Čajový cyklus (vlastní fandom)

„Huláni, huláni jedou!“ křičí nadšené dětské hlasy.
Vojáci přecházející most představují náramnou podívanou, zvlášť ti s koňmi!
Daniel míří do Slezské Ostravy. Potřebuje vyřídit jisté záležitosti před tím… než se stane někým jiným. Oficiálně má přes šest křížků, je už načase.
Z myšlenek ho vytrhne divný skřípot. Slyší někdo jiný? Těžko! Most se zachvěje. „Utíkejte! Rychle!“ zařve a popadne dvě nejbližší děti. Co mu dech stačí, běží na slezskou stranu.
Lomoz a rachot jako když prachárna vybuchne!
Mostovka i s lidmi padá, následuje uvolněná část železné konstrukce.
Ranní vzduch proráží řehtání koní a křik mužstva, sténání raněných.
Neštěstí je dokonáno.

Když pochopil, že je skutečně povolán ke kněžství, přijal, že to znamená zříci se vlastních dětí a být pouze otcem duchovním. Byl hrdý, že je jezuitou.
Těšil se na misie do Paraguaye. Že nemůže odjet, přijal s povinnou poslušností. Jako jezuita nemohl jinak.
O skryté straně světa i o lidech s otevřeným vědomím a zvláštními nadáními teoreticky informován byl. Byl přece jezuita!
Teď strnule seděl, mlčky poslouchal. Tohle se opravdu dělo? Jemu? Skutečně má být duchovním průvodcem muže, který znával Bohuslava Balbína?
Přijal to s pochopitelnou bázní.
Odkud ale začít?
Odkašlal si. „Nechcete… jet o víkendu na trek na Šumavu?“

Kolem stolu seděli čtyři. Kromě Daniela představený provincie, pražský superior a mladý kněz, jehož Daniel dosud neznal.
„Otec Jiří sepsal svůj duchovní odkaz,“ začal superior. „Při plném vědomí blížícího se odchodu,“ četl, „a při plném vědomí odpovědnosti, jež mi byla svěřena, odkazuji Dominika Kosteleckého otci Janu Kocourovi, jehož jsem po četných modlitbách shledal jako nejvhodnějšího, aby jej nadále zpovídal, byl mu duchovní oporou a kotvou.“
Daniel to čekal, mladý kněz nikoli. „Tohle přece… není obvyklé,“ ozval se zamračeně. „Co moje plánovaná misie v Paraguayi?“
„Nepojedete,“ pousmál se představený. „Teď jste potřeba tady. Pan… Kostelecký vám to asi nejlépe vysvětlí sám.“

„To by mě zajímalo, co je to za chlapíka, co s ním chodíš,“ uculila se Helena, její sestřenice.
Lola tiše zavrčela. Tak proto ji Helena vytáhla na skleničku! „S nikým nechodím! Nechápu, jak jsi na to přišla.“
„Šorš říkal.“ Helena na ni významně mrkla a upila trochu svého červeného.
Lola si tentokrát vybrala bílé. „S nikým nechodím.“ Bratranci nakope zadek při nejbližší příležitosti, policista nepolicista.
„Tak já nevím, Lolo… Pokud si s někým pravidelně vyrážíš za kulturou, po kavárnách a jezdíš na výlety…“ odmlka byla významná.
Stiskla rty. „Já s Dominikem nechodím!“ Jméno jí uklouzlo, uvědomila si to příliš pozdě.

Lydie je otřesená.
Kolega Kostelecký ji doprovodil domů, přestože to odmítala. Nakonec byla ráda, zase potkali Weissovku. Neviděla je. Teď už Lydie ví proč. Iluze! Mohlo ji to napadnout!
Přemýšlí, komu se svěří. Svěřit se někomu musí, ale Paulině ne a matce teprve ne.
Nakonec ji napadne teta Rossdorfová, matčina druhá sestřenice.

Napíše dopis, obratem dostane pozvání.
Salomena Marie Klára Rossdorfová z Rossdorfu vlastní děti nemá, možná i proto ji přijme jako dceru.
Dají si čaj.
Lydie ze sebe chrlí slova jedno přes druhé, pak už jen pláče.
„Podobné často přitahuje podobné,“ řekne jí vlídně teta. „Oba se vymykáte konvencím.“

Ač se domů vracíval nepravidelně, veselky svých sester si rozhodně ujít nenechal.
První se vdala Magdaléna – dobře se vdala, za sedláka Brázdila, rodičům k radosti a hlavně ze vzájemné lásky.
Potom vypravili rodiče veselku Anežce, té nesmělé dívce, co v době dospívání tvrdila, že se snad ani nevdá. Vyrostla do krásy a nápadníků měla na tucet.
Nejmladší Alžběta se vdala poslední, měla zdědit dům i se vším, co k němu náleželo, tak byla žádanou nevěstou. I ona však následovala své srdce.
Daniel se ženit nemínil. I když Sládkovic Eva by si jistě říct dala.
K lásce však byli třeba dva.

Dech se zrychloval.
„Je t’aime!“ hlesla, když se prolnuli v jedno. Chvěla se, ovšem nikoli zimou.
Šeptal jí krásná, něžná slovíčka. Šeptal její jméno.
Objímala jej. Rukama kolem krku, nohama kolem boků. Dávala se mu celá.
Milovala ho.

Do oken pronajaté mansardy pronikal první příslib svítání.
Nebyla to jejich první noc, rozhodně však byla něčím výjimečná.
„Chtěla jsem se stát zpěvačkou, víš,“ řekla, schoulená v Karlově pevném objetí.
Usmál se. „Zazpíváš mi?“
Ta výzva ji potěšila.
Usedla na pelest nahá, nestyděla se.
Vybrala si známý šanson, snad tuctový, na tom nezáleželo – důležité bylo, že zpívala pro něj. Z lásky.

„Vy s sebou máte želvu?“
„Nezaslouží si taky trochu slunce a čerstvé trávy? Když chodí lidé na výlet se psem, proč ne s želvou? Samozřejmě za předpokladu, že ji člověk ponese, jinak by zdržovala.“
Přišlo jí to vtipné. „Myslíte, že je želva lepší než pes?“
„Nepochybně. Nemusíte ji vychovávat, zvlášť ne oním moderním respektujícím způsobem.“
„Respektující výchova… Proto jste odešel ze školství?“
„Taky. Někdo si myslí, že respektovat znamená dovolit všechno. Jenže děti potřebují především lásku. A ta se často bez pevné ruky neobejde.“
Hlavou jí prolétla nečekaná myšlenka: jestli bude mít někdy děti, chce je mít s tímhle mužem.

Manželům Petříkovým obrátila válka život naruby. Rozvrátila – to bylo přesnější. Ztratili dva syny, domov přestal být domovem. Teď získali nový. Anna Petříková těžce vzdychla a se smutkem pohlédla na mladého muže, který jim byl svěřen do opatrování. Takový švarný pan důstojník! Po letecké nehodě nechodil, nemluvil, měl škaredé jizvy a ještě ošklivější záchvaty. Postarají se o něho! Možná ten jejich mizerný rozvrácený život znovu dostane smysl…
„Co kdybych mladému pánovi uvařila šalvěj?“ nabídla se snaživě. „Třeba by mu to ulevilo.“
Bělovlasý doktor Machač k ní unaveně vzhlédl od lůžka. Pacient po injekci sedativ konečně usnul. „Tu uvařte mně. Na nervy.“

Ačkoli se na vánoční dovolenou těšil, dopadla nakonec přímo katastrofálně. Místo odpočatý a plný elánu se poručík Stein vrátil do Srbska s černými starostmi…
Aby toho nebylo málo, krátce po jeho návratu došlo poblíž letiště k výbuchu muničního skladu – z čehož měli těžkou hlavu dočista všichni.
Andreas, Theodorův pilot, byl přesvědčen, že to udělali Srbové. Což Theodor sice skoro bezmyšlenkovitě odkýval, ale už tehdy tušil, že je to možná všechno úplně jinak.
Když jednoho večera našel mezi svými věcmi proticísařské hanopisy a letáky vyzývající k dezerci, byla to pro něj skoro jasná nápověda. Někdo se ho snaží odstranit z cesty…

„Máte tu, prosím, volno?“ Musel otázku zopakovat, tak byla zabraná do práce.
„Asi…“ rozhlédla se po přecpané kavárně. „Asi mám.“
Upíjel kávu mlčky, nechtěl ji rušit ještě víc, než už to udělal. Byl zvyklý být sám – i když seděl v kavárně plné lidí. Jeho život se, zvlášť v posledních letech, nápadně podobal poušti…
Jeho spolusedící se natáhla po pískově žlutém diáři s nápisem Sechura položeném vedle notebooku, už si prve všiml, že jej má zadělaný gumičkou.
„Víte, že gumičku si nechal patentovat Stephen Perry v roce 1845?“ Netušil, proč to řekl…
Překvapeně na něj pohlédla. Usmála se. „To jsem nevěděla.“

Nejraději by si dal ránu pěstí! Měl být opatrnější, ale nepřipustil si, že mu uvěří!
„Počkejte,“ snažil se Lydii marně zadržet. „Nemůžete jít sama.“
Zastavila se, otočila, dokonce si dala ruce v bok. „Tak to teda můžu! Nesnažte se mi bránit. Umím se o sebe postarat.“
Snažil se udělat uklidňující gesto, ale zřejmě si to špatně vyložila, protože se na něj zamračila ještě víc.
„Nepochybuji, že se o sebe dokážete postarat sama. Ale před chvílí odbila půlnoc, dovolte mi, abych vás doprovodil domů.“ Zhluboka se nadechl, než dodal: „Se mnou vás nikdo neuvidí.“
Zvědavost převážila. „Jak to děláte?“
„Iluze,“ přiznal.

„Poslechni, co ti musím povědět!" Irma přiběhla na sesternu s očima navrch hlavy.
„HO?" zahuhlala sestra Gréta s pusou plnou žloutkového věnečku. „Na, vezmi si nejdřív věneček, jsou luxusní. Už mám čtvrtý."
„Kdo přinesl?"
„Štrámalová. Víš která, ne?
„Ta co tu na chodbě vykřikovala, že pokud manžel přijde o obě nohy, že o mrzáka se starat nebude? Že to se raději odstěhuje k sestře do Velvar?"
„Přesně ta! Profesor Grübner mu ty haksny nakonec zachránil obě. Takže panička jemu přinesla koňak a nám věnečky, prý z vděčnosti."
Irma si nabídla. „Aspoň můžeme pořádně oslavit, že Krásová odchází. Chybět mi nebude!"

Stojí v bílé chodbě s vysokým stropem. Je nervózní, ale zařekla se, že tohle zvládne a že to zvládne sama, bez pomoci tetiček.
Ze dveří vykoukne tmavovlasý muž, tak pětapadesátník. „Slečna Světlická? Já jsem Kostečka, pojďte dál.“
Udiví ji, že si sekretářku vybírá děkan osobně. Asi chce mít přehled.
„Omlouvám se, mám málo času. Píšete na stroji? Latinu trochu umíte? S lidmi vycházíte jak?“
Usměje se. „Dobře.“
Pohlédne do papírů. „Otec legionář? Oba rodiče zahynuli v odboji? To je mi líto! Počkejte, vy jste neteř Antonie Krásové?!“ Tentokrát se usměje on. Prý ji poznal kdysi na fakultě…
Františka místo získá.

Mohl to být obyčejný večer.
Kdyby Hana Krásová nepřinesla domů kočku.
„Prostě se ke mně přidala,“ odpověděla na matčinu nevyřčenou otázku.
„Určitě někomu patří,“ prohlásil tatínek. „Tohle není toulavé zvíře.“
„Tím spíš jsem ji nemohla nechat na ulici,“ kontrovala Hanka se svou pověstnou vyřídilkou. „Navrhovala bych toto: napíšu letáky, vyvěsím je v okolí, kočka zatím samozřejmě zůstane u nás. A pokud se o ni nikdo nepřihlásí, tak samozřejmě zůstane u nás. Neustále mě přece nabádáte, ať se držím pouze bezpečných známostí. Což kočička beze zbytku splňuje.“
Otec na ni laskavě pohlédl skrz brýle. „Proč jsi vlastně nechtěla jít na práva?“