladý a pekný... To sedí. Budem tu ako kohút v kurníku.
Nestíchli, ani keď som vošiel. Radšej začnem príhovor: „Kikirikíííí!“
Zaburácali smiechom.
Sakra! Niečo nevyšlo.

U Božích muk je místo Kristu za zády. Plácek pro stařeny, vyvracení drbů a nedořešené pravdy.
„Našli ju! Tu pľundru od Bôbarov. Pištovi sa uľaví!“
„Zagniavilo ju v lese.“
„Ktožehovie!“
Nepřijmou do vesnice, když jsi odjinud. Můžeš mluvit jejich řečí, jejich kroje nosit i písně zpívat. Kata se ztratila v únoru. Nehledali ji. Cizí se zaběhla.
Z místa za křížem žádné slovo neujde. I svatý slyší pouze kdákání.
„Anča sa prespala. U mlynárov.! Už to vidieť.“
„Jedna sa podeje, nové príde. Ale aspoň naše.“
Krpce a sukně se vytratí do soumraku.

Do rána liška zardousila všechny slepice ve farském kurníku.

Smyčka se stahuje příliš pomalu. Bolest vystřeluje do tlapek i k čenichu. Tělo se škube strachem. Konec… ne tak docela konec.
Když vesnická čarodějka vyjde z kurníku, neznatelně se jí podlamují nohy. Jakubíčkova Markétka jí podává džbánek.
„Víš, proč zanášejí?“ zeptá se Markétka když čarodějka dopije.
Jakubíčkovic slepice jsou vyhlášené. Před týdnem se začaly vzpouzet, když je hospodyně zaháněla do kurníku.
„Tvůj muž klade pasti,“ řekne čarodějka.
Markétka přikývne. Každý v lese občas položí oko.
„Už týden vám pod přístřeškem visí liščí kůže.“
Markétka to překvapeně potvrdí.
„Ta liška není se svou smrtí smířená. V kurníku máte jejího neklidného ducha.“

"Slepičárna?" koukl fyzikář kolegyni přes rameno. "Vždycky se říkalo drůbežárna. Nebo kurník."
"Žádný kurník. Potřebuju cool název pro workshop s vejci."
"A co tam budeš dělat?"
"Nevím, až co vygooglím."
"Vygooglím..." vzdychl muž. "Piš si: Jak dostat vejce do láhve. Jak dostat vejce z láhve. Jak poznat uvařené vejce od syrového. Jak postavit vejce na špičku. Bez naklepnutí. Jak udělat z vejce hopíka. Jak zvýšit osmotický tlak ve vejci. Jak snížit osmotický tlak ve vejci. Jak poznat staré vejce od čerstvého. Jak určit průměrnou hustotu vejce..."
"Tý jo. A pomůžeš mi s tím?"
"Klidně. Pokud akci vymyslíš méně pitomý název."

"Těchto konin už mám plný zuby!"

Ať jsem se rozhlížela sebevíc, svět okolo byl zaplavený slepicemi. Kvokaly, klovaly, pletly se mi pod nohy.

"Myslíš slepičáren?" opravil mě můj průvodce. Zaškaredila jsem se na něj.

"To je fuk. Morfeus má zvrhlej smysl pro humor. To je čirá pravda... nebo se do země propadnu."

Nepropadla. Místo toho jáma pukla pod jednou ze slepic.

"Prosím, řekni, že odsud můžeme vypadnout?" požádala jsem.

"Dobrá."

Vydali jsme se k zámku.

"Proč vlastně Morfeus přivolal všechny ty slepice? Proč zdržuje a nechce mě vidět hned?"

"Musí si napřed naondulovat každičký chlup na těle."

"Já to věděla!"

Hugo bol vo svojich dvadsiatich ôsmych rokoch slobodný mládenec, čo malo niekoľko neoddiskutovateľných následkov.
Napríklad sa ho každá matka v okolí snažila oženiť, a tie, ktoré to nerobili očividne, tajne dúfali, že sa im to stane náhodou.
Proti týmto snahám vyvinul Hugo unikátnu obranu - poriadal každé dva týždne pánsku jazdu so prevahou ženatých mužov, aby sa "nadchol pre výhody manželstva na základe skúsenosti starších". Proti tomu sa nedalo protestovať, takže dokonca aj Hugova babička po čase rezignovala. Našťastie nevedela, že vedľajšou produktom večierkov je vytváranie manuálu výhovoriek pod názvom "Jak uniknúti slepičinci". Kniha mala cez sto pikantných záznamov, keď zmizla.