...a nakonec ti vytře zrak.
Na počátku bylo slovo, pak byla tma, prostírala se nad vodami. Bylo i světlo a s ním se dělila o čas. Byl stvořen svět, a lidé se tmy báli. Vyháněli ji ze svých domovů, musela se skrývat v temných koutech
Její přirozeností však je „vyplňovat prázdné jámy“. Ty nacházela v lidských srdcích, z nichž postupně začalo mizet takovéto barevné světlo, prosvítající skrze kostelní vitráže.
A protože tma a spánek patří k sobě stejně jako světlo a bdění, mnozí, které navštívila, usnuli. Jejich srdce se zatvrdila, začali být slepí k světu kolem.
...
Tmou se rozlehl hlas: "Zůstaňte a bděte se mnou“.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
ó, já se culím kvůli Hobitovi
Keneu
ó, já se culím kvůli Hobitovi, ale ono je to pořádně hluboké a vůbec skvělé
Děkuji :) Myslím, že jsem si
George
Děkuji :) Myslím, že jsem si zvolila příliš velkou myšlenku, obávám se, že jsem nebyla sto ji do sta slov vmáčknout, tedy, jeví se mi dost zmuchlaná, ale bodík je bodík a už je to napsané, takže co už :)
To je právě to skvělé, že je
Keneu
To je právě to skvělé, že je pomuchlaná. Čtenář sáhne do té tmy, zjistí, že drží cípek, tahá a tahá (nebo je vtažen dovnitř) a je toho tam hodně, hodně zajímavého i temného.
Ó,tvůj dobrodružně-poetický
George
Ó,tvůj dobrodružně-poetický popis je moc hezký, děkuji :)
Wow, to je velmi působivé!
Gwendolína
Wow, to je velmi působivé!
Naprosto souhlasím s tím, co
strigga
Naprosto souhlasím s tím, co napsala Keneu, nemám k tomu co dodat :) hrozně moc se mi to líbí.
bez tmy
gleti
bez tmy, bychom si navážili duhových obrazců, které vykreslí slunce skrz vitrážové růžice
není větší úlevy, když klopýtáš půlnočním lesem a najednou spatříš rozzářené okno babiččiny chalupy
To je opravdu dost působivé.
Esclarte
To je opravdu dost působivé.
Drabble komentář - komentář sám je v uvozovkách. :)
Zayl
A ten hlas volal slunce a volal lidi, volal, dokud se neprobudili. Jak otevřeli oči, spatřili druhé, na které zapomněli. Tiskli si ruce a objímali se, spojeni svou minulou samotou.
"Bratříčku," šeptali nežně slunci, větru i sobě navzájem.
A tma, která tu byla odevždy, nezmizela, ale stekla lidem z očí a vlila se do noční oblohy, která ji přijala jako dlouho ztracenou dceru. Lidé se dívali opět zařícíma očima na oblohu, kterou pokryla tma, jen v drobných skulinách prosvítající hvězdami.
Nikdo neřekl: "To je krásné," protože to bylo příliš krásné, aby to mohlo být řečeno.
A burcující hlas volal dál.