"Choď po špičkách, ať nevzbudíš tu dívku, která z domu stále nevychází..."
Jenůfka se Denise ztrácela před očima. Hubla a žloutla, její oči temněly a bledá víčka se nad nimi ospale zavírala. Denisa ji neupřímně chlácholila, když přišla na návštěvu, přestože věděla, že navzdory řevnivosti ostatních prodavaček a navzdory bídě, ve které žije, je na tom pořád líp než Jenůfka. S Colombanem už Jenůfku Denisa dávno nespojovala, toužil po levných Klárách z oddělení konfekce.
Jen Pepíček občas Jenůfce vyloudil smutý úsměšek na rtech. I když Jenůfka už očividně měla blíž andělům než lidem. V zapadlých očích se jí usídlil nekonečný smutek a moudrost, jaká přichází s vysokým věkem, nebo s blízkostí smrti.
Pro případ, že by byly pochyby, jaká je vazba na téma, tak si dovoluji vysvětlit - jsou dvě. 1. spojitost daná písní v úvodní poznámce, 2. Zola se výslovně zmiňuje, že v domě Bauduových je stále větší ticho, které výrazně kontrastuje s ruchem obchodního domu Štěstí dam v sousedství.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
ten poslední odstavec, ten
Aries
ten poslední odstavec, ten teda je
Já zase neznám fandom, ale je
strigga
Já zase neznám fandom, ale je to neskutečně úžasně napsaný. Dojalo mě to a rozesmutnilo.
Vůbec to neznám, ale je to
Lejdynka
Vůbec to neznám, ale je to hrozně jemné a smutné...
To je krásně napsaný a
Danae
To je krásně napsaný a poslední odstavec, jak říká Aries, je skvost. A knihu si musím přečíst!
Blíž andělům než lidem...
Erys
Blíž andělům než lidem... jakkoliv je to smutné, je to i nádherné.