Čajový cyklus (vlastní fandom)

Po dvaceti letech utajovaných kontaktů  třetí telefonát z Paříže během čtrnácti dnů! „Mám letenky i hotel, Elise, zítra jsme v Praze!“

Elišku už na západ nepustili, ale s bratrancem se tajně sešli před deseti lety v Jugoslávii… 

***

Čekání na Ruzyni se protahovalo, let měl zpoždění. Jak teta zvládá cestování? Vždyť jí bylo už pětadevadesát!

Konečně byli tu! „Nevěřila jsem, že se dožiju.“ Antonie si otírala oči. Byla stařičká, ale stále vitální.

Do Prahy nicméně nepřiletěla jen ona se synem.

„Madi?“ vydechla překvapeně Eliška.

Perfektně nalíčená žena s hladce sčesanými havraními vlasy a kabelkou od Diora se široce usmála. „Raději Madeleine.“

„Chtěla bych pomoct,“ řekla Eliška, když skládali dohromady plán. „Ale jsem ráda, že jsem mohla ven bez dohledu alespoň dneska. Nikdo na to nesmí přijít!“ Když vykládala, jak mají neustále za zády referenta Krákala, všichni čtyři, dokonce i Madi, na ni hleděli docela nevěřícně.

„Co ho prostě zkusit ovlivnit?“ navrhl přímočaře Norbert Alexander.

„To by ji samozřejmě vůbec nenapadlo,“ protáhla sarkasticky teta. „Zjevně nechce a určitě k tomu má dobrý důvod.“

Kývla. „Začne se chovat nezvykle a ostatním to bude podezřelé. Nevím, komu můžu věřit.“

Zatím netuší, že problém vyřeší na celý týden doktora Bečková. Respektive její léky na spaní...

„Jenže je pravda… Ano, kdybych to byla neudělala, tak tady nejsem. Tedy, nebyla bych už tady, kdybych to nebyla udělala. Nejsem tady, nebyla-li bych… Nebyla bych, kdybych byla… a nejsem…“ Madi bezradně rozhodila rukama. Vzápětí ze sebe vychrlila proud slov – nejspíš arabsky, jak si Eliška domyslela. K jejímu překvapení teta Toninka odpověděla stejně. Říkalo se o ní, že už v mládí uměla spoustu jazyků, ale arabsky? 

„Když si to vezmeme kolem a kolem, kondicionály ve francouzštině jsou zatraceně těžké,“ podotkla po chvíli teta. „Člověk se do toho hnedle zamotá. Každopádně, sehrát divadlo, že je Madi mrtvá, vypadá jako smysluplný plán.“

„Elise,“ řekl s takovou zvláštní měkkostí, „jsou věci, o kterých s tebou nemůžeme mluvit.“

Antonie se ušklíbla. „Myslíš to, že všichni tři pracujeme pro vládu? Ona to nikomu nepoví.“

Elišce spadla brada. 

„Cosette a Doramo ti to taky neřekly, ne?“ mrkla na ni teta.

„Ne. Ale zato mi vyprávěly, jak zachránily Andělu Caletkovou – tenkrát ještě Vršákovou – před její tyranskou zaměstnavatelkou. Díky zprávě v novinách a naaranžování jejích šatů u Štítkovských mlýnů se jim podařilo všechny přesvědčit, že se utopila ve Vltavě.“

Madi ji soustředěně poslouchala. „Mám taky předstírat, že jsem mrtvá? To už jsem jednou udělala. Ale stejně mě našli.“

„Je mi líto, Madi, musíme pryč z Paříže,“ prohlásila vážně Antonie. „Ještě dnes. Můj syn nás odveze do Languedoku.“

„Pokud zachytili její stopu, nebude to stačit,“ prohlásil temně Norbert.

„Máme možnosti, jak je zastavit jednou provždy,“ odtušil Lefebvre a Elišce při tom přeběhl mráz po zádech.

„Když víte, kdo Madi ublížil… copak v Paříži nefunguje policie?“ zeptala se nejistě.

Bratranec si povzdechl. „Ti hajzlové samozřejmě vypovídat nebudou, jeden proti druhému teprve ne. A Madi by musela k výslechu, čímž bychom ji ještě víc ohrozili.“

„Chápu,“ kývla, „navíc byste se mohli prozradit.“ Chránit rodinu byla zásada číslo jedna.

Norbert se pousmál.

Nečekaně suplovala za ředitele Šebestu, který musel narychlo odjet. 

„Pavle, co jste probírali minule?“

„Soudruh ředitel nám vykládal o bitvě u Rafie. Říkal, že je to jediná známá bitva, kde se spolu střetli indičtí a afričtí váleční sloni.“

„Takže taková antická tanková bitva,“ vložil se do toho nadšeně jeho soused.

„Přesně! Akorát ti afričtí sloni se prý těch indických báli, a tak zbaběle utekli. Ale egyptský faraon Ptolemaios stejně nakonec tu bitvu vyhrál.“

„Dobře. Díky.“ V duchu zaúpěla. Nemůže jim přiznat, že o téhle bitvě v životě neslyšela! Čím jen zaujmout? „Pohřební zvyky egypťanů jste už brali? Jak probíhala mumifikace?“

Dívčiny černé oči byly najednou široké překvapením – spíš šokem. „Jak to myslíte, mon docteur, jestli mne nikdo neviděl?“ tázala se tiše. Hlas se jí zachvěl.

„Nechceme tě děsit, Madi,“ snažil se ji uklidnit Norbert. „Ale…“ 

Eliška si pomyslela, že se mu to uklidňování zrovna nedaří. Vzpomněla si, co občas říkával Daniel: Co se řekne před ale, je jen návnada, která neplatí… Vycítila, jak je dívka nervózní. Kdyby tu Daniel byl, nejspíš by slyšel, jak rychle jí buší srdce. Nenápadně se podívala po Lefebvrovi. Také má dokonalý sluch? Anebo je to s ním jinak? Co všechno umí? Jak starý je doopravdy? 

Antonie zvedla obočí. „Madi? Ty sis došla kávu půjčit?!“ Na slovo půjčit položila takový důraz, až dívce vykvetl na tváři ruměnec korálové barvy. 

Elišce přišlo normální dojít si k sousedům vypůjčit cokoli, co v domácnosti zrovna došlo a bylo akutně potřeba. Jednou si člověk vypůjčil, podruhé někomu půjčil zase on: vejce, prášek do pečiva nebo třeba trochu kávy. Šlo o běžné, drobné laskavosti. Tady evidentně platila jiná pravidla, půjčit si od sousedky kávu možná hraničilo se skandálem… 

Bratranec se tvářil spíš pobaveně. „Děkuji, Madi. Madame Truvot jistě pochopí, že to byla nouzová situace.“

„Neviděl tě nikdo?“ zeptal se starostlivě Lefebvre.

„Já také plavu dobře,“ pousmál se světlovlasý muž. „Ovšem tu noc jsem tuto vpravdě užitečnou dovednost nevyužil.“

„Norbert Madi přinesl sem, já zavolala Luciena. Je náš rodinný lékař.“

„Nevzali jste ji do nemocnice? Přece…“

Bratranec zavrtěl hlavou. „Jestli měla mít šanci, potřebovala Luciena.“

Když Antonie viděla Eliščin výraz, tiše si povzdychla. „Asi ti budeme muset říct všechno. Nicméně jestli na tebe měla tetinka Lydie stejný vliv jako na nás, nejspíš to nevezmeš zrovna dobře…“

Elišce se rozsvítilo. „Vy jste čaroděj!“

Jejich rozhovor přerušila Madi: „Půjčila jsem kávu od sousedky,“ hlásila nadšeně. „Tady ji, pane Norberte, máte v hrnku, čerstvě uvařenou.“