Hry a hříčky

"A hlavně nekoukej, teto!" děti byly sice jenom dvě, ale svým hemžením působili dojmem, že jich je nejméně pět.
Teď alespoň mohla sedět, zatímco začínaly se svou oblíbenou hrou.
"Tak, hádej!"
"Hmmm... myslím, že je to kámen. Zelený... ne, tyrkysový."
Chichotání jí potvrdilo, že má pravdu.
"A teď já!" dožadoval se pozornosti klučina.
"Hmmm..." zamyslela se. "Ty máš v ruce... kožešinu."
"Jak to víš? Jak to můžeš pokaždé uhodnout? Tati, jak to dělá?"
Lucien si s čarodějkou vyměnil úsměv. Narozdíl od dětí měl léta na to, zvyknout si, že když řekne "kouzlo", myslí to nejen vážně, ale říká naprostou pravdu.