DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2015.

Čarodějka vhodila do kotlíku posledních pár rudých kvítků.
Vtom se ozvalo zaklepání.
"Dveře jsou otevřené!"
Dovnitř se nejistě vplížila Laureen.
"Čaj bude za chvíli, perníky vyndej z trouby," čarodějka ji zaúkolovala.
V tu chvíli se zaklepání ozvalo znovu.
"Jen dál."
Vévoda z Belor Danim smeknul klobouk a vysekl hostitelce úklonu.
Laureen předstírala, že má plno práce s potíráním perníčků vejcem.
Lucien se usadil, právě když se rozlétly dveře a dovnitř vrazil Peregrin.
"Cítím per..." zarazil se, když viděl druhé dva. Otočil se k odchodu.
"Pozvala jsem vás, protože ibiškový čaj by vám mohl pomoct si leccos vyříkat..." zarazila ho čarodějka.

Den 0
Kontrola jízdenek!
Výše pohledávky: 832 Kč.
Den 16
"Pokuta? Jasně, zapomněla jsem."
Výše pohledávky: 1532 Kč.
Den 75
"Předžalobní výzva? Aby se někdo nezbláznil."
Výše pohledávky: 1532 Kč.
Den 125
Oznámení: Dopis do vlastních rukou. Uložit deset dnů. Po uplynutí lhůty se zásilka vrací odesílateli.
Výše pohledávky: 5832 Kč.
Den 200
Oznámení: Dopis do vlastních rukou. Předvolání.
"Něco mám. Však to beze mě nerozsoudí."
Den 250
Oznámení: Dopis do vlastních rukou. Uložit deset dnů. Po uplynutí lhůty vhodit do schránky.
"Rozsudek pro zmeškání?"
Výše pohledávky: 7732 Kč.
Den 300
"Exekuce?! Sedmnáct tisíc?!
Já si jenom zapomněla prodloužit lítačku!"

"Byl to jeho dědeček!"
"Prastrýc! Nedělej mu bordel v rodokmenu!"
"Jak jsi věděl, že je Mark hodný?"
"Vytáhl mě z tý šachty. A věřil mi. To mi tehdy stačilo."
"Proč Greywood korunu nedal vévodovi Arethovi, jak slíbil?"
"Vždyť to víš!"
"Chci to slyšet!"
"Vévoda nevěděl že mu koruna patří a chtěl si ji vzít násilím."
"Poslal za ním vrahy! Tu korunu mu pak nemohl dát, tak ji schoval!"
"Chytrá holka! A teď už mazej spát! Oslavy jsou u konce a my ráno sklízíme první úrodu!" usmál se Dan na svou dceru. Historku o tom, jak poznal krále Marka, měla nejraděj.

"A hlavně nekoukej, teto!" děti byly sice jenom dvě, ale svým hemžením působili dojmem, že jich je nejméně pět.
Teď alespoň mohla sedět, zatímco začínaly se svou oblíbenou hrou.
"Tak, hádej!"
"Hmmm... myslím, že je to kámen. Zelený... ne, tyrkysový."
Chichotání jí potvrdilo, že má pravdu.
"A teď já!" dožadoval se pozornosti klučina.
"Hmmm..." zamyslela se. "Ty máš v ruce... kožešinu."
"Jak to víš? Jak to můžeš pokaždé uhodnout? Tati, jak to dělá?"
Lucien si s čarodějkou vyměnil úsměv. Narozdíl od dětí měl léta na to, zvyknout si, že když řekne "kouzlo", myslí to nejen vážně, ale říká naprostou pravdu.

Temno.
Svíčky.
Rakev?!
„No to mě poser, nééé!“
Stvůra se zatetelí blahem. Prstíček po prstíčku rozevírá dveře a mizí ve stínech.
„Co to děláte, fakani?“ zasyčí osoba pod plachetkou, když se rozsvítí světlo. „To je úkol ve tmě! Ve tmě!“
Jako na povel zhasínají. Čeká.
Ven se smíchem vybíhá dívka. Drapá pařátem a unáší řvoucí oběť.
Skupina vchází, hází a trefuje. Obluda se efektně svíjí a plášť se kolem ní nečekaně omotává. Trapas.
Konečně jsou pryč, teď se nachystat na další tým...
„Psst! Zeptej se, kam zahodili klíče! A ať vrátí mapy k pokladu!“
Noční hry nikdy nefungují podle plánu.

„Bolí mě každičká fošna a málem mi umrzla ráhna! A to všechno jenom kvůli tobě! Už s tebou na žádný výlet nepluju.“ zarachtala děly Nemesis, sotva spustila kotvu, a uraženě se ke Skřivánkovi natočila zádí.
„Ale, drahá kolegyně, vždyť to bylo úžasné dobrodružství. Kolikrát za život se vám poštěstí koulovat se za polárním kruhem?“ rozverně do ní drcl čelenem.
„Příště vyberu cíl výletu sama. Mohli bychom plout třeba na Filipíny. Tam je teplo, bílý písek, palmy.“
„Dívky s ibišky ve vla…“
Prudký náraz do boku ho vyvedl z rovnováhy.
Skupinka dětí na kánoích s výskotem uvítala vlnobití způsobené jejich kočkováním.

Ten den nebe plakalo.
Ronilo těžké krvavé slzy za tento svět. Vsakovaly se do vyprahlé země a rostly z nich zablácené tanky a kulomety. Jako dárek živým.
Ten den nebe plakalo.
Za všechny muže a ženy na světě, za lidstvo samo. Kapky se slévaly do prohlubní a v kalužích se odrážela pýcha a domýšlivost celého pokolení.
Ten den nebe plakalo.
Kreslilo šedé vrásky do tváří okolních lidí, snažilo se z nich smýt veškerou nenávist a zlobu. Marně.
Ten den nebe plakalo naposledy.
Protože s lidmi již mít soucit nemohlo. Ne poté, když zřelo jejich první úrodu.
Miliony a miliony mrtvých.

Sedím nad dílem, na kterém jsem pracovala skoro deset hodin. Připadám si strašně, a stejně tak mi připadá obrázek. Strávila jsem tolik času jeho neustálým opravováním a zdokonalováním, až se stalo něčím jiným, než jsem původně zamýšlela, a nelíbí se mi to snad ještě víc, jak to první.
V tom za sebou zaslechnu kamaráda: "No tak Envy, nepřeháněj to s tím snažením, vždyť takhle je to dobré. Neboj se to ukázat, je hromada lidí, co má tenhle styl kresby, a lidem se to líbí."
Uklidňuje mně.
A já zjišťuji, že má pravdu. Stačí na chvíli poodstoupit a zadívat se znovu.

Ne, vážně, zkuste si to představit.
Může to být rozměrný psací stůl plný zásuvek s dokonale srovnaným obsahem. Ale někomu stačí krabice. Velká. S obsahem podobným bramboračce, nebo – ještě líp – dobře uleželému guláši. Je tam všechno.
Větší množství šťavnatě libových postav, pozvolna dušených na stejném množství štiplavé, do měkka orestované dějové cibulky. Taky sem samozřejmě patří koření. Pak už je jen na vás, jestli se spokojíte se sladkou paprikou, nebo přitvrdíte a rovnou tam hodíte chilli. Slash. Vyšší rating. Cedulku s nápisem Na vlastní nebezpečí.
Ach jo.
Kdybych se nejdřív navečeřel, možná vám obsah autorovy hlavy popíšu jinak a líp.