Když jsem vkládala včerejší drabble, viděla jsem teprve téma na dnešek a musela jsem celkem smát. To se mi ještě nestalo, abych napsala drabble na téma dopředu ;-) Takže to dnešní přímo navazuje na Záblesky vrchovatého štěstí , respektive se s ním částečně překrývá.
léto 2017
Lola si užívala přítomný okamžik, kdy nemusela vůbec nic. Jen dýchat. Okamžik, kdy se mohla těšit pohledem do krajiny, vyhřívat se na sluníčku jako ještěrka a hlavně být tu s mužem, s nímž se cítila v takovém bezpečí, jako nikdy s nikým. Strach z budoucnosti, který ji občas svíral tak, až se jí chtělo zvracet, rozrážel Dominik Kostelecký svou pouhou přítomností jako ledoborec kry v arktidě.
“Proč si vlastně netykáme?” napadlo ji najednou.
Usmál se. “Protože jste mi to nenabídla?”
“A… můžeme?”
Sluneční paprsek, který se mu v tu chvíli odrazil v očích, jim propůjčil nečekanou hloubku. “Můžeme,” odvětil měkce.
Lola se budoucnosti nebojí pro nic za nic. Není to ani rok, co musela čelit Cizinci v Horních Suchovicích (o tom je povídka Cizinec, kterou celý čajový cyklus vlastně před lety začal). A Lola ví, že mu bude muset čelit znovu, za 32 let až se znovu probudí. A strašně se bojí, že to nezvládne.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit